Bob Dylan dostal Nobelovu cenu za své texty. Přečtěte si je v češtině

Časy se mění

Pojďte sem, lidi,
ať bloumáte kdekoli,
a přiznejte, že voda
kolem vás stoupá.
Smiřte se s tím, že brzy
budete promáčení až na kost.
Je-li je vám život
milý,
začněte plavat,
jinak klesnete ke dnu jako kámen,
protože časy se mění.

Pojďte, spisovatelé a kritici,
kteří prorokujete perem,
a mějte oči na stopkách,
taková šance už nepřijde.
A nesuďte předčasně,
kolo se ještě otáčí
a nedá se říct,
na koho padne los.
Neboť ten, kdo dnes prohrává,
později vyhraje,
protože časy se mění.

Pojďte, senátoři a kongresmani,
a slyšte tuhle výzvu,
nestůjte ve dveřích,
nepřekážejte na chodbě.
Protože ten, komu se dnes ubližuje,
bude tím, kdo se zasekne.
Venku
zuří bitva,
brzo se vám budou třást okna
a chvět zdi,
protože časy se mění.

Pojďte, matky a otcové,
z celé země,
a nekritizujte to,
co nedokážete pochopit,
své syny a dcery
už neovládáte,
vaše stará cesta
rychle stárne.
Prosím uhněte z té nové,
když neumíte přiložit ruku k dílu,
protože časy se mění.

Čára je narýsovaná,
kletba je vyřčena.
Ten, kdo jde dnes pomalu,
půjde později rychle,
protože přítomnost
bude později minulost.
Řád
rychle bledne
a ten, kdo je dnes první,
bude později poslední,
protože časy se mění.

Poletuje ve větru

Kolik cest musí člověk projít,
než se mu začne říkat muž?
Kolik moří musí přeletět bílá holubice,
než spočine na písku?
Kolikrát musí vyletět dělové střely,
než je navždy zakážou?
Odpověď, kamaráde, poletuje ve větru,
odpověď poletuje ve větru.

Kolikrát musí člověk vzhlédnout,
než spatří nebe?
Kolik uší musí člověk mít,
než uslyší, jak lidi pláčou?
Kolik jich musí umřít, než si uvědomí,
že jich už umřelo příliš?
Odpověď, kamaráde, poletuje ve větru,
odpověď poletuje ve větru.

Kolik let může existovat hora,
než ji spláchne moře?
Jak dlouho budou existovat někteří lidé,
než jim bude dopřána svoboda?
Kolikrát člověk odvrátí hlavu
a dělá, že nevidí?
Odpověď, kamaráde, poletuje ve větru,
odpověď poletuje ve větru.

Jako tulák

Kdysi ses oblékala tak pěkně,
když ses měla nejlíp, házela jsi pobudům desetníky, viď?
Lidi na tebe volali a říkali, „pozor, panenko, nabiješ si!“
Myslela sis, že jen žertujou,
smála ses
každému, kdo se jen tak poflakoval,
ale teď už nemluvíš tak nahlas,
teď už se netváříš tak pyšně,
když musíš loudit o příští jídlo.

Jaké to je,
jaké to je
být bez domova,
jako úplná nula,
jako tulák?

Chodila jsi do nejvybranější školy, slečno Osamělá,
ale dobře víš, že ses tam akorát opíjela,
a nikdy tě nikdo nenaučil, jak žít na ulici,
a teď zjišťuješ, že si budeš muset zvykat.
Říkalas, že by sis nikdy nezadala
s tajemným vandrákem, ale teď ti dochází,
že neprodává výmluvy,
když civíš do vzduchoprázdna jeho očí
a ptáš se ho, chceš si plácnout?

Jaké to je,
jaké to je,
být na všechno sama,
nemít domov,
jako neznámá nula,
jako tulák?

Nikdy ses neotočila a neviděla, jak se mračí žongléři a klauni,
když ti přicházejí předvést svoje kousky.
Nikdy jsi nepochopila, že to nemá smysl,
že bys neměla dopustit, aby kopance za tebe dostávali druzí.
Projížděla ses na pochromovaném koni s tím svým diplomatem,
který měl na rameni siamskou kočku.
Není to těžké, když si uvědomíš, že
to nebyl ten pravý,
když ti sebral všechno, co mohl ukrást?

Jaké to je,
jaké to je,
být na všechno sama,
nemít domov,
jako neznámá nula,
jako tulák?

Princezna na věži a všichni ti hezcí lidé
popíjejí a myslí si, že mají úspěch zaručený,
vyměňujou si nejrůznější drahé dárky a věci,
ale ty bys měla radši vzít svůj diamantový prsten a dát ho do zastavárny.
Kdysi ses tak bavila
tím Napoleonem v hadrech i tím, jak mluvil,
běž za ním teď, volá tě, nemůžeš ho přece odmítnout,
když nic nemáš, nemáš co ztratit,
teď jsi neviditelná, nemáš žádná tajemství, která bys mohla skrývat.

Jaké to je,
jaké to je,
být na všechno sama,
nemít domov,
jako neznámá nula,
jako tulák?

Zase dálnice č. 61

Bůh řekl Abrahámovi, „zabij pro mě syna“,
Abe povídá, „to si snad děláš srandu, člověče?“
Bůh řekl, „ne“. Abe řekl, „co?“
Bůh řekl, „dělej, jak chceš, Abe, ale
až mě příště spatříš, radši uteč!“
Tak Abe povídá, „a kde chceš, abych ho zabil?“
Bůh nato, „na dálnici 61.“

Georgia Sam měl zkrvavený nos,
sociálka mu nechtěla dát šaty.
Zeptal se chudáka Howarda, kam můžu jít?
Howard pravil, znám jen jedno místo.
Sam povídá, tak mi to rychle řekni, člověče, musím letět,
a starej Howard ukázal pistolí
a řekl, tudy – na dálnici 61.

Prsťák Mack povídá králi Louiemu,
mám čtyřicet červenomodrobílých tkaniček
a tisíc telefonů, které nezvoní.
Nevíš, kam bych ty krámy mohl vyhodit?
A král Louie povídá, moment, synku,
a pak řekl, jasně, to je snadné,
prostě to všechno odnes na dálnici 61.

Pátá dcera o dvanácté noci
povídá prvnímu otci, něco tu nehraje,
mám příliš bílou pleť, řekla.
Otec nato, pojď sem, stoupni si na světlo, a pak povídá, no jo, máš pravdu,
počkej, řeknu druhé matce, co se stalo.
Ale druhá matka byla se sedmým synem,
oba byli na dálnici 61.

Potulný hazardní hráč se strašně nudil,
snažil se vyvolat další světovou válku.
Našel organizátora, který div nespadl z podlahy,
řekl, nic takového jsem nikdy nedělal,
ale jo, myslím, že by to šlo,
prostě postavíme pár tribun na sluníčku
a uděláme to na dálnici 61.

Johanniny vidiny

Už to tak bývá, že noc dělá různé kousky, když se snažíš být tak zticha.
Sedíme tu ve slepé uličce, i když se ze všech sil snažíme to popřít,
a Louise drží hrst deště a pokouší tě, abys to zapřela.
Naproti v mansardě blikají světla,
v tomhle pokoji jen chrchlají trubky topení,
tiše hraje stanice country music,
ale nic, opravdu nic nejde vypnout.
Jen Louise a její milenec jsou propletení
a tyhle Johanniny vidiny, které si podrobujou moji mysl.

Na prázdné parcele, kde si dámy hrajou na slepou bábu s řetízkem na klíče
a noční holky si šeptají o svých eskapádách ve vlaku metra,
slyšíme, jak noční hlídač cvakl baterkou
a zeptal se sám sebe, jestli je blázen on nebo ony.
Louise je fajn, je nablízku,
je křehká a připadá mi jako zrcadlo,
ale příliš stručně a jasně z ní čiší,
že Johanna tady není.
Duch elektřiny jí vyje do kostí tváře,
kde moje místo teď zaujaly ty Johanniny vidiny.

Ztracený chlapeček se bere tak vážně,
chlubí se svým trápením, líbí se mu žít nebezpečně,
a když padne její jméno,
mluví o polibku na rozloučenou pro mě.
Má teda drzost, že je tak k ničemu a vůbec,
jen tak konverzuje u zdi, zatímco já stojím v předsíni.
Jak to mám vysvětlit?
Je tak těžké vědět si rady
a kvůli těm Johanniným vidinám jsem vzhůru ještě za svítání.

V muzeích je souzeno Nekonečno,
hlasy opakujou, takhle nějak musí po čase vypadat spása,
ale Mona Lisa měla určitě toulavý blues,
je to vidět podle toho, jak se usmívá.
Vidíš ten primitivní kokain,
jak všechny ženské s rosolovitými tvářemi kýchají,
slyšíš, jak ta s knírkem říká, „no nazdar,
nemůžu najít kolena“?
Mezkovi visí z hlavy šperky a dalekohled,
ale kvůli těm Johanniným vidinám vypadá všechno tak krutě.

Hauzírník mluví s hraběnkou, která předstírá, že jí na něm záleží,
a říká, „ukažte mi někoho, kdo není parazit, a já se za něj půjdu pomodlit“.
Ale jak vždycky říká Louise,
„člověk si nemá dělat příliš velké naděje, no ne?“
a zatím se na něj sama chystá.
Panenka Maria se ještě neukázala,
vidíme, jak prázdná klec rezaví
tam, kde kdysi vlála její divadelní pláštěnka.
Na silnici vstupuje houslista
a píše, „všechny dluhy se už vrátily“
na zadek náklaďáku s rybami, který se nakládá,
zatímco mně vybuchuje svědomí,
harmoniky hrajou paklíčové tóny a jediné,
co zůstává, je déšť a Johanniny vidiny.

Přijde velký liják

Kdepak jsi byl, můj modrooký synku?
Kdepak jsi byl, můj drahoušku?
Klopýtal jsem po úbočí dvanácti mlžných hor,
chodil a plazil jsem se po šesti křivolakých silnicích,
vstoupil jsem do nitra sedmi smutných lesů,
narazil jsem na tucet mrtvých moří,
šel jsem deset tisíc mil do ústí hřbitova.
A přijde velký, přijde velký,
přijde velký liják.

A copak jsi viděl, můj modrooký synku?
Copak jsi viděl, můj drahoušku?
Viděl jsem novorozeně obklíčené divokými vlky,
viděl jsem démantovou cestu a nikoho na ní,
viděl jsem černou větev, kapala z ní krev,
viděl jsem místnost plnou mužů se zakrvácenými kladivy,
viděl jsem bílý žebřík celý pod vodou,
viděl jsem deset tisíc mluvků s pochroumanými jazyky,
viděl jsem zbraně a ostré meče v rukou malých dětí.
A přijde velký, přijde velký,
přijde velký liják.

A copak jsi slyšel, můj modrooký synku?
Copak jsi slyšel, můj drahoušku?
Slyšel jsem hrom, který varovně duní,
slyšel jsem řev vlny, která může zaplavit celý svět,
slyšel jsem sto bubeníků s rukama v jednom ohni,
slyšel jsem šepot desetitisíců, které nikdo neposlouchá,
slyšel jsem, jak jeden hladoví, slyšel jsem smích mnohých,
slyšel jsem píseň básníka, který umřel v bídě a špíně,
slyšel jsem klauna, který plakal v uličce.
A přijde velký, přijde velký,
přijde velký liják.

A koho jsi potkal, můj modrooký synku?
Koho jsi potkal, můj drahoušku?
Potkal jsem malé dítě vedle mrtvého poníka,
potkal jsem bělocha, jak venčí černého psa,
potkal jsem ženu s rozpáleným tělem,
potkal jsem dívku a ta mi dala duhu,
potkal jsem muže, kterého ranila láska,
potkal jsem jiného, kterého ranila nenávist.
A přijde velký, přijde velký,
přijde velký liják.

A co budeš dělat teď, můj modrooký synku?
Co budeš dělat teď, můj drahoušku?
Půjdu zas ven, než se spustí déšť,
půjdu až do nitra nejhlubšího černého lesa,
kde je hodně lidí, ale s prázdnýma rukama,
kde jim vodu zahlcují granule jedu,
kde se dům v údolí dotýká vlhkého špinavého vězení,
kde kat má vždy pečlivě zahalenou tvář,
kde hlad je ohyzdný, kde jsou zapomenuté duše,
kde i černá je barva, kde i nic je číslo,
a budu o tom vyprávět, myslet na to, říkat to a dýchat to,
budu na to ukazovat z hory, aby to viděl každý,
a pak budu stát na moři, dokud nezačnu klesat ke dnu,
ale svou píseň budu znát dobře, než ji začnu zpívat.
A přijde velký, přijde velký,
přijde velký liják.

Mistři války

Tak pojďte, mistři války,
vy, kteří vyrábíte všechny ty zbraně,
vy, kteří vyrábíte letadla smrti,
vy, kteří vyrábíte velké bomby,
vy, kteří se skrýváte za zdmi,
vy, kteří se skrýváte za psacími stoly,
Chci jen, abyste věděli,
že skrz ty vaše masky vidím.

Vy, kteří jste nikdy nedokázali nic jiného
než pracovat na zkáze,
hrajete si s mým světem
jako se svou malou hračkou.
Dali jste mi do ruky zbraň
a schováváte se před mým pohledem,
a ještě víc uhýbáte a utíkáte,
když létají rychlé střely.

Tak jako kdysi Jidáš
lžete a klamete.
Světová válka se dá vyhrát,
to mi chcete namluvit.
Ale já do vás vidím,
vidím vám až do mozku,
stejně jako vidím do vody,
která mi protéká potrubím.

Natahujete kohoutky,
aby stříleli druzí,
pak ustoupíte a díváte se,
jak roste počet mrtvých.
Schováváte se ve svých vilách,
zatímco mladým lidem
uniká z těla krev
a vsakuje se do bláta.

Zaseli jste ten nejhorší strach,
jaký lze zasít,
strach přivádět děti
na svět.
Za to, že ohrožujete moje dítě,
nenarozené a bezejmenné,
nejste hodni krve,
která vám koluje v žilách.

Co já vůbec vím,
že mluvím bez vyzvání,
třeba řeknete, že jsem moc mladý,
třeba řeknete, že nejsem vzdělaný.
Jednu věc ale vím,
i když jsem mladší než vy,
ani Ježíš by vám
neodpustil, co provádíte.

Na něco se vás zeptám:
stojí vám ty peníze za to?
Koupíte si za ně odpuštění?
Myslíte, že by to šlo?
Myslím, že zjistíte,
až udeří vaše poslední hodina,
že za všechny ty peníze, které jste vydělali,
svou duši nikdy nevykoupíte.

Doufám, že umřete
a bude to brzy.
Půjdu vám za rakví
v bledém odpoledni.
Budu se dívat, jak vás spouštějí
na vaše smrtelné lože,
a budu vám stát na hrobě,
dokud si nebudu jistý, že jste opravdu mrtví.

Jen pěšák v jejich hře

Kulka zpoza keře vzala život Medgaru Eversovi.
Prst stiskl spoušť, aby ho zabil.
Rukojeť se skryla ve tmě,
ruka zažehla jiskru,
dvě oči zacílily
v něčím mozku.
Ale on za to nemůže,
je to jen pěšák v jejich hře.

Jižanský politik káže chudému bělochovi,
„máš víc než černí, nestěžuj si.
Jsi lepší než oni, narodil ses bílý,“ vysvětlujou.
Negři –
tak jim říkají, je to prosté,
politik získává body
a jeho sláva roste.
A chudý běloch zůstává
v posledním nákladním vagonu.
Ale on za to nemůže,
je to jen pěšák v jejich hře.

Zástupci šerifa, vojáci a guvernéři dostávají plat,
šéfové policie a policajti taky,
ale chudého bělocha využívají jako nástroj.
Učí se ve škole
od začátku pravidlu,
že zákon je na jeho straně,
aby chránil jeho bílou kůži,
aby v něm udržoval nenávist.
Takže jemu nikdy nedojde,
jak doopravdy žije.
Ale on za to nemůže,
je to jen pěšák v jejich hře.

Z chudých chatrčí vyhlíží škvírou na koleje
a v mozku mu buší kopyta stád.
Učí ho, jak žít ve smečce,
střílet zezadu
se zaťatou pěstí,
věšet a lynčovat,
schovávat se pod kápí,
zabíjet a necítit při tom bolest.
Jako pes na řetěze
nemá jméno.
Ale on za to nemůže,
je to jen pěšák v jejich hře.

Dnes pochovali Medgara Everse, kterého zabila ta kulka.
Spustili ho do hrobu jako krále.
Ale až padne paprsek bledého slunce na toho,
kdo vystřelil,
ten spatří u svého hrobu
na kameni, kam zbývá
vytesat jeho jméno,
prostý epitaf:
Jen pěšák v jejich hře.

Moje minulé stránky

Karmínové plameny provázané mezi mýma ušima
se vzdouvaly a mocné pasti
dštily oheň na planoucích cestách
a používaly nápady jako mapu.
„Brzy se potkáme na okraji,“ říkal jsem
a byl jsem pyšný za rozhněvaným čelem.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Do popředí vyskakovaly napůl zničené předsudky,
„zahoďte veškerou nenávist,“ křičel jsem.
Lži, že život je černobílý,
mi vylézaly z hlavy. Představoval jsem si,
že romantické činy mušketýrů
mají hluboký základ.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Dívčí tváře představovaly cestu vpřed
od falešné žárlivosti
k učení o politice
starověké historie,
kterou odvrhly mrtvoly evangelistů,
ale jaksi neuváženě.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Jazyk samozvaného profesora,
příliš seriózní, než aby si dělal legraci,
deklamoval, že svoboda
je jen rovnost ve škole.
„Rovnost,“ vyslovil jsem to slovo
jako svatební slib.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Ve vojenském postoji jsem ukazoval
na ty podvraťáky, kteří vyučujou,
a nebál jsem se, že se stanu svým vlastním nepřítelem
v okamžiku, kdy kážu.
Vedly mě lodi zmatků
se vzpourou od zádě až po příď.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Stál jsem pevně na stráži, když abstraktní hrozby,
příliš vznešené, než aby se daly opominout,
mi nabulíkovaly,
že mám co chránit.
Dobro či zlo, definuju ty výrazy
bezpochyby zcela jasně.
Byl jsem tehdy o tolik starší,
teď jsem mladší než tehdy.

Pane s tamburínou

Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi,
nechce se mi spát a nemám nikam namířeno.
Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi
a já za vámi půjdu v tomhle ránu plném rolniček.

I když vím, že večerní říše se zase proměnila v písek,
vyklouzla mi z ruky,
nechala mě tu stát slepého, ale ještě ne spícího,
překvapuje mě vlastní únava, nohy mám ocejchované,
nemám se s kým setkat
a v téhle starodávné prázdné ulici je příliš mrtvo, než aby tu šlo snít.

Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi,
nechce se mi spát a nemám nikam namířeno.
Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi
a já za vámi půjdu v tomhle ránu plném rolniček.

Svezte mě na své kouzelné rozhoupané lodi,
mám obnažené smysly, mé ruce necítí sevření,
prsty na nohou mám tak otupělé, že nemůžu chodit, a čekám jen,
až se mi podpatky samy vydají na cestu.
Jsem připraven jít kamkoli, jsem připraven se rozplynout
ve vlastním průvodu, očaruj mě svým tanečním kouzlem,
slibuju, že se nechám.

Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi,
nechce se mi spát a nemám nikam namířeno.
Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi
a já za vámi půjdu v tomhle ránu plném rolniček.

I když možná slyšíte pod sluncem šílený smích, víření a kroužení,
není to nic proti nikomu, je to jen únik,
v cestě nestojí žádné ploty – jen ty na obloze.
A jestli slyšíte mlhavé náznaky přerývaných rýmů
na zvuky své tamburíny, vydává je jen otrhaný šašek,
nedbejte jich, je to jen stín, za kterým
se, jak vidíte, honí.

Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi,
nechce se mi spát a nemám nikam namířeno.
Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi
a já za vámi půjdu v tomhle ránu plném rolniček.

A pak mě nechte zmizet kouřovými prstýnky mé mysli,
mlhavými troskami času, do dálky za zmrzlé listí,
za strašidelné, vylekané stromy, na větrnou pláž,
daleko z pokřiveného dosahu bláznivého smutku.
Tančit tak pod démantovým nebem a jednou rukou volně mávat,
rýsovat se proti moři v kruhu písku jako v cirkuse
a mít paměť i osud potlačené hluboko pod vlnami.
Nechte mě zapomenout do zítřka na dnešek.

Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi,
nechce se mi spát a nemám nikam namířeno.
Hej, pane s tamburínou, zahrajte mi
a já za vámi půjdu v tomhle ránu plném rolniček.

100 písní Boba Dylana v českém překladu Gity Zbavitelové roku 2010 vydalo nakladatelství Volvox Globator. Ukázku z knihy přetiskujeme s laskavým svolením překladatelky.