Český výtvarník Grygar na výstavě v německém Karlsruhe předvádí zvuk kresby

V umění někdy neplatí věková hranice, což český vizuální umělec Milan Grygar dokazuje na prahu své devadesátky. Respektive: vytvoří-li umělec takové dílo, které i po desetiletích od svého vzniku působí překvapivě, svěže a inovativně, lze s ním zacházet jako s právě vzniklými pracemi.

To se právě děje s Grygarovými díly v německém Karlsruhe, kde má umělec svoji reprezentativní výstavu v prestižním ZKM – světoznámém Centru pro kulturu a média. Vede ho rakouský kurátor a umělec Peter Weibel, jenž se nebojí experimentovat a ve své galerijní praxi nezapomíná ani na území postsovětské enklávy. Možná i proto, že sám se narodil za války v ukrajinské Oděse.

Grygarovu výstavu pro ZKM připravila v Německu usídlená kurátorka českého původu Noemi Smolik. Z pozice tady i tam chápe, že je potřeba představovat západnímu publiku výjimečné umělce, kteří své nadčasové dílo vytvořili navzdory stalinskému odříznutí od center umění.

Přitom Grygarovu pozici v Německu už Smolik měla usnadněnou díky loňské dvojexpozici Grygar/Cage v Ludwigově muzeu v Koblenzi, která zřetelně ukázala avantgardnost Grygarovy tvorby i v konfrontaci s takovým uměleckým objevitelem, jakým byl americký hudební skladatel a výtvarník John Cage.

Nynější výstava v Karlsruhe nese název Zvuk na papíře a zaměřuje se na Grygarovo klíčové období od poloviny 60. let po 70. léta.

Na řadě prací lze sledovat proces autorova myšlení od počátečních takzvaných akustických kreseb až po fotografické a filmové záznamy akcí s hmatovými a živými kresbami.

Milan Grygar po roce 1963 přestal vytvářet abstraktní obrazy. Po více než rok a půl trvajícím hledání zvukového ekvivalentu ke kresbě došel k poznání, jak využít specifický zvuk pera, které kreslí po povrchu papíru. K tomu si poznamenal: „Nabyl jsem jistoty, že ve světě panují souvztažnosti, zvuk je spojen s vizuálností a ani vizuálnost neexistuje bez akustického.“

Důležitým přínosem výstavy je nejen představení děl, která jsou například v majetku Stedelijk muzea v belgickém Gentu, kam Grygara v roce 1986 pozval proslulý kurátor Jan Hoet, ale také upozornění na umělecké spojenectví s německým hudebním skladatelem Erhardem Kakoschkou.

S ním Grygar spolupracoval v letech 1970 až 1981 a výsledkem byla řada hudebních provedení podle kresebných Grygarových partitur.

Propojení zvuku, hudby a kresby je jakýmsi prostorovým gesamtkunstwerkem – škoda, že autoři výstavy v Karlsruhe nevyužili prostoru několikaposchoďové haly, který má ZKM k dispozici, a spokojili se s tradičním výstavním prostorem.

I tak je ale Grygarovo zapojení do výstavního programu této instituce, naplněné většinou videi či instalacemi s využitím výstřelků moderní techniky, velkým zadostiučiněním pro tvůrce. Zvlášť takového, který svým analogovým dílem překračuje digitální rozměry.