Anne Tylerová: Děvče na ocet

Kate Battistová byla právě na zahradě, když zaslechla z kuchyně zvonění telefonu. Narovnala se a poslouchala. Věděla, že sestra je doma, ačkoli možná ještě spí. Po druhém zazvonění však následovala ještě dvě další, a když se konečně ozval sestřin hlas, byl to jen nahraný vzkaz na záznamníku. „Nazdárek! To jsme my? Nejspíš nejsme doma, takže nám můžete nechat...“

Tou dobou už mířila k zadním schodům. „Sakra!“ zamračila se, pohybem hlavy setřásla vlasy z ramen, otřela si dlaně o džíny a prudce otevřela síťové dveře. „Kate,“ uslyšela otcův hlas, „zvedni to!“

Zvedla sluchátko. „Co se děje?“


„Zapomněl jsem si oběd.“


Podívala se na kuchyňskou linku vedle ledničky. Opravdu tu ležela krabička s otcovým obědem, přesně na místě, kde mu ji včera večer nechala připravenou. Vždycky ji dávala do průhledného mikrotenového sáčku, do jakých se balí zboží v supermarketu, takže bylo zřetelně vidět, co v něm je: plastová krabička a jablko. „Ach jo,“ povzdechla si.

„Mohla bys mi ho přivézt?“

„Teď hned?“

„No ovšem.“


„Panebože, tati. Nejsem donášková služba.“


„Co máš tak důležitého na práci?“


„Je neděle! Zrovna jsem plela záhon s čemeřicí.“


„No tak, Kate, nebuď taková. Skoč do auta a zajeď sem. A děkuju.“


„Uff,“ ulevila si, praštila sluchátkem a sebrala sáček z linky.


Na tom rozhovoru bylo hned několik podivných věcí.

Především fakt, že se vůbec odehrál, protože otec hrozně nerad telefonoval. Popravdě řečeno neměl v laboratoři vůbec zavedenou pevnou linku, tudíž musel volat z mobilu. Což bylo taky velmi neobvyklé, neboť mobilní telefon si pořídil jen proto, že ho k tomu jeho dcery donutily. V počátečním okouzlení si do něj nainstaloval všelijaké užitečné aplikace – většinou vědecké kalkulačky –, ale brzy se mobilu nabažil a teď ho důsledně bojkotoval.

Další nezvyklou okolností bylo, že oběd si doma zapomínal zhruba dvakrát týdně, ovšem nikdy ho to ani v nejmenším nevyvedlo z míry. Prostě ten den neobědval. Když prřšla Kate odpoledne z práce, našla krabičku ležet na lince, a stejně ho pak musela večer třikrát nebo čtyřikrát volat ke stolu. Vždycky měl na práci něco zajímavejšího – třeba si číst nějaký odborný časopis nebo se probírat pracovními poznámkami. Kdyby žil sám, nejspíš by umřel hlady.

Nehledě na to, že pokud přece jen dostal na něco chuť, mohl si to snadno jít koupit. Laboratoř, kde pracoval, sídlila jen kousek od Univerzity Johnse Hopkinse a obchody s potravinami a stánky s občerstvením se tu nabízely na každém rohu.

Navíc ještě ani nebylo poledne.

Venku však svítilo sluníčko – první trochu slušné počasí po dlouhé, protivné, studené zimě – a pofukoval docela svěží větřík, a tak jí vlastně nevadilo, že má důvod se projít.

Nepojede autem; půjde pěšky. Jen ať si počká. (Otec nikdy nejezdil autem, tedy pokud nepotřeboval odvézt do laboratoře nějaké zařízení. Patřil ke skalním zastáncům zdravého způsobu života.)

Vyšla z domu a schválně za sebou bouchla dveřmi, protože ji zlobilo, že Bunny tak dlouho vyspává. Trávník před domem byl plný větviček a vypadal zanedbaně, a Kate si v duchu umínila, že až dopleje čemeřici, dá to tady trochu do pořádku.

Pohupovala v ruce sáčkem s obědem, prošla kolem domu Mintzových a Gordonových – bydleli ve stejných cihlových vilkách v koloniálním slohu jako Battistovi, i když o něco líp udržovaných – a zahnula za roh. Paní Gordonová klečela mezi rododendrony a rozhrnovala pod nimi mulč.

„Nazdárek, Kate!“ zavolala.

„Zdravím.“


„Zdá se, že se přece jen dočkáme jara!“

„Kéž by.“

Kráčela dál, ani nezpomalila, cípy semišové bundy za ní vlály. Kousek před ní se loudaly dvě dívky – pravděpodobně univerzitní studentky.

„Bylo jasný, že mě chce pozvat,“ svěřovala se jedna druhé, „protože si v jednom kuse tak odkašlával, chápeš? Jenom se pořád nedokázal vymáčknout.“

„Miluju nesmělý kluky,“ řekla druhá.


Kate je rychle předešla.

Na dalším rohu zabočila vlevo, směrem k obytným domům střídajícím se s kavárničkami a budovami rozdělenými na kanceláře, a po chvíli došla k další cihlové koloniální vilce. Měla sice menší zahrádku než dům Battistových, zato honosnější vchod. Vedle vstupních dveří se na šesti či osmi tabulkách skvěly názvy všelijakých alternativních společností a obskurních časopisů, ale tabulka se jménem Louise Battisty mezi nimi chyběla. Během let se mnohokrát stěhoval na nové působiště, až skončil v tomhle zastrčeném přívěsku univerzity, zcela mimo komplex lékařské fakulty, a zřejmě usoudil, že už mu nestojí za to harcovat se jinam.

Jednu stěnu ve vstupní chodbě zabírala řada poštovních schránek a na chatrné lavici pod nimi se kupily hromady reklamních letáků a jídelních lístků místních kaváren a restaurací. Kate minula několik kanceláří, ale jen u Křesťanů a Buddhy měli otevřené dveře. Stály tam tři ženy a u stolu seděla čtvrtá a utírala si kapesníkem oči. (Nikdo to nemá lehké.) Došla ke dveřím na konci chodby a sestoupila po dřevěném schodišti do suterénu. Dole namačkala číselný kód: 1957 – rok, kdy Ernest Witebsky definoval čtyři základní parametry pro určení autoimunitních onemocnění.

Vešla do místnůstky, kde stál jen nízký stolek a dvě kovové skládací židle. Na stolku ležel hnědý papírový sáček; zřejmě taky čísi oběd. Položila plastovou krabičku vedle něj, přistoupila k dalším dveřím a krátce zaťukala. Po chvíli se v nich objevila otcova hlava – sametově hladká pleš lemovaná proužkem černých vlasů, pod ní snědá tvář zvýrazněná černým knírem a kulatými brýlemi bez obrouček. „Ahoj, Kate,“ uvítal ji. „Pojď dál.“

„Ne, díky.“ Nesnášela laboratorní zápach – pronikavý štiplavý pach chemikálií a zatuchlý odér myšiny a starého papíru. „Oběd máš na stolku,“ řekla. „Měj se.“

„Moment, počkej!“

Otočil se a oslovil kohosi uvnitř místnosti. „Pjodre? Pojď se seznámit s mou dcerou.“

„Musím jít,“ namítla.


„Myslím, že se ještě neznáš s mým asistentem.“


„To nevadí.“


Dveře se otevřely o něco víc a vedle otce se objevil statný svalnatý muž s rovnými plavými vlasy. Měl na sobě bílý laboratorní plášť, jen o něco méně ušmudlaný, než byl svěle šedý overal doktora Battisty.

„Páni!“ zahlaholil. Nebo něco na ten způsob. Zůstal na Kate obdivně civět. Muži, kteří se s ní setkali poprvé, se obvykle tvářili podobně. Co s chlapem neudělá pár mrtvých buněk: konkrétně hříva vlnitých, jako uhel černých vlasů, jež jí sahaly až pod pás.

„Tohle je Pjodr Čerbakov,“ představil mladíka otec.

„Pjotr,“ opravil ho asistent. Místo d tam bylo měkčí t a hned na ně nalepené, výrazně drnčící r. „Ščerbakov,“ vyprskl shluk souhlásek.

„Těší mě,“ řekla Kate. „Tak ahoj večer,“ dodala směrem k otci.

„Nechceš se chvíli zdržet?“


„Proč?“


„No, abys odnesla domů krabičku od mého oběda, ne?“

„Tu přece můžeš přinést sám, nemyslíš?“


Hlasité hýknutí je přimělo ohlédnout se na Pjotra. „Úplně jako děvčata u nás,“ zvolal pobaveně. „Neberou si servítky.“

„Jako ženy,“ opravila ho Kate.

„Jo, ty taky. A babky a tetičky.“

Nechala jeho rýpnutí bez komentáře. „Tati,“ obrátila se opět k otci, „mohl bys konečně vysvětlit Bunny, že když si pozve kamarády, musí po nich taky uklidit? Viděls, jaký nechali v obýváku svinčík?“

„No jo,“ mávl rukou a zacouval do laboratoře. Vzápětí se vynořil a tlačil před sebou vysokou židli na kolečkách. Zajel s ní ke stolku. „Posaď se u nás.“

„Potřebuju se vrátit a doplít ten záhon.“

„Kate, prosím,“ naléhal. „Nemůžeš mi chvíli dělat spolecnost?“

Vytřeštila na něj oči. „Společnost? Tobě?“

„Tak se přece posaď.“ Postrkoval ji k židli. „A vezmi si sendvič.“

„Nemám hlad,“ bránila se. Vratce se usadila a nepřestávala na něj udiveně hledět.

„Pojď taky k nám, Pjodre. A nabídni si sendvič. Kate je dělala sama – jsou celozrnné, s arašídovou pomazánkou a medem.“

„Víte, že arašídovou pomazánku nejím,“ řekl Pjotr. Přitáhl si jednu ze skládacích židliček a přisedl si ze strany ke Kate. Židlička byla o hodně nižší než její židle, a tak Kate neuniklo, jak mu vlasy na temeni začínají řídnout. „U nás doma dáváme buráky prasatům.“

„Chachá,“ rozesmál se doktor Battista. „To je vtipálek, co?“

„Cože?“


„A žerou je i se slupkama,“ dodal Pjotr.


Má trochu problémy s výslovností, zaznamenala. A taky krátí samohlásky. Neměla ráda, když někdo mluvil s přízvukem.

„Nebylo ti divné, že volám z mobilu?“ obrátil se na ni otec. Z jakéhosi důvodu zůstal stát. „Měly jste pravdu, ty a Bunny, je to fakt šikovná věcička.“ Vytáhl telefon z kapsy overalu. „Myslím, že ho budu používat častěji.“ Zamračeně si přístroj prohlížel, jako by přemýšlel, co to vlastně drží v ruce. Pak cosi zmáčkl a přidržel si ho před obličejem. Přimhouřil oči a o pár kroků poodstoupil. Ozvalo se cvaknutí. „Vidíš? Umí dokonce fotografovat.“

„Okamžitě to vymaž,“ poručila mu.

„Nevím jak,“ řekl a telefon cvakl podruhé.

„Prosím tě, tati, sedni si a jez. Potřebuju se vrátit a doplít ten záhon.“


„Už jsem skončil.“


Schoval mobil do kapsy a posadil se. Pjotr si mezitím rozbalil svůj sáček s obědem. Vyndal dvě vejce a banán, pak papír na stole uhladil dlaní a jídlo si na něj rozložil.

„Pjodr si potrpí na banány,“ poznamenal doktor Battista spiklenecky. „Pořád mu vysvětluju, že má jíst taky jablka, ale copak on mě poslechne?“ Vyndal ze svého sáčku jablko. „Pektin! Pektin!“ zamával jím mladému vědci pod nosem.

„Banány jsou zázračná potravina,“ prohlásil Pjotr klidně a začal si ho loupat. Kate si všimla, že jeho obličej připomíná šestiúhelník – vystouplé lícní kosti tvořily dva vrcholy, hranatá čelist a špičatá brada další tři a tomu všemu vévodily souměrně rozdělené prameny vlasů spadající z vrcholku čela. „A vejce,“ dodal. „Vejce od slepice! Dokonalá konzerva.“

„Kate mi každý večer, než jde spát, připraví oběd na druhý den,“ pokračoval doktor Battista. „Vaří moc ráda.“

Kate si poposedla.


„Ovšem to arašídové máslo...“ poznamenal Pjotr.


„Hm, ano.“


„Ano,“ povzdechl si Pjotr a vyslal k ní lítostivý pohled.

„Hezká ale je, což o to.“


„A to bys měl vidět její sestru.“

„Prosím tě, tati!“ neudržela se Kate.

„Co je?“

„A ta sestra je kde?“ zajímal se Pjotr.

„Bunny je teprve patnáct. Chodí na střední školu.“

„Aha,“ řekl Pjotr. Znovu se zadíval na Kate.

Prudce odstrčila židli a vstala. „Nezapomeň přinést domů tu krabičku,“ připomněla otci.


„Co se děje? Ty už jdeš? Tak brzy?“

Kate ale jen utrousila „Ahoj“ – i to bylo určeno spíš Pjotrovi, který si ji dál zkoumavě prohlížel – a rázně vykročila ke dveřím.

„Kateřino, holčičko moje, neutíkej!“ vyskočil doktor Battista. „Bože můj, takhle jsem to nechtěl. Jenže ona chvíli neposedí. Za celý den si vůbec neodpočine. Už jsem ti řekl, Pjodre, že vede celou domácnost? A moc ráda vaří. Ale to už jsem vlastně taky říkal. A k tomu chodí do práce. Vyprávěl jsem ti, že je učitelka v mateřské školce? Umí to skvěle s malými dětmi.“

„Co to plácáš?“ ohradila se Kate. „Co tě to prosím tě popadlo? Víš přece, že malé děti nesnáším.“

Pjotr opět hlasitě zahýkal. Díval se na ni a vesele se zubil. „Proč nesnášíš malé

Děti?” zeptal se.

„No, protože jsou většinou dost pitomé, jestli jste si nevšiml.“

Znovu zahýkal. Tím hýkáním a s oloupaným banánem v ruce jí připomínal šimpanze. Otočila se na patě, vyšla z místnosti a práskla za sebou dveřmi. Schody vyběhla po dvou.

Zaslechla, jak se dveře za jejími zády znovu otevřely. „Kate?“ volal na ni otec. Slyšela ho za sebou na schodech, ale nezpomalila a pokračovala chodbou k východu z budovy.

Koberec jeho kroky trochu ztlumil. „Počkej na mě, kousek tě vyprovodím, chceš?“

Nikdy dřív ji nevyprovázel.

U hlavních dveří se přece jen zastavila a počkala, až ji dožene.

„Tak mám takový pocit, že jsem to zpackal,“ vzdychl a přejel si dlaní po holé lebce. Pracovní overal jednotné velikosti se doktoru Battistovi v pase tak nadouval, že v něm vypadal jako postavička z Teletubbies. „Nechtěl jsem tě naštvat,“ řekl.

„Já nejsem naštvaná; jenom mi to přišlo tak nějak...“

Nedokázala vyslovit „ponižující“. Bála se, že nedokáže zadržet slzy. „... tak nějak hloupé,“ řekla místo toho.

„Já ti nerozumím.“

To mu docela věřila. A vůbec ji to nepřekvapovalo.

„Co to vlastně mělo znamenat?“ zeptala se a založila si ruce v bok. „Proč ses před tím... asistentem... choval tak divně?“

„To není jen tak ledajaký asistent, to je Pjodr Čerbakov a já jsem moc vděčný, že ho mám. Jen si to vezmi: chodí do laboratoře i v neděli! Často tady bývá i v neděli. Mimochodem, pracuje u mě skoro tři roky, takže bych předpokládal, žes to jméno už slyšela.“

„Tři roky? Kam se poděl Ennis?“

„Bože, Ennis! Po Ennisovi tu byli ještě dva další.“
¨

„Aha.“


Pořád jí nebylo jasné, proč je tak podrážděný. Nehledě na to, že o svých asistentech jakživ nemluvil – nemluvil ostatně skoro o ničem.

„Mám pocit, že u mě nikdo dlouho nevydrží,“ povzdechl si. „Jako by tomu mému výzkumu lidi moc nevěřili.“

Něco takového ještě nikdy nepřiznal, i když Kate už to občas napadlo. Najednou jí ho přišlo líto. Svěsila paže podél těla.

„Hodně jsem se tenkrát snažil, aby sem Pjodr mohl přijet,“ pokračoval. „Nevím, jestli si to uvědomuješ. Bylo mu teprve pětadvacet, ale každý, kdo se zabývá autoimunitními onemocněními, už o něm slyšel. Je hrozně chytrý. Dostal vízum kategorie O−1, a to se dneska moc často nedává.“

„Hm, to je hezké, tati.“

„Vízum O−1 dostávají jen ti nejlepší odborníci. To znamená, že ten člověk je mimořádně nadaný nebo vyniká speciálními znalostmi, jaké nemá nikdo jiný v téhle zemi – a taky že ten můj výzkum je opravdu důležitý a že ho tady potřebuju.“

„Blahopřeju.“


„Vízum kategorie O−1 se dává na tři roky.“


Pohladila ho po ruce. „Já tě chápu a vím, jak ti na tom výzkumu záleží,“ řekla a doufala, že to zní povzbudivě. „Uvidíš, že se to nějak vyřeší.“

„Myslíš?“

Přikývla a několikrát ho neobratně poplácala po rameni, což očividně nečekal, protože překvapeně ucukl.

„Určitě,“ ujistila ho. „Nezapomeň přinést domů tu krabičku od oběda.“

Stiskla kliku a vyšla ven do sluníčka. Na schodech seděly dvě křesťanky od Buddhy, hlavy důvěrně nachýlené k sobě. Něčemu se strašně smály a v první chvíli si jí vůbec nevšimly, nakonec si však přece jen trošku poposedly, aby mohla projít.