Oleh Kryštopa: Ukrajina v měřítku 1:1

Kufr, nádraží, Ukrajina

Narodil jsem se v Ivano-Frankivsku, což je město na západě Ukrajiny, a prožil jsem tam pětadvacet let, aniž bych se odtamtud kamkoli hnul. Jako když podepíšete prohlášení, že neopustíte místo svého trvalého bydliště.

Všechny mé cesty končily na nádraží. Když mi bylo pět nebo šest, můj dědeček Viktor, původem z Donbasu, mě večer co večer táhl na procházku. Naše trasa byla pokaždé stejná, šli jsme smrdutou průmyslovou zónou plnou drožďových výparů z lihovaru, dehtu z továrny na asfalt a emulgátorů a barviv z potravinářského závodu. Překračovali jsme odstavnou kolej a nechávali po pravici obrovské pece. Možná jsme tudy chodili proto, že to dědečkovi připomínalo dětství?

Na nádraží jsme se vždy zastavili a počkali si na jeden z vlaků. Notnou chvíli jsme sledovali, jak průvodčí vyklápějí schůdky z vagonu, jak pomáhají lidem se zavazadly a potom lhostejně čekají, až se cestující na peroně rozloučí se svými blízkými. Nádražáci v oranžových kombinézách mezitím procházeli podél vlaku a speciálními tyčemi klepali na kola, z kterých pod tlakem vycházela pára.

Strašně mě to táhlo dovnitř, dát si čaj ve skleničce s kovovou obrubou, rozbalit kostku cukru, schovat si obrázek s lokomotivou a potom si lehnout na lehátko a za tlukotu kol se dívat, jak se za oknem houpou dráty. Jenže my jsme nikdy nejeli nikam. Vystoupali jsme na lávku nad kolejnicemi, chvíli se dívali na depo, kde opravovali lokomotivy, a když jsme se vraceli, vlak zrovna odjížděl. Dědeček mi navrhl, abych plivl na střechu, prý že kousek mě pak pojede spolu s tím vlakem, někam daleko, a takhle můžu procestovat celý svět, aniž bych se hnul z domu.

Pokaždé nám něco stálo v cestě. Jednou peníze (přesněji jejich nedostatek), jindy počasí (přesněji nečas), zdraví (tedy nemoc).

Halič předpokládá usedlý způsob života, připoutává. „Divoký západ,“ říkala neustále o Haliči moje babička Světlana, která pocházela z Čerkaské oblasti, ale ve skutečnosti je všechno právě naopak. Divoký byl východ, step, pole, odkud pocházel děda, a tím pádem také trochu já. V tatínkově vzhledu bylo něco kočovnického či přinejmenším kozáckého, tmavé oči, tmavé vlasy. Oba, děda i táta, neustále toužili po útěku, po nějaké cestě, ale nakonec se vždycky vrátili.

V pětadvaceti jsem také vyrazil na cestu. Usedl jsem do vlaku s jednosměrnou jízdenkou a od té doby se už nezastavil. Devátého března 2004 u mě východ zvítězil nad Haličí. Redakce zrovna slavila MDŽ, láhve na stolech připomínaly dlouhou frontovou linií, když vtom zazvonil telefon. Volali z Kyjeva, z 35. televizního kanálu. Volodymir Arjev říkal, že rozjíždí jeden investigativní projekt a hledá štáb. A že pokud chci, tak pozítří se můžeme setkat v Kyjevě a probrat podrobnosti.

Za tři dny jsem seděl ve vlaku Ivano-Frankivsk – Kyjev s pracovní knížkou, notebookem, dekou a polštářem. Za další dva týdny jsem se poprvé v životě probudil před svítáním, hodil si do batohu nějaké věci, dal si v kuchyni kávu s cigaretou a vyšel před dům, kam zrovna přijelo služební auto. Od té doby se nemůžu zastavit.

Párkrát mi nabízeli, abych změnil práci na nějakou klidnější a lépe placenou, která by nevyžadovala neustálé cestování, ale já si pokaždé zvolil cestu. Neustále jsem si stěžoval na život na kolech, ale nedokázal jsem se ho vzdát. Nejdřív jsem jezdil výlučně na jih a východ. Do jednotvárné a nekonečné stepi, vydané napospas všem větrům vanoucím z Ruska. Tak jsem se dostal až na okraj, na východní hranici. A když jsem poprvé stanul tam, na okraji, jedna noha ještě tady, druhá už tam, konečně jsem se přesvědčil, že Rusko existuje. Že to není mýtus, a není to ani nekonečná pustina. A že za hranicí Ukrajiny nekončí svět, protože moje levá noha, ta která byla za hraničním sloupkem, nezmizela, jak jsem se obával, ale pevně spočívala na stejné zemi, jako je tato.

Právě tehdy a právě tam jsem si najednou uvědomil, že Ukrajina není jen skvrna na politické mapě světa, z neznámých důvodů zpravidla zelená. Ukrajina není vůbec to, co si my, Ukrajinci, a tím spíš cizinci, o ní myslíme, není tím, co ukazují v televizi a co píší v novinách, není tím, co je vidět za pohraničními sloupky a ostnatým drátem, a dokonce není ani tím, co o ní říkají politici. Není to ani jazyk, a už vůbec ne mentalita, jak se mě snažili přesvědčit rusky mluvící Ukrajinci z východu. Je to něco jiného, neuchopitelného, jakási zvláštní antropologie, odlišná na východě, západě nebo u Dněpru, ovál tváře, přízvuk, jednotlivá slova.

Jindy jsem stál podobně rozkročný na západní hranici, na hranici s Rumunskem, v horách Maramurešského hřebenu. Jedna noha tam, druhá tady. Jedna noha si užívala bezvízový režim s EU. Vítr foukal ze západu, z Evropy, dýchal jsem ten vzduch z plných plic a snažil se zachytit vůni skutečné Evropy, její svobody a jejích hodnot, ale nedařilo se mi to. Vzdušné proudy tak jako tak narážely o několik kilometrů dál na Černohorský hřeben.

Černohora je jako vysokánská ukrajinská zeď, která nás odděluje od Evropy. Kde začíná a končí Ukrajina? Kým je Ukrajina a kým jsem pak já? Je moje národní identita spjatá s touto zemí, která se zhruba před dvaceti lety objevila na politických mapách světa a obvykle tam má zelenou barvu? Existuje něco víc, něco, co by spojovalo také mé prarodiče z Haliče, Donbasu, Sumské a Čerkaské oblasti?

Mám za sebou osm let cestování po Ukrajině, ale stejně je pro mě těžké na to odpovědět. Moje vyprávění připomíná spíše rozostřený portrét Ukrajiny zamlada. Jak by se totiž dalo zaostřit na něco, co se bez ustání chaoticky mění? Když se za nějaký čas vracím na totéž místo, stane se mi, že ho stěží poznám. Jsou to nejisté tahy štětcem po mapě. A je to, promiňte mi ten patos, hledání sebe sama a svého národa. 

Uplyne týden, maximálně dva a já znovu budu šátrat poslepu po bytě. Ještě se nerozednilo (nerozsvěcím, abych nevzbudil manželku, už třetí v pořadí), balím do batohu pár nejnutnějších věcí, dávám si v kuchyni kávu s cigaretou a vycházím do ranní tmy, kde mě čeká auto. Zase cesta, zase Ukrajina. Můžete se vydat tam, kde jste už tolikrát byli a všechno dobře znáte, a můžete si také vybrat na mapě docela nový, dosud neznámý bod. Takových míst však popravdě zůstalo málo.

Pamatuju si každý výmol na každé cestě, mé tělo si zapamatovalo všechny ty příšerné silnice, takže často nadskakuje i tam, kde už cestu stihli zalátat. Brzy z tebe budu mít hemoroidy, Ukrajino.