Vatikánský dům z karet. Jude Law v seriálu Mladý papež provádí čistky ve Vatikánu, zneužije i zpovědní tajemství

V době, kdy vatikánští konzervativci na internetu i v médiích vedou „tichou válku“ proti liberálním změnám, které prosazuje současný papež František, vstupuje na televizní obrazovky kontroverzní seriál představující zcela odlišnou hlavu římskokatolické církve.

Desetidílnou minisérii Mladý papež, jejíž první dva díly v pátek odvysílala česká HBO, natočil italský režisér Paolo Sorrentino proslavený oscarovým dramatem Velká nádhera.

Titulním aktérem seriálu o začátku pontifikátu papeže Pia XIII. je charismatický sedmačtyřicetiletý kardinál Lenny Belardo. Jeho překvapivé zvolení do čela Svatého stolce je zpočátku vnímáno jako vypočítavý strategický tah části kolegia mnohem zkušenějších kardinálů.

První americký a zároveň i nejmladší papež v historii Vatikánu se dosud projevoval jako nenápadný poddajný muž. Mnozí se proto domnívali, že bude pouze fotogenickou loutkou, s níž půjde snadno manipulovat.

Pius XIII. je ale ve skutečnosti osoba komplikovaná, rozporuplná, vypočítavá a nevyzpytatelná. Neváhá ve svůj prospěch zneužívat i zpovědního tajemství a ve Vatikánu začne – ke zděšení kardinálů, ale třeba také šéfky marketingu – provádět personální čistky a radikálně měnit zaběhnuté zvyklosti i zákulisní pletichy.

Ačkoliv je příběh zasazen do současnosti, titulní „mladý papež“ je mužem minulosti, který od věřících požaduje absolutní oddanost Bohu na úkor všeho ostatního. Má sice kacířsky pokroucený smysl pro humor, pije třešňovou kolu bez cukru a v papežském paláci, kde je zakázáno kouření, ostentativně šlukuje jednu cigaretu za druhou, myšlenkově to však je konzervativec hluboce svázaný s přežilými tradicemi a dogmaty římskokatolické církve.

Dokládá to i jeho papežské jméno naznačující kontinuitu s Piem XII., či dokonce Piem XI., jenž svého času nazval Mussoliniho „mužem, kterého seslala Boží prozřetelnost“.

Zárodky seriálu Mladý papež vzklíčily již během natáčení mnohovrstevnaté felliniovské fresky Velká nádhera z roku 2013, kde se režisér Sorrentino mimo jiné zamýšlel nad úpadkem katolicismu a ztrátou víry v moderním světě.

O několik měsíců později Sorrentino přišel s „hříšným“ nápadem, že aktérem seriálu bude fiktivní Svatý otec, který by byl naprostým protikladem právě zvoleného papeže Františka. Tedy papež, jenž není vstřícným „pastýřem duší“ a pro kterého je zcela zásadní mít vřelé vztahy s co největším počtem lidí, nýbrž papež, jenž jim bude z balkonu baziliky svatého Petra povýšeně spílat za jejich malověrnost.

Pro titulní roli si režisér vybral britského herce Juda Lawa, který ho zaujal ztvárněním zvrhlého zabijáka v gangsterském retru Road to Perdition z roku 2002. Nadchl ho způsob chůze, kterým Jude Law dokonale vystihl celý vnitřní svět své postavy.

Herec podává znamenitý výkon i jako papež, který hodlá „z Říma učinit předměstí Vatikánu“. Každé Lawovo drobné gesto, záchvěv mimiky nebo jen zlověstný záblesk pohledu vykresluje znepokojující portrét muže nesmírně sebevědomého, ctižádostivého, despotického, přitom ale od dětství osamělého.

Katolický fundamentalista Pius XIII. místy vzdáleně připomíná postavu po moci chorobně toužícího kongresmana Franka Underwooda, jehož ztvárnil Kevin Spacey v seriálu Dům z karet.

Nezvyklou hereckou příležitost režisér poskytl americké komičce Diane Keatonové, známé zejména z nejlepších filmů Woodyho Allena ze sedmdesátých let. Keatonová v seriálu hraje sestru Mary, která sedmiletého Lennyho vychovala v sirotčinci. Právě z ní nový papež v rozporu s vatikánskými pravidly učiní svoji „zvláštní asistentku“.

Vatikánský dům z karet. Jude Law v seriálu Mladý papež provádí čistky ve Vatikánu, zneužije i zpovědní tajemství

Dalších 9
fotografií

Sorrentino svým prvním televizním počinem, vzniklým v koprodukci společností Sky Atlantic, HBO a Canal+, rozšiřuje řady uznávaných filmových režisérů, kteří se v poslední době rozhodli věnovat novému formátu i médiu.

Také Sorrentina zlákala možnost natočit na časově rozsáhlé ploše komplexně vystavěný příběh s detailně propracovanými postavami, aniž by se přitom musel vzdávat vizuálních možností, které umožňuje klasický film.

Podobně jako ve filmech Velká nádhera a Mládí předkládá Sorrentino kompozičně i barevně vytříbené, až dekorativní „živé obrazy“, které jsou ale tentokrát zasazené takřka výhradně do klaustrofobického mikrosvěta vatikánských komnat a zahrad izolovaných vysokými hradbami od rušných římských ulic.

Vizuálně je však seriál přece jen střídmější než oba zmíněné filmy. Byť ani v něm v omezené míře nechybějí – pro režiséra příznačné – surrealistické snové výjevy, jejichž provokativní náboženská symbolika by potěšila i filmaře Luise Buñuela.

Již z prvních dílů je však zřejmé, že seriál, pod nímž je Sorrentino podepsán jako režisér, scenárista i producent, nelze chápat pouze jako poťouchle podvratnou reflexi fungování církevních mechanismů v současném bezbožném světě.

Je to především univerzální příběh o hledání a ztrátě víry v obecném slova smyslu, o boji s pokušením a o machiavelistických intrikách a pokrytectví, které nepostihují jen Svatý stolec, ale i zcela světské mocenské struktury.