Alexej Sevruk: Divadlo tančících loutek

Tramvaj pozvolna mizela v pološeru skoro letního večera, ulice byla prázdná, žádná auta, žádní chodci, pouze lehký vánek ovíval stromy, kterým teprve před několika dny narostlo listí, a vířil prach na vozovce. Obrovské zrcadlo luny zářilo stále jasněji na čím dál víc tmavnoucí obloze. Další nechutně poetickej večer, pomyslel sis ty a vydal ses směrem k podlouhlé patrové budově, jejíž horní patro svítilo do večera a ze které až sem, na zastávku, doléhaly zvuky neurčitého žánru a stylu, rytmický šum, který sílil, jak ses blížil k cíli. Přízemí bylo osvětlené také, i když o dost méně, zato v proskleném patře postávali lidi. Zadíval ses na osilonkované nohy mizející kdesi pod lemem zelené sukně. Nohy se pohupovaly do rytmu. Tady hudba již byla zřetelnější. Takhle by hrál nějaký ten Pink Flojd revival, kdyby jeho členové v pubertě prodělali zkušenost s punkem. Aspoň že to není noise. Otevřel jsi prosklené dveře, na kterých visela cedule s nápisem Vstup pro zvané. Lesní zvěř, prošel vstupní halou k širokému točitému schodišti, jehož druhý konec ústil přímo doprostřed rozlehlé patrové galerie. Lidí tu bylo méně, než jak to na tebe působilo při pohledu zvenčí, asi dvacet postav se porůznu ztrácelo u stěn (jedna z nich byla prosklená), hlouček lidí stál tváří v tvář hudebníkům a usiloval o jakési taneční kreace, což působilo poněkud bezradně.

První, co jsi uviděl, když jsi vystoupal po schodišti, byla ale kapela. Kytarista, bubeník, basák, který ti od prvního pohledu přišel povědomý, krátkozrace jsi zamžoural a zaostřil na jeho neoholenou tlamu. No jistě, byl to Filip, co ten tady…? Vykouzlil jsi široký a sympatický Úsměv (aspoň ses domníval, že je právě takový) a udělal neurčitý posunek, který měl vyjadřovat překvapení (spíše příjemné), upřímnou, nefalšovanou radost z nenadálého setkání a otázku: Co Ty tady, kluku Ušatá? – ale mohl znamenat prakticky Cokoliv. Odpověděl ti stejným rozpačitým úsměvem a pokrčením ramen, i když mu to muselo překážet v jeho hře na Basu, nebo mu Basa musela překážet při krčení ramenou, už ani nevíš, zkrátka, tyto dvě činnosti se musely slučovat výjimečně špatně. Psychedelicky to tu kvičelo a dunělo.

Dál ses krátkozrace rozhlížel po místnosti. Oslavenec postával u vysokého kulatého stolku, jehož deska, která sloužila k odkládání alkoholických nápojů (pivo převažovalo), mu sahala zhruba k hrudníku. Pozdravil ses s ním, evidentně už měl něco vypito, Šprýmoval a Veselil se, jak se na Oslavence slušelo, tak jsi mu poblahopřál, podávaje cosi zabalené v čemsi, celkem neforemné Něco. Následně sis potřásl Pravicí s Prasetem, kterého jsi znal z dřívějška, jinak už jsi tu neznal nikoho, ale i to bylo dle tvého gusta až moc. A nemělo to jen tak skončit, spíše naopak.

Hudba ustala. Na tu a tam vyskytnuvší se pokřiky, jež měly vyjadřovat přání, aby kapela přidala ještě pár pecek, hudebníci reagovali vesměs vulgárními gesty, bylo jasné, že toho mají plný kecky, že když sis chtěl užit trochu toho bigbítu, měl ses vyprdelit dřív z domu, cestou nemeškat, nepít, doma nespat, nařídit si budík, aspoň dva, pro jistotu, a vůbec, zamyslet se nad svou životosprávou a lifestylem a do budoucna si z toho vyvodit vážné důsledky. „Jdeme na pivo,“ řekl Oslavenec a otočil se zády ke skupině, ponechávaje je tête-à-tête s jejími skalními fanoušky. Na opačné straně místnosti byly dveře, za kterými podle všeho přebývalo pivo, a jak se ukázalo vzápětí, tvoje domněnka byla správná. Za dveřmi se nacházela místnost nalepená na barový pult. Byla o poznání menší než ta předchozí, a tudíž i o dost zaplněnější. Tam ses teď ubíral svou charakteristickou kočičí chůzi, následuje své kumpány a druhy. Šlo se na pivo.

Než budu pokračovat ve svém líčení, považuji za vhodné, ba přímo nutné říci pár slov. O své Duši snad? Nikoliv, ó, mí přátelé. Zasazení děje do kontextu si žádá aspoň v několika slovech popsat za jakých okolností jsem se s Oslavencem seznámil. A je to vlastně dost zvláštní pocit, jářku – já tam, stojící u baru nalepený a na své pivo čekající, v předtuše opilecké slasti oči koulící a krátkozrace na všechny strany mžourající, a já tady, na druhé, takříkajíc, straně příběhu, příběh neurčitého žánru vyprávějící, poučený, kurva, narátor, vševědoucí dobytek, bleskem osvícený (myšleno metaforicky, of kóz, bleskem Praudy a Lásky, síly a víry, inspirace nebo něčeho na ten modus). Už si představuji (a já mám, panečku, bohatou představivost, to bych vám mohl vyprávět…!), kterak jsem toto vše po sobě čtoucí. A závrať nesmírná se o mě pokouší. Považte: já Stojící a už skoro své pivo Lačně Hltající, dále já zde-a-tady píšící, za svým psacím stolem sedící, byť ve skutečnosti na kanapi polehávající a do třetice – voilà! – já to po sobě čtoucí, reflektující toto rozpolcení svého jáství, které je jen hrané, pro oučely takřka tvůrčí předstírané. A-ano, duše, přátelé, Duše! Toť jest velice křehká a tajemná věc, skoro se slyším, jak to říkám svým druhům na baru, hned se ale v duchu okřiknu (co to zase plácáš za hovadiny, Ty vole! Banality, říkám si v duchu, ale tihle volové to stejně nepoznají, tak žvaním dál, čímž stále víc a Více vola ze sebe dělám). Například já, já vám mám takovou duši, křehkou, téměř básnickou, takovou jen tak někdo nemá, i když to vlastně nemůžu vědět, protože, jak se říká, jinému do duše nevidíš (ostatně, možná se to tak neříká). Tudíž pouze z projevů vnějších a vedlejších, tedy podružných o ustrojení a mechanice duší cizích usuzovati lze, a to pouze velmi opatrně, kdyžto tvoje mechanika je ti permanentně na očích (vlastně není, pouze snad obrazně, cítíš jakési její stíny na zdech své vnitřní jeskyně, spíš vnímáš, než slyšíš skřípění a tření ozubených koleček řazení schovaných pod povrchem). Občas se reflektuješ, po tom, co učiníš nějaké něco Tentononc a řekneš si: Tak Takovej Tedy Jsem! Prázdnej a mechanickej. Trochu se za tu prázdnotu a mechaničnost uvnitř sebe stydíš, trochu se jí také ovšem obáváš, obzvlášť když si představíš, že i ostatní jsou na tom podobně a že jsem loutka mezi jinými loutkami, že tu provozujeme jakýsi Dancing Puppets Theatre (tak se ostatně jmenuje ona kapela, která tu dnes shodou podivných náhod hraje a v jejímž basákovi jsi znenadání rozpoznal Filipa, mejdan apokalypsa, lesní zvěř, hej hej…!).

S Filipem vás jednou seznámila vaše společná známá, jeho Přítelkyně, kterou mu teda vůbec nezávidíš, protože za á, závidět se nemá, je to negativní emoce, která jednomu dokáže pořádně zkazit karmu a zuby – a ty už máš beztak zkažené, a za bé, není co závidět. Není to žádnej med, Chodit s Takhle Pěknou Holkou, však to znáš moc dobře a mohl bys vyprávět. Stalo se to zhruba Tak, Byli jste spolu s Annou, naší společnou známou a tehdy již jeho přítelkyní, v Kině, už ani nevím přesně, co dávali, titanic či snad avatara, teď je to vedlejší. A je to pěkný pocit, když člověk jde do Kina s Takhle pěknou Dívkou, skoro to vypadá, jako byste s ní randili, protože mít vážnou známost s pěknou holkou sice není žádný med, ale zase: je to něco jiného, než s ní jen tak nezávazně randit, nebo jen Randění předstírat. A když už jsi po skončení seance chtěl v tom skororandění skoro pokračovat, tvář se ti protáhla údivem. Před kinem na Annu kdosi čekal, přesněji řečeno, nějaký halama se zarostlou tváří protáhlou údivem. Anna vás jenom představila a šli jste si každý po svých. Oni si šli po svých a ty jsi šel po svých, každý po svých svých.

Teď tu byla také. Zatímco jsem čekal na své pivo, klábosil s Oslavencem a dělal ze sebe Vola před Prasetem, přišla za mnou, vlepila mi pusu a řekla: „Nazdar! Co TY tady?“ „Sleduju tě,“ nenechal jsi ji na pochybách, „říká se tomu stalking, takže se ničeho nemusíš obávat, vše je pod kontrolou.“ „Ha-ha, tady je někdo vtipnej jak rádio,“ jenom prohodila, pak začalo vzájemné představování a seznamování, vrcholící všeobecnou radostí ze zjištění, že se vlastně všichni už dávno známe, do poslední pihy na zadku, hallelujah, hosana, amen.

A tu jsi propadl nudě. Protože to není zas taková legrace potkávat všude stejné lidi, bavit se o tom, kdo z vašich společných známých se kde zase vožral a popral, nebo tropil jináči hlouposti, ale co jiného zbývá, tohle prostředí v tomhle městě je tuze incestní; když se mechanismus zadrhne, tak se něčím promaže, skřípění se potlačí, prostupující nesrovnalosti se přebrousí a jede se dál. Avšak moje citlivá duše trpí. Plytkostí a prázdnotou, mechaničností situace a banalitou dokolečka omílaných slov. A já se stydím za sebe, za svoje slova, ach, i za myšlenky, za ty se také stydím. Stejně jako za myšlenky a slova svých bližních, spolubesedníků, těch druhých, i za ně se stydím, až hanba. A tak jest mi třeba píti, abych ten stud, ten strach o svou esenci utopil, abych kolečka mechanismu promazal, prázdnotu aspoň něčím zaplnil a projasnil, rozzářil žárovku prosté existenční radosti a nekomplikovaného potěšení ze života. Fakt se snažím. Trénuji. Posiluji. Dosahuji v tomto odvětví jistých výsledků, a ne ledajakých!

Právě se ke mně blíží Oslavenec a žárovka jeho prosté existenční radosti mu zevnitř prozařuje celý jeho obličej, má prostě radost, kolik mu vlastně je? Dvacet sedm? Je rád, že se dožil tak požehnaného věku, sedmička je šťastné číslo, no a dvojka, pár, úplnost. Tři krát devět, tři na třetí. Přímo mystické, trojjediné. „Na, dej si,“ podává mi kelímek s jakýmsi balzámem filištínským, je to fernet ředěný pivem a je to dobré. „Říká se tomu nějak?“ ptáš se ho mezi prvním a druhým napitím. „Pivo s fernetem,“ směje se, já se taky šklebím, všichni kolem se usmívají, celá ta pokroková mládež ve věku ještě bezstarostném, co tu oslavuje spolu s Oslavencem. No vida, kdo by to byl řekl, že má tolik kamarádů. Musel se mu tu zhmotnit celý jeho facebook. Stojíme venku před vchodem, poslední tramvaj mizí ve tmě a její koncová světla rudě žhnou jako ohýnky našich cigaret, které tu vypalujeme na čerstvém luftu, vzduchu, povětří, aeru, jarní vánek nám čechrá vlasy a sukně.

Když vtom přistoupí Anna, tváří se tajemně, až šibalsky, taky už má vypito. „Můžu tě na chvíli?“ „Oč jde?“ ptáš se, ale to už tě kamsi táhne za ruku, pobízí, mám ji Následovat. Sestupujeme do souterrainu, v místnosti pod schodištěm je skříň, nízká rádoby šatní skříň, podezřele nalepena na zeď. Anna ji otevře, přičemž se ukazuje, že skříň je zcela prázdná a že nemá zadní stěnu. Místo stěny zeje průchod do temné místnosti osvětlené čímsi fosforeskujícím. „Pojď,“ říká ti Anna a pouští tě před sebe.

(…)