Chrchlejme esteticky. Laureát Chalupeckého ceny Štětina představil film o rozhlasové dramatizaci

„Tady proběhla recitace!“ Když s těmito slovy rozhlasový režisér Miroslav Buriánek vchází do nahrávacího studia plzeňského Českého rozhlasu, je jasné, že nejsou pochvalná.

Právě probíhá umělecký experiment laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Romana Štětiny, jehož účastníky jsou pětice amatérských herců ze souboru KLAS, režisér Buriánek a básnická sbírka Jiřího Koláře Návod k upotřebení z poloviny šedesátých let. A jestli je něco opravdovým nepřítelem rozhlasové dramatizace Kolářova díla, pak je to recitace.

Pětice herců to dobře ví. A ví též, že ani slovo „drama“ do Buriánkova slovníku nepatří. Jak se mohli přesvědčit nejprve návštěvníci ostravské galerie Plato a nyní diváci festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde Štětina v kinopremiéře představil svůj laureátský projekt Chalupeckého ceny, tedy více než dvouhodinový film Návod k použití Jiřího Koláře, základem Buriánkova unikátního režijního přístupu je tajuplný, krásný a lehce lascivní český novotvar „mrdlit“.

„Je to vlastně zkrácená verze,“ uvedl Roman Štětina v Jihlavě k překvapení diváků i přítomného režiséra Buriánka. „První projekce v Ostravě trvala tři měsíce.“ Vtípek poukázal na zvláštní osud děl umělců, kteří pracují s videem. To pak může běžet tři měsíce ve smyčce v prostoru galerie, kdy se o něm obvykle hovoří jako o videoartu. Anebo se promítne v kinech, kde ho nazvou filmem.

Štětinův strhující projekt ukázal, že toto dělení je zcela podružné. Jeho film je zdánlivě jen záznamem zkoušení jednoho rozhlasového díla a poctou Buriánkově dlouholeté rozhlasové práci, tomuto umění skrytému očím posluchačů.

Štětina však za pomoci dvou špičkových českých kameramanů, které navigoval na dálku z jiného studia, vytvořil fascinující film-proces, v němž se slovo a obraz střetávají tak zblízka, jak je to jen možné.

Umělec si pronajal studio, sehnal herce a během několika měsíců spolupráce s režisérem vybral, jaké dílo bude předmětem jejich práce. Výsledek tedy není na objednávku rozhlasu a posluchači jej nikdy neuslyší.

Když kamera v extrémních detailech bloudí po obličejích herců i Buriánka, který se za sklem studia podobá spíše dirigentovi v extatickém vytržení smyslů – a diriguje svůj „hlasový kvintet“ nejen rukama, ale i zjitřenou obličejovou mimikou –, vyvstává umělecké dílo samo před očima i ušima. Mnohem lépe, než když divák slyší hotové, mnohdy tak zbytečně patetické recitace velkých děl české poezie.

Režisér Buriánek hledá „ingoty slov“, k řeči se musí dle něho přistupovat jako k „flákotám masa“.

„Je to chrchel zvuků,“ říká v jedné chvíli vášnivě, část jeho obličeje přitom pokrývá celé plátno jihlavského kinosálu. „Ale chrchláme esteticky.“ Když diváci i přítomní herci slyší opakovaně jeho líbezný, zvukomalebný i patřičně úderný pokyn „tak to tam namrdlíme“, zcela přesně ví, o čem je řeč.

Roman Štětina ve svém díle opakovaně pracuje se zvukem, s rozhlasovou tematikou, ale obecně řečeno s různými meziprostory, z nichž vyvstávají nové významy.

Jeho film Ztracený případ, za který obdržel Chalupeckého cenu, byl sestřihem všech devětašedesáti epizod detektivního seriálu Colombo do speciálního „nového“ dílu, který je mimo jiné studií rozdílu i splynutí mezi hercem a postavou.

Chrchlejme esteticky. Laureát Chalupeckého ceny Štětina představil film o rozhlasové dramatizaci

Další 3
fotografie

Nyní Štětina vlastně také stvořil detektivku, 130 minut trvající pátrání po „ingotech slov“, po tom, kde vzniká poezie. Místy extrémně zábavnou, třeba když divák sleduje herce Honzu, který už je dopředu smířen, že se mu to opět nepovedlo trefit, a který svou domněle marnou snahu korunuje průpovídkou „rejžo, to je v prčicích, mně píská můstek.“

Ale jindy to opravdu je napínavé drama, jakkoliv to slovo samotný Buriánek nemá rád, neboť se k čistotě poezie nehodí a vnáší do ní významy, které jsou navíc.

„Musí člověk hercům dát humus, aby z něho pak mohla povstat lodyha díla,“ říká v jednu chvíli Buriánek zvukovému technikovi za sklem nahrávacího studia. Tím humusem jsou svérázná režisérova slova, ať už k hercům, či namluvená později jako komentář, v němž se z režisérských poznámek stává svébytná poezie. Ale též zjitřená gesta i rozverné pomocné malůvky ve scénáři, kterým Buriánek říká ještě rozverněji. Třeba „rozhoďnožka slasti“.

Štětinův a Buriánkův projekt není jen důkazem, že také poezie a mluvené slovo mohou být základem zábavného i vzrušujícího audiovizuálního díla. Vedle toho se výmluvně doplňuje s dalšími specifickými zážitky letošního festivalu v Jihlavě, v nichž nehraje prim obraz, ale zvuk. Případně absence obrazu. Třeba s netradičním divadelním projektem Phantom Limb norského umělce Thomase Ostgaarda, který se celý odehrává v absolutně temné místnosti, či s jeho stejnojmenným krátkým filmem, který z 96 procent tvoří tma, do níž jen tu a tam prosvitnou záblesky jasných obrazů z botanické zahrady.

„Vesmír z 96 procent tvoří temnota,“ uvedl umělec a režisér Ostgaard, jehož snímek v Jihlavě běžel ve světové premiéře. Poukazoval tím i na to, že věci, které nám mnohdy připadají neviditelné či okrajové, ve skutečnosti mohou být tím nejpodstatnějším.

Platí to jak o zdánlivě minoritních experimentálních filmech, kterým festival věnuje dlouhodobě pozornost, tak i o čtyřicetiminutovém divadelním zážitku uprostřed temnoty, kterému dominují hypnotické plejády zvuků a divákova představivost. Když se na konci rozsvítí, je to, jako kdyby vznikl vesmír.