Světlana Alexijevičová: Zinkoví chlapci

Ze zápisníků
(ve válce)

Červen 1986

Nechci už víc psát o válce... Nechci opět žít uprostřed „filozofie zániku“ namísto „filozofie života“. Zachycovat nekonečnou zkušenost ne-bytí. Když jsem dokončila knihu Válka nemá ženskou tvář, dlouho jsem nemohla vidět, ani jak dítěti, co se normálně uhodí, teče krev z nosu, na dovolené jsem se vyhýbala rybářům, kteří zvesela házeli na pobřežní písek rybu vytaženou z nedozírných hlubin, bylo mi špatně ze strnulých vypoulených rybích očí. Každý má jen určité zásoby sil, které ho dokáží chránit před bolestí – fyzickou i psychickou, ty moje však byly vyčerpány až do konce. Přiváděl mě k šílenství nářek kočky, kterou porazilo auto, odvracela jsem oči od rozmáčknuté žížaly, od žabky uschlé na cestě... Nejednou mne napadlo, že zvířata, ptáci a ryby mají také právo na svůj příběh utrpení. Že ho jednou někdo napíše.

A náhle válka! Pokud se tomu dá říkat „náhle“. Válka běží už sedmým rokem... Jenže my o ní nic nevíme, kromě hrdinských reportáží v televizi. Tu a tam nás přimějí vystoupit z letargie z dáli přivezené zinkové rakve, co se nevejdou do malých prostor „chruščováků“. Pak doburácí smuteční salvy – a je opět ticho. Naše vybájená mentalita je neotřesitelná – jsme spravedliví a velcí. A vždycky máme pravdu. Ještě hoří, dohořívají poslední záblesky idejí světové revoluce... Jenže si nikdo nevšiml, že požár už máme doma. Vzplanul náš vlastní dům. Začala Gorbačovova perestrojka. Vrháme se vstříc novému životu. Co každého z nás v budoucnosti čeká? Čeho budeme po tolika letech umělého letargického spánku schopni? A naši chlapci kdesi daleko pokládají své životy neznámo za co...

O čem se kolem mě mluví? O čem se píše? O internacionální povinnosti a geopolitice, o našich velmocenských zájmech a jižních hranicích. A tomu se věří. Věří! Matky, které se ještě nedávno v zoufalství zmítaly nad bezejmennými železnými truhlami, v nichž jim vrátili syny, teď promlouvají ve školách a vojenských muzeích a nabádají jiné chlapce, aby „splnili svoji vlasteneckou povinnost“. Cenzura bedlivě hlídá, aby v souvislosti s válkou nebyla zmiňována smrt našich vojáků, ujišťují nás, že „omezený kontingent“ sovětských vojsk pomáhá bratrskému národu stavět mosty, silnice, školy, rozvážet hnojivo a mouku po kišlacích a sovětští lékaři že pomáhají afghánským ženám rodit. Vojáci, kteří se vrátili, se vydávají do školy s kytarou, aby zazpívali o tom, o čem je třeba křičet.

S jedním jsem si dlouho povídala... Chtěla jsem slyšet o mučivosti volby – střílet, nebo nestřílet? Ale pro něj jako by to nebyla žádná tragédie. Co je dobré? Co je špatné? Je dobré „ve jménu socialismu“ zabít? Pro tyto chlapce jsou hranice morálky vymezeny vojenským rozkazem. Je pravda, že o smrti mluví opatrněji než my. V tom se okamžitě projevuje, jaká je mezi námi vzdálenost.

Jak příběh prožívat a zároveň o něm psát? A přitom nelze každičký kousek života, všechnu existenciální „špínu“ popadnout za límec a strčit ji do knihy. Do příběhu. Je třeba „prolomit čas“ a „zachytit smysl“.

Zármutek vždycky mívá dvacet stínů a každý z nich se tváří jako smutek,
i když jím není.
(W. Shakespeare, Richard II.)

...na autobusové stanici v poloprázdné čekárně seděl důstojník s cestovním kufrem, vedle něj hubený chlapec, ostříhaný dohola, ryl vidličkou v truhlíku s uschlým fíkusem. S upřímným zájmem si k nim přisedly vesnické ženy a vyzpovídaly je: kam, proč a kdo? Důstojník doprovázel domů vojáka, který se zbláznil. „Od Kábulu ryje; vším, co se mu dostane do ruky, ryje: lopatou, vidličkou, klackem, perem.“ Chlapec zvedl hlavu: „Musíme se schovat... Vykopu úkryt... Umím to rychle. Říkali jsme tomu bratrský hroby. Vyhrabu pořádnej úkryt pro vás všechny...“

Poprvé jsem spatřila zorničky velikosti oka...

Stojím na městském hřbitově... Kolem mne stovky lidí. Uprostřed nich je devět rakví lemovaných rudým kartounem. Vojáci pronášejí řeč. První si vzal slovo generál... Ženy v černém pláčou. Lidé mlčí. Jen malá copatá holčička se nad rakví zalyká pláčem: „Tati! Ta-a-tínku! Kde jsi? Slíbils mi, že mi přivezeš panenku. Krásnou panenku! Namalovala jsem ti celé album domečků a kytiček... Čekám tu na tebe...“ Holčičku zvedá do náruče mladý důstojník a odnáší ji k černé volze. My však ještě dlouho slyšíme: „Tati! Ta-tín-ku!... Můj nejmilejší ta-tín-ku...“

Generál řeční... Ženy v černém pláčou.

A my mlčíme. Proč mlčíme? Já nechci mlčet... A nemůžu už víc psát o válce.

Září 1988

5. září

Taškent. Na letišti je dusno, voní tu dýně; není to letiště, ale dýňoviště. Jsou dvě hodiny v noci. Polodivoké tlusté kočky se tu neohroženě vrhají pod taxíky, říká se, že jsou afghánské. Uprostřed opáleného lázeňského davu, mezi bednami a košíky s ovocem, poskakují o berlích mladí kluci. Nikdo si jich nevšímá, už si zvykli. Spí a jedí přímo tady na podlaze, na starých novinách a časopisech, celé týdny nemohou koupit letenky do Saratova, Kazaně, Novosibirska, Kyjeva... Kde je zmrzačili? A za co tam bojovali?

To nikoho nezajímá. Jenom malý chlapec z nich nespustil doširoka otevřené oči a opilá žebračka přistoupila k jednomu z nich:

„Pojď sem... Dám ti...“

Vojáček se ohnal berlí. A ona, aniž by se jí to jakkoli dotklo, přidala ještě cosi teskného a ženského.

Vedle mě sedí důstojníci. Mluví o tom, jak špatné máme protézy. O břišním tyfu, choleře, malárii a žloutence. Jak v prvních letech války nebyly ani studny, ani kuchyně, nemohli se umýt, nebylo čím mýt nádobí. A ještě o tom, co si kdo přivezl: někdo video, někdo magnetofon Sharp nebo Sony. Utkvělo mi v paměti, jakýma očima se dívali na krásné, odpočinuté ženy v odhalených šatech...

Dlouho čekáme na vojenské letadlo do Kábulu. Říkají, že nejdřív naloží techniku a teprve pak lidi. Čeká jich tu sto. Všichni jsou vojáci. Nečekaně mnoho žen.

Úryvky z rozhovorů:

– Ztrácím sluch. Nejdřív jsem přestal slyšet ptáky zpívající vysokým hlasem. Následkem pohmoždění hlavy... Například jak šumí tráva, neslyším vůbec. Nahrál jsem si to na magnetofon a pásku si pouštím na nejvyšší hlasitost...

– Nejdřív střílíš a potom zjišťuješ, kdo to je – žena nebo dítě? Každý má svou vlastní noční můru...

– Oslík během ostřelování zalehne, a když to skončí, tak zas vyskočí.

– Za koho nás ve Svazu mají? Za prostitutky? To je nám jasný. Alespoň na ten družstevní byt si vydělat. A chlapi? Co chlapi? Všichni pijou.

– Generál mluvil o internacionální povinnosti, o ochraně jižních hranic. Dokonce ho přemohly city: „Vezměte jim kyselé bonbony. Vždyť jsou to děti. Nejlepší dárek jsou cukrovinky...“

– Ten důstojník byl mladý. Zjistil, že mu uřízli nohu, a rozplakal se. Měl tvář jako dívka – ruměnou, bílou. Nejdříve jsem se mrtvých bála, obzvlášť když byli bez nohou a rukou. Ale potom jsem si zvykla...

– Berou je do zajetí. Uřezávají jim končetiny a převazují je škrtidly, aby nevykrváceli. A v takovém stavu je nechávají, naši je pak sbírají zmrzačené. Chtějí umřít, ale léčí je násilím. A oni se po vyléčení nechtějí vrátit domů.

– Na celnici uviděli mé prázdné zavazadlo. „Co vezeš?“ – „Nic.“ – „Jak nic?“ Nevěřili mi. Přinutili mě svléknout se do spodního prádla. Všichni vezou dva tři kufry.

V letadle na mě vyšlo místo u obrněného vozu přivázaného řetězy. Naštěstí byl major vedle mne střízlivý, všichni ostatní kolem byli namol. Opodál spal kdosi na bustě Marxe (portréty a busty socialistických vůdců naložili nezabalené), vezli nejen zbraně, ale i všechnu nezbytně nutnou výbavu pro sovětské rituály.

Řev sirény...

„Vstávejte. Nebo zaspíte království nebeský. Už jsme nad Kábulem.“

Jdeme na přistání.

...dunění zbraní. Hlídky se samopaly a v neprůstřelných vestách žádají propustku.

Nechtěla jsem už víc psát o válce. Ale jsem tady, v opravdové válce. Kolem dokola lidé války, věci války. Doba války.

12. září

Je cosi amorálního v pozorování cizí statečnosti a cizího rizika. Včera jsme šli na snídani do jídelny, pozdravili jsme strážného na hlídce. Za půl hodiny ho zabila střepina dělostřelecké miny, která náhodou vlétla do ubikací. Celý den jsem se snažila vybavit si tvář toho chlapce...

Novinářům tady říkají pohádkáři. Spisovatelům taky. V naší skupině spisovatelů jsou samí muži. Rádi by k předsunutým pozicím, chtějí jít do boje. Ptám se jednoho z nich:

„Proč?“

„Zajímá mě to. Budu moct říct: byl jsem u Salangy. Zastřílím si.“

Nemůžu se zbavit pocitu, že válka je věc mužské nátury, mnohé z toho mi uniká. Avšak každodennost války je velkolepá. Apollinaire píše: „Ach, jak je válka krásná.“

Ve válce je všechno jiné, i ty, i příroda, i tvé myšlenky. Tady jsem pochopila, že lidské myšlenky mohou být velmi kruté.

Ptám se a naslouchám odpovědím všude: v kasárnách, v jídelně, na fotbalovém hřišti, večer na taneční zábavě – v těchto tady nečekaných odlescích mírového života:

– Vystřelil jsem z bezprostřední blízkosti a viděl jsem, jak se roztříštila lidská lebka. Pomyslel jsem si: První. Po bitvě jsou všude ranění a mrtví. Všichni mlčí... Zdá se mi tu o tramvajích. Jak jedu domů tramvají... Nejmilejší vzpomínka je, jak máma peče pirohy. V domě voní sladké těsto...

– Kamarádíš se s dobrým klukem... A potom vidíte, jak se jeho střeva válí kolem na kamení. Začnete se mstít.

– Čekáme na konvoj. Jsme v krytu dva tři dny. Ležíme na žhavém písku, děláme pod sebe. Ke konci třetího dne začínáte běsnit. A s tím běsem vypouštíte první dávku. Po střelbě, když všechno skončilo, jsme zjistili, že ten konvoj vezl banány a džem. Najedli jsme se sladkého na celý život...

– Vzali jsme do zajetí „duchy“... Vyptáváme se jich: „Kde máte vojenský sklady?“ Mlčí. Vzali jsme dva vrtulníkem nahoru: „Kde jsou? Ukaž.“ Mlčí. Jednoho z nich jsme shodili na skály...

– Milovat se ve válce a po válce není jedno a totéž... Ve válce je všechno jako poprvé...

– Raketomet Grad střílí... Střely létají... A nad tím vším stojí: žít! žít! žít! Jenže vy nic nevíte a ani nechcete vědět o mukách druhé strany. Žít – a hotovo. Žít!

Vypovědět o sobě samém celou pravdu je podle Puškina fyzicky nemožné.

Ve válce zachraňuje člověka to, že jeho vědomí se odpoutává, je rozptýlené. Ale smrt všude kolem je nesmyslná a náhodná. Bez vyššího smyslu.

...na tanku bylo napsáno rudou barvou: Pomstíme Malkina.

Uprostřed ulice klečela mladá Afghánka u zabitého dítěte a křičela. Tak zřejmě křičí jen raněná zvířata.

Projížděli jsme kolem zničených kišlaků, podobných zoranému poli. Mrtvá hlína nedávného lidského obydlí byla děsivější než tma, z níž někdo mohl vystřelit.

V nemocnici jsem položila na postel afghánského chlapce plyšového medvídka. Vzal hračku zuby a tak si hrál, přitom se usmíval, neměl ruce. „To ti tvoji Rusové bombardovali,“ přeložili mi slova jeho matky. „A máš děti? A kolik? Chlapce, nebo holčičku?“ A přece jsem nechápala, čeho je v jejích slovech víc – hrůzy, nebo odpuštění?

Vyprávějí o krutosti, s jakou mudžahedíni zacházejí s našimi zajatci. Podobá se to středověku. Tady je skutečně jiná doba, kalendáře ukazují čtrnácté století.

U Lermontova v Hrdinovi naší doby hodnotí Maximyč počínání horala, který podřízl otce Běly, se slovy: „Bodejť, po jejich měl naprostou pravdu,“ přestože z ruského pohledu je to zvěrstvo. Spisovatel zachytil tento podivuhodný ruský rys – schopnost vcítit se do postoje jiného národa, uvidět věci i „po jejich“.

Ale teď...

17. září

Den za dnem vidím, jak člověk sklouzává níž a níž. A jen málokdy stoupá vzhůru.

U Dostojevského poznamenává Ivan Karamazov: „Zvíře nikdy nedokáže být tak kruté jako člověk, myslím tak kreativně, tak výtvarně kruté.“

Ano, mám podezření, že o tom nechceme slyšet, nechceme o tom nic vědět. Jenže v jakékoliv válce, ať ji vede kdokoli a ve jménu čehokoli, ať by to byl Julius Caesar, nebo Josif Stalin, se lidi vzájemně vraždí. Je to vražda, ale přemýšlet o tom pro nás není příjemné, dokonce z nějakého důvodu ve školách nemluvíme o vlastenecké, ale vojensko-vlastenecké výchově. I když není se čemu divit. Všechno je jasné – máme vojenský socialismus, vojenský stát a vojenské myšlení.

Copak lze člověka takhle zkoušet. Takové zkoušky nevydrží. V medicíně se tomu říká vivisekce. Pokus na živém tvorovi.

Na vojenské ubytovně naproti hotelu zapnuli večer magnetofon. I já jsem poslouchala „afghánské“ písně. Dětské, ještě nezformované hlasy chraptěly do Vysockého: „Slunce zapadlo za kišlak jako obrovská bomba“, „Nepotřebuju slávu. Žít – to je dostačující odměna.“, „Proč zabíjíme? Proč zabíjejí nás?“, „Tady jsem začal už i tváře zapomínat“, „Afghánistáne, jsi víc než naše povinnost. Jsi náš celý svět“, „Jako velcí ptáci poskakují jednonozí u moře“, „Mrtvý už není ničí. Na jeho tváři už není nenávist.“

V noci se mi zdál sen, jak naši vojáci odjíždějí do Svazu a já jsem mezi těmi, kdo je vyprovází. Přistoupím k jednomu chlapci, nemá jazyk, je němý. Přišel o něj v zajetí. Zpod vojenské blůzy čouhá nemocniční pyžamo. Na něco se ho ptám a on mi píše jen své jméno: „Váněčka... Váněčka...“. Tak jasně rozeznávám jeho jméno – Váněčka... Ve tváři je podobný klukovi, s nímž jsem si povídala ve dne, a ten neustále opakoval: „Doma na mě čeká máma.“

Projížděli jsme po kábulských uličkách bez života, kolem známých plakátů v centru města: „Komunismus je naše světlá budoucnost“, „Kábul – město míru“, „Lid a strana jsou jedno“. Naše plakáty vytištěné v našich tiskárnách. Náš Lenin tu stojí se zdviženou rukou...

Seznámila jsem se s kameramany z Moskvy.

Natáčeli nakládání „černého tulipánu“, letadla, které převáží do vlasti zinkové rakve s mrtvými. Aniž by zvedli oči, vyprávějí, že mrtvé oblékají do starých vojenských uniforem ze čtyřicátých let, jejich součástí jsou ještě rajtky. Stává se, že ani těchto uniforem není dostatek, takže mrtvé někdy nakládají neoblečené. Všude stará prkna, rezavé hřebíky... „Do lednice přivezli nové mrtvé. Jako by tu byl cítit zkažený divočák.“

Kdo mi uvěří, když o tom napíšu?

20. září

Viděla jsem bitvu...

Tři vojáci byli zabiti... Večer všichni večeřeli; o bitvě a o mrtvých nepadlo ani slovo, i když ti leželi někde poblíž.

Člověk má právo nezabíjet. Neučit se zabíjet. Jenže ani v jediné ústavě to není zapsáno.

Válka je svět, nikoli událost... Všechno je tu jiné: i krajina, i člověk, i slova. V paměti utkví teatrální část války: otáčí se tank, zaznívají povely... Světelné dráhy střel ve tmě...

Přemýšlet o smrti je jako přemýšlet o budoucnosti. Když přemýšlíte o smrti a vidíte ji, něco se děje s časem. Vedle strachu ze smrti zároveň existuje přitažlivost smrti...

Není třeba nic domýšlet. Zlomky zásadních knih jsou tu všude kolem. V každém člověku.

Ve vyprávěních (mnohdy!) šokuje agresivní naivita našich chlapců. Ještě nedávno žáků desáté třídy. A já z nich tahám dialog člověka s člověkem v sobě samém.

A jsou všichni takoví? Jakým jazykem mluvíme sami se sebou, s jinými lidmi? Mám ráda hovorový jazyk, není ničím svázán, je puštěn na svobodu. Všechno v něm hýří a oslavuje: syntax, intonace, přízvuky a hlavně – ožívá přesný cit.

Sleduji city, a ne události. Jak se utvářely naše city, nikoli události. Možná, že to, co dělám, se podobá práci historika, ale já jsem historik beze stop. Co se děje s velkými událostmi? Přecházejí do historie, avšak ty malé, ale pro malého člověka důležité, mizí beze stopy. Dnes mi jeden chlapec, který se pro svoji křehkost a nezdravou vizáž jen velmi málo podobá vojákovi, vyprávěl, jak nezvyklé a zároveň riskantní je zabíjet přímo. A jak strašné je ostřelovat.

Cožpak tohle se zachová v historii? Zabývám se zoufale (od jedné knihy ke druhé) stejnou prací – zmenšuji historii do člověka.

Myslela jsem, že není možné psát knihu o válce ve válce. Brání tomu smutek, nenávist, fyzická bolest, přátelství... A dopis z domova, po kterém se chce tolik žít... Vyprávějí, že když zabíjejí, snaží se nedívat se do očí ani velbloudovi. Tady ateisté nejsou. A všichni jsou pověrčiví.

Vyčítají mi (obzvlášť důstojníci, vojáci méně), že prý jsem sama nikdy nestřílela a nikdy mě neměli na mušce – jak tedy můžu napsat něco o válce? A možná, že je to i dobře, že jsem nestřílela?

Kde je ten člověk, kterému sama myšlenka na válku přináší utrpení? Nenacházím ho. Včera však ležel poblíž štábu mrtvý neznámý pták. A jak zvláštní... Vojáci k němu přicházeli, snažili se uhádnout – co je zač? Litovali ho.

Ty mrtvé tváře vyzařují jakousi oduševnělost... Nijak si nemůžu zvyknout ani na to až k zešílení obyčejné, co je ve válce – vodu, cigarety, chleba... Obzvlášť když opouštíme posádku a stoupáme do hor. Tam je člověk o samotě jen s přírodou a náhodou. Proletí kulka kolem nebo neproletí? Kdo vystřelí první, ty, nebo on? Tam se začínáte na člověka dívat jako na součást přírody, nikoli společnosti.

A zatím ve Svazu v televizi ukazují, jak se tu vysazují aleje přátelství, na které tady nikdo z nás nenarazil ani je nesázel...

Dostojevskij říká v Běsech: „Přesvědčení a člověk jsou, trvám, dvě věci v mnoha směrech různé. Všichni jsou vinni, všichni jsou vinni a... kdyby si to jen všichni uvědomili...!“

A má takovou myšlenku, že lidstvo o sobě ví víc, mnohem víc, než dosud stačilo zaznamenat v literatuře a ve vědě. Tvrdil, že to není jeho myšlenka, ale Vladimira Solovjova.

Kdybych nečetla Dostojevského, zmocnila by se mě hluboká beznaděj...

21. září

Kdesi daleko je slyšet raketomet Grad. Je to děsivé dokonce i na tu vzdálenost.

Aby se psalo o současných (malých) válkách, takových, jako je afghánská, k tomu jsou po velikých válkách 20. století a masových vraždách zapotřebí jiná etická a metafyzická hlediska. Je třeba vyzdvihnout to drobné, osobní a jednotlivé. Člověka samého. Který je pro někoho jedinečný. Nezdůrazňovat to, co kdo znamená pro stát, ale co znamená pro svoji matku a ženu. Pro své dítě. Jak vrátit sami sobě normální vidění světa?

Zajímá mě i tělo, lidské tělo jako spojovník mezi přírodou a historií, mezi zvířetem a řečí. Všechny fyzické detaily jsou důležité: jak se mění krev na slunci, člověk před tím, než odejde z tohoto světa... Život je nepředstavitelně tvůrčí sám o sobě, a ať to zní jakkoli krutě – obzvlášť tvůrčí je lidské utrpení. Temná strana umění. Vidíte, včera jsem viděla, jak sbírali po kouskách děti, které roztrhala protitanková mina. Mohla jsem se nejít podívat, ale šla jsem, abych o tom napsala. A teď píšu...

A přece: bylo třeba tam jít? Zaslechla jsem, jak se mi důstojníci za zády posmívali: bude mít nahnáno, slečinka. Šla jsem a nic hrdinského v tom nebylo, protože jsem tam ztratila vědomí. Buď z horka, nebo z toho otřesu. Chci být poctivá.

23. září

Letěla jsem vrtulníkem... Seshora jsem zahlédla stovky do zásoby zhotovených zinkových rakví, krásně a děsivě se blyštících na slunci...

Narazíte na něco podobného a hned vás napadne, že literatura ztrácí dech ve své ohraničenosti... Popisem a fakty je možné vyjádřit jen to viditelné očima, jenže kdo potřebuje důkladnou zprávu o minulosti? Je potřeba cosi jiného... Zaznamenané okamžiky, vytržené ze života...

25. září

Vrátím se odsud jako svobodný člověk... Nebyla jsem jím, dokud jsem nespatřila to, co tady děláme. Bylo mi strašně a osaměle. Vrátím se a už nikdy nepůjdu ani do jediného vojenského muzea...