Recenze: Rod Stewart už je pěvecky za zenitem, svou bonvivánskou show ale v Praze ohromil

Rod Stewart byl pravděpodobně poslední žijící velkou rockovou legendou stvořenou v sedmdesátých letech, která dosud nenavštívila Prahu.

Dvouhodinová show, kterou Stewart v pondělí předvedl v pražské O2 areně, však patřila k nejlepším, jaké byly v tuzemsku k vidění. Ukázala, že interpret může být klidně třicet let za svým pěveckým vrcholem, a přesto dokáže vytvořit večer, z nějž návštěvníci odcházejí příjemně naladěni.

Základem Stewartova vystoupení je velkorysá vizuální produkce. Staví na zadní projekci, která stylově kombinuje retro s elegantním lasvegaským střihem a s nadhledem podtrhuje obrazové prvky spojené se zpěvákovou osobností. Fotbal, Skotsko, krásné ženy, hédonistická šedesátá léta, rychlá auta, prima táta. Žádná intenzivní palba světlometů či pyrotechnika. Vše uměřené a s vybraným vkusem, že by se k tomu nejlépe hodila láhev vychlazeného šampaňského.

Stewart a jeho spoluhráči v tak výpravné podívané samozřejmě měnili obleky a ani v jejich designu nezůstali pozadu. Bylo to místy tak bonvivánské, že člověk pochopil, proč si v sedmdesátých letech první punkové skupiny, hlas zchudlé britské střední třídy, zvolily právě poživačného Stewarta za jeden ze symbolů svého odporu.

Ale nenudil se divák, nenudil se ani posluchač. Stewart do Prahy přivezl kapelu, která se pružně proměňovala ze soulového souboru se skvělým saxofonistou v keltsky znějící band a uřvanou rockovou skupinu.

Recenze: Rod Stewart už je pěvecky za zenitem, svou bonvivánskou show ale v Praze ohromil

Další 3
fotografie

Jak se na Stewarta sluší a patří, největší pozornost v jeho show přitahovaly ženy. Zpěvákovi sekundovaly tři prvotřídní sboristky, z nichž každá by mohla být zfleku sólistkou.

Protiklad černé hudbě pak tvořily tři pohledné blond multiinstrumentalistky střídající mandoliny, banjo, perkuse a hlavně hrající na housle. Ve spojení se syntetickými klávesami dávaly soulové části repertoáru nádech smyčcového orchestru, typický pro takzvaný Philly Sound sedmdesátých let, a stejně tak byly nepostradatelné v "keltské" složce programu.

Stewart už samozřejmě není tím chraptícím rockerem jako kdysi. Jeho hlas je po operaci hlasivek jemnější a možná i opotřebovanější. To se ovšem dá skrýt výraznější rolí sboru nebo sváděním pozornosti na obrazové efekty, což se také dělo.

Stewart věkovou nevýhodu zvládl především sám – tím, jak sděluje obsah písní. Jistě, mává stojanem na mikrofon, hrabe nohou jako kůň v cirkuse, mezi lidi rozhazuje fotbalové míče, ale především umí své písně vyprávět.

Dvouhodinový program nemohl obsáhnout celou šíři Stewartova repertoáru. Jen z jeho pověstných ploužáků by se dal sestavit celý koncert. Ty hlavní hity včetně Tonight's the Night, I Don't Want to Talk About It nebo Sailing ale k radosti obecenstva zazněly.

Výborně dopadl akustický blok s dominující písní Reason To Believe a hity z devadesátých let, ať už to byl Downtown Train od Toma Waitse nebo Rhythm Of My Heart, doprovázený záběry zpěváka pasovaného na rytíře.

Z období Stewartovy někdejší skupiny Faces z přelomu 60. a 70. let zazněly dvě základní skladby – živelná Stay With Me a keltsky znějící Ooh La La. Tu mimochodem ve Faces nezpíval Rod Stewart, nýbrž jeho spoluhráč Ronnie Wood, dnes už dávno člen Rolling Stones.

Nejzajímavěji na pražském koncertě vyzněla Dylanova klasika Forever Young. Začala jako svižná rocková skladba, vyvrcholila jako bitva bubeníků a perkusistů, aby ji nakonec Stewart se svými ženami dorazili ve skotsko-irském duchu. Naopak chyběly swingové evergreeny z nultých let a také slibovaného country bylo jen poskrovnu.

Poselství koncertu bylo podobné tomu, jaké před několika měsíci do Prahy přinesl Paul McCartney. Člověk se má těšit ze života a jeho krás v každém věku, klidně i po sedmdesátce. A hlavně, jak sám sir Stewart v jednom z svých stručných proslovů zdůraznil: "Zpívání je zdravé. I kdyby to mělo být jen ve sprše."