Emil Hakl: Umina verze

Dřív než zámek klapl, věděl jsem, že se stalo, k čemu jsem spěl už delší čas. Zabouchl jsem si bez klíčů. Jdu dolů k popelnicím, v rukou igelitky se smetím, otevřu víko, mrsknu je dovnitř. Nitro vypustí roj mušek, puch ředkví, flákot.

Stisknu kliku hlavního vchodu, vyjdu ven. Jakmile dveře bouchnou, dojde mi, že to byla další chyba. Měl jsem obzvonit partaje, smát se do špehýrek, nutit se k bodrosti. Prosit, zda bych si od nich z pevné mohl zavolat zámečníka.

Otázka je, jestli v domě někdo takový je. Je pátek, červenec, navíc nějaký svátek. Všichni jsou na chatách, na výletech, potí se u moře, u příbuzných, v akvaparcích. Zbytek tvoří pár norků zašitých po kuchyních s láhví v ruce, kteří nereagují nikdy na nic.

Sednu před domem na trubkovou ohrádku pod javor. Hledím na venkovní zvonky, nedávno kýmsi zdevastované tupým předmětem. Čekám, až někdo vyjde ven nebo půjde dovnitř.

Koruny javorů redukují tvrdý sluneční žár na zlatožluté mihotání. Malátný větřík šustí ve větvích.

Hodinku, dvě nic.

V jednu chvíli se za záclonou zjeví stará Horká, s níž pěstujeme potravní komunizmus. Čas od času zazvoní, strčí mi do ruky vlažný řízek v alobalu. Občas zvoním já, nesu kastrůlek čerstvě dopečených francouzských brambor. Dokud byl její muž naživu, vyvolávala vleklé domovní spory, vymáhala odškodné za údajně promáčené stropy, škaredila se na všechny jak čertice, nezdravila. Co umřel, je jak vyměněná. Ráda vcelku soudně pohovoří na téma Ukrajina, Střední východ, slezský bigos, křečové žíly, co s námi bude.

Než stihnu mávnout, je fuč.

Odhrň záclonu, babo! Sedím, na sobě domácí hadry, děravé triko, vyrudlé kapsáče, sandály.

Před trafikou na rohu jsou pohozeni dva mandaríni z pekla, hlavy v kapucích opřené o fasádu. Oči v zateklých tvářích hledí do slunce, které jim už nemůže ublížit. Z nohavic vytéká tmavá tekutina a rozlévá se po chodníku. Z krámu na ně bezmocně volá vietnamský pán v brýlích: „Nečůrat!“ šermuje prstem, „ne-čů-rat mi tu!“

Jedna příšera zachrčí: „Čas zvednout kotvy, divochu...,“ avšak nezvedají se.

Zvedám se já. Jdu si protáhnout kosti. Přejdu hlavní, dojdu k vysokému pletivu hřiště za zdí bývalého pivovaru. Obrovské listy hustého keře se ani nehnou. Sednu na lavičku, plivnu na zem, vzdychnu a jdu zpátky před dům.

Když tohle kolečko zopakuju potřetí, přestane mě bavit a pustím se dál. Ulicí Jana Masaryka se loudám dolů ke Žluté pumpě, pak vzhůru spletitými uličkami Vršovic do Krymské. Jsem v zemi kafíren. Každý roh, každá židle je zde obsypána pěšáky chatovací a skypovací církve. Jediné ucho není bez sluchátka.

Cestou podrobím svoje svršky zevrubnější prohlídce. Z pravé stehenní kapsy vytáhnu odrbaný paperback povídek Roberta Perišiće. Z druhé malý švýcarák a vizitku Daniela Podhradského, toť vše.

Jsem bez kreditky, dokladů, brýlí, bez mobilu.

Opřen o zábradlí nad vinicí Grébovky hledím dolů na železniční čtvrť. Umouněnou končinou mezi kolejemi popocházejí oranžoví skřeti-posunovači. Osamělá sojka usilovně stoupá zakouřeným prostorem. Vysoko nad ní krouží káně. Cihlové činžáky z časů první a druhé republiky vzdorují žáru. Mrtví přenechávají živým zasviněné komůrky. Ti je bezodkladně vyklízejí, rozvrtávají, vyměňují podlahy, okna, koupelny, bourají příčky, staví nové. Ty pak zušlechťují, natírají, přemalovávají.


Na Náměstí Bratří Synků probíhá jakési protivenství. Jek houkaček se šíří vzduchem na kilometry. Scházím po schodech k Vršovickému nádraží, naproti němuž bydlí jeden známý. Když tam bude, mohl by mě nechat zavolat, případně uvařit kafe. Tisknu domovní zvonek.


„Co jé?“ krákne z chrastítka ženský hlas.

„Je doma Zbyněk?“ ptám se.

„Kdo je táám?“

„František.“

„Zbyněk tu neni.“


„A bude dneska?“

„Já ho nehlídám, spíš ne. Ani tě nepozvu dál, mám tu bordel, čau.“

Další člověk, kterého mám šanci zastihnout, bydlí na opačném konci města. Za kopcem, za kopcem a ještě za kopcem. Sotva vlezu do metra, natrefím na kordon revizorů s policejním jištěním.

Vyberu si zavalitého kníráče, nasadím nulovou tvář, střední krok, chystám se ho těsně minout. Až příliš těsně – zastaví mě.

„Prosim vás,“ říkám mu do očí, „mně dneska umřela manželka – nechte mě.“

„Běžte,“ zavrčí.

Doufám, že když nemám manželku, nemůžu touhle mantrou nikomu uškodit. V případě druhého záchytu bych to však nedokázal zopakovat, a tak raději vyjedu na povrch a pokračuju pěšky.

V zadní kapse objevím zmuchlané čtyři stovky. Mohly vydat na taxík, ale padnou na rohlíky, rajčata, sýr, dvě láhve fronsacu a balenou vodu.

Radlická, Klímova, Na Farkáně, Peroutkova. Přelezu koleje, projdu lesíkem, vyšlapu pláň. Nahoře ve svahu vidím střechu řadového domku, kde bydlí kamarád se ženou, psem, dětmi a s trampolínou. Dojdu ke vchodu, s nosem ve zvoncích hledám jméno. Brýle nemám.

Naposled podržím zvonek, než se odtrhnu a jdu zpátky sálající asfaltkou. Sednu na lavičku, jejíž záda chrání vysoký větrolam, koušu rohlíky, čedar, otevřu láhev, nadechnu se, vydechnu.

Pode mnou je dolík zarostlý plevelem.

Nad ním ostře bručí a rotuje upoutaný model. Barvou krve natřené, zjevně nijak lehké letadélko. Benzínový motor chrlí žlutavý kouř serva cukají s kormidly. Prudce se láme ve svíčce, jde dolů, nad zemí to vybere, vystřelí k nebi, přepadne na záda, nad zemí zařve, otočí to a zase frr vzhůru.

Slunce taví asfalt, straky prohledávají nitro odpadkového koše. Vyhazují ven papírky, kelímky, kapesníky.

Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.

Dopíjím víno, zapíjím ho vodou.

Po silnici jde směrem k novým bytovkám přihrblý čtyřicátník s modelem na zádech. Letoun omotaný molitanem nese v jakési krosně. Šťastlivec. Existenční kvapík, míň peněz za víc práce, žena, děti, nejistota, jeden průser za druhým, ekonomický krach za humny – jeho tváři přesto dominuje nadzemský klid. Vše je střihem zapomenuto, jakmile motor naskočí a rudý vztekloun vzlétne s řevem k nebesům.

Průhlednému kokpitu kraluje nosatá, optimistickou růžovou natřená brambora v letecké kukle: kníratá maketa pilota.

Nitro větrolamu mi vydechne do zad chladný vzduch, obzor vzplane jadernou září soumraku. Další známí, kteří připadají v úvahu, žijí ve smíchovských, barrandovských, měcholupských a dalších dálavách. Jiní zas v poválečných cihlových blocích Libně, Karlína, Žižkova. I k těm jsou to odtud hodiny a hodiny chůze.

Má smysl někoho budit, otravovat, srát? Není lepší někde stranou přespat a vyřešit to ráno? Najít kout s lavicí?

Opouštím asfaltku, scházím po pěšině. Sbíhám po schodech vedoucích nikam. K potoku obklopenému cihlovými zdmi nakloněnými tak, že je div, že ještě stojí. K prochcaným kolům v trávě na zápraží, ke křivým zadním brankám.

U opuštěného plotu stojí uvázaná koza působící dojmem, že by si velmi ráda popovídala.

Nacházím se v travnaté krajině nikoho. Jinonice, Řeporyje, tak něco. Procházím křovinatými zákoutími, míjím zhroucené chatky v lopuší, zdivočelé sady, hromady vysloužilého železa, papundeklu.

Ve vzduchu visí semenný pach jasanů a spálenina. Je tma. Kromě uzounké stezky, po níž kráčím, je vše zarostlé trsy šedých travin, bezem, proutím, bodláčím.

Vlevo dole se vynoří jakési stavení. Křovím zarostlá rozvalená chalupa, rozpadlá chata. Nízká dřevěnka s podezdívkou. Opatrně se blížím. Vypadá opuštěně. Střecha krytá vlnitým laminátem je místy propadlá.

Nohy mě brní, žáha pálí, mám toho dost. Chvíli naslouchám, vlezu dovnitř. Prkenné stěny jsou prohřáté celodenním sluncem. V jakémsi přístěnku najdu kus molitanu. Je cítit kočičinou, prašivinou. Po zemi plechovky, prázdná platíčka od léků. Podle všeho tu občas parkují vandráci.

Sednu na molitan, dopiju druhou láhev. Sám žasnu nad tou snadností – lehnu a ležím. Připadám si jako pašák-survivalista. Zítra vše zařídím. Přijedou zámečníci, otevřou dveře a já poběžím podojit bankomat, abych zacvakal zámek s bezpečnostním krytem; o ten si sice neřeknu, ale stejně mi ho nainstalují.

Zkouším usnout. Za začátku mě vytrhne kdejaký zvuk, ale celodenní štrapáce nakonec zvítězí.

Už během mělčích fází spánku registruju, že se cosi změnilo. Obklopuje mě hutný aspik chrčení, chroptění, chrchlání, kvílení, střevního i plicního skřípění. Spánek rovná se bezpečí, říkám si. Dokud se spí, spí se. Prudké znepokojení hlásí též nosní sliznice. Cítím suchý hajzl u babičky, králíka plného červů, do něhož jsem padl hubou v rámci dětské bitvy na smeťáku. Rozkládající se prase, které jsem, třináctiletý, našel na sólové výpravě stokami Hrdlořez.

Pootevřu oko. Půl druha metru ode mě se choulí na prknech typický heimatlose v ušmoulané větrovce. Tichounce chroptí, cuká nohou, na hlavě dvě čepice převázané šátkem.

Nějakou dobu nehybně ležím a přemítám, kudy z toho ven. Venku už je světlo. Po děravém linoleu svažujícím se z vedlejší cimry kdosi válí pomalounké sudy. Pokaždé, když se přetočí, má bolestný výraz. Místo obličeje rudošedou zpuchlinu.

Zdá se, že je tu plno. Odér hnisu, kvasných procesů. Aceton, močovina. Úl smrti.

Cítím bosé nohy. Někdo mi zřejmě sebral sandály.

Předstírám zívání, škrábu se, převalím se na bok. Velmi zvolna se posadím.

Bytost v zaprasené větrovce se zostra vztyčí, šlehne po mně havraním okem a rychle odkráčí.

Postavím se, opatrně projdu bos několika místnostmi. Skrumáž polehávajících, posedávajících těl. Nepůsobí nebezpečně, příčinu nicméně může zavdat jakákoliv maličkost. Tamten je sjetý, že o sobě neví. Kymácí se uprostřed cimry, předvádí jakési prostocviky.

Pomalu ho obcházím, loudavě vyjdu před zbořeninu. Suchá lučina zavšivená plasty, dráty, plechy, ohryzanými skelety, kelímky a fóliemi je obsazena podřiimujícími hadráři. Chytají lelky, zahřívají se. Mezi nimi se volně prochází na kost vyhublá koza.

Sednu na dřevěnou bednu, mnu prsty u nohou v jemném, jakoby plážovém písku plném sazí, střepů, vajglů. Na zprohýbaném, chemií čpícím barelu sedí ubožák s amatérsky vyholenou koňskou hlavou plnou jizev.

Lhostejně si prohlíží obří, do černa podebrané ruce. Pár jedinců pocítí nutkání se mnou pohovořit. První je podmračený mládenec s pomačkanou lebkou. Sedne a mluví do země. Narodil se ve Zruči, měl ženu, děti. Taky měl koníčka – něco sbíral, měl toho plno, plno věcí. Co to bylo, neví. Potom ho vylili z háku, parádně se vyspal, to jo. Děsně dlouho spal. Pak přišla ňáká válka. Co sbíral, si nepamatuje. To bylóó... Srát na to, jo? Ale má otázku: Co tu dělám?

„Spal jsem tu,“ odpovím.

„A tvoje ségra – co je s ní?“ ptá se. „Proč někdy nezajde?“

„To je její věc,“ plácnu. „Jak – její?“

„No její.“

„Helé, řeknu ti – sem nepatříš. Můžeš tu bejt, aléé... Neni to tu zrovna... Dej aspoň dvacku.“

Druhý intervent mnou poněkud otřese. Podle všeho je to Karásek – kumpán ze střední školy, před dvaceti lety jasný výtvarný talent, přírodní povaha, radostný dobrák, rozdavač duše, později ukřičený podivín, blázen. K nepoznání oteklý. Oči překryté zduřelinami. Musí si je prsty rozevírat, aby viděl.

K mému zděšení mě poznává, podá mi zkřivenou dlaň – nemá byt, žena odvezla děti a všechny jeho sochy, no... Ty sochy někde jsou, kurva!

Škrábe se v pačesech: „Vzpomínám si na méno ředitele gymplu, Jaromír Fikrt, éém... Teď je to s pamětí horší, no. Bylo to lepší, ale už je to zas horší.“

Kývu, že souhlasím.

„Pamatuješ Brčáka?“ ptá se. „Víš, co je s Brčákem? Brčák, jak... To bylo chlastem, nó? Brčák jak v prosinci vodjel v mínus dvaceti na lyžích akorát v košili, jó? Ráno ho našli, byl v pohodě, ani nenastyd.“

Vzápětí zapomene, kdo jsem. Jde pryč, aniž čeká, co mám k Brčákovi.

Třetí je jurodivec v kapuci, toho nezajímám já, ale my všichni. Obchází přítomné s výkřiky: „Kde ééé? Kde žijéš? Ve státě Hakujór! Hokujár! Ve státě Ž-pu-pu! Ve státě Tygr Vasil! Žiješ ve státě Zbiju tě, až chcípneš! Smrdíš, tfe! Prdel dostala křídla!“

I ke mně vyšle pár formulí. Ne nepodoben pštrosu mi chce něco sdělit, nakonec zamne lososově rudými dlaněmi a jde dál.