PRVNÍ ČÁST --- Klišé
1 ---
Podzim 2016, pobřeží Atlantiku, kam přicestoval vozem z rodných Čech – z malého státu, kde celá jedna generace zažila stavbu největšího evropského sousoší, žulového Stalina na pražské Letné, a o něco později, už přeprogramovaná, nejrozsáhlejší církevní restituce ze všech zemí.
Ta cesta mu zabrala dva dny. Z Prahy vyjel hodinu po půlnoci, noc strávil v obstojném francouzském motelu a druhý den pokračoval napříč Španělskem. Cílem bylo portugalské městečko za hranicemi; přes internet si tam zaplatil pokoj v penzionu s výhledem na oceán.
Marek Přibil
Svátosti sadistického Boha
2016, Nakladatelství Lidové noviny, 260 stran, 169 korun
Měl štěstí, nebrzdily ho kolony. Za zvuku jazzové hudby, linoucí se z reproduktorů, se na nic jiného než na řízení nesoustředil. Baví ho a alespoň si díky němu pročistil hlavu; ostatně nikdy tak daleko autem necestoval (navíc sám). K penzionu, třípatrovému vilovému domu, dorazil večer. A když zaparkoval uprostřed vyasfaltovaného plácku a ubytoval se, zavolal Šarlotě, že je v pořádku. Potom si koupil na baru v poloprázdné jídelně láhev vína. Odnesl ji na pokoj s nastlanou postelí a televizí s desítkami kanálů, rozevřel dokořán balkonové dveře. Ale nevypil ani dvě deci.
Na chvíli otevřel knížku, Nietzscheho Radostnou vědu, již si vzal s sebou. Usnul však dřív, než cokoli přečetl. Před časem si v ní podtrhl jednu pasáž, vlastně jen její část: Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového ...“
2 ---
Nyní je poledne, bezvětří. Kráčí po liduprázdné pláži. Polobotky si nese v ruce a bosá chodidla mu chladí zpěněná slaná voda.
Doslova prahne po vjemu, kdy si člověk připadá na konci pevniny vzdálen všemu tak, že i jeho problémy ustupují do pozadí. V minulosti, když byl několikrát u moře, jej zažíval: při pohledu na nekonečnou vodní plochu obvykle pocítil dotyk jakési sentimentální slovanské chandry (zprvu nezřetelný, později cinknutý steskem), rozkoš v podobě úlevy přicházela vzápětí; zbavila ho starostí. Jenže tentokrát se úleva nedostavuje: myšlenky, které během tři tisíce kilometrů dlouhé jízdy vytěsnil, se mu opět vkrádají do mysli. A pak už na ni doslova útočí – jako
armáda vzteklých dronů.
Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury či mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku. Je jejich oslavou. Nejde totiž jen o zaměstnání, které s klišé pracuje, je na něm založeno, ale i o seznámení s Šarlotou, prsatou blondýnu Patricii, výlet na Floridu, strach o nenarozeného syna anebo chlast. A stejně tak ví, že hodlá přemítat nad životem v kulisách jako vystřižených z kýčovité reklamy na dovolenou, otištěné v časopisu Expres, kam léta psával.
Nedávno si ji prohlížel v kině, kde dávali aktuální filmový trhák, a týdeník tu byl volně k mání. Reklamě dominovala fotografie s romantizujícím nábojem, upravená ve speciálním grafickém programu: pobřeží, dlouhá písečná pláž, vlny, palmy, západ slunce, hnědovláska v bikinách s postavou vysoustruženou k dokonalosti. A teď už stačí doplnit hlavního hrdinu, napadá ho – mě, Viktora, který zná dávno zbořený Stalinův pomník pouze z internetu, nevidí si na špičku nosu, a jakkoli se domnívá, že je ušlechtilejší a chytřejší než kolegové v branži, je koneckonců stejný póvl.
Bezděčně hledí na oceán. Sleduje horizont. Přemýšlí o předchozích čtyřiadvaceti měsících. Změnily ho? Vlastně neví. Znovu se dá do kroku. Pomalu míří k molu s vědomím klišovitosti vlastní existence.
DRUHÁ ČÁST --- Paradox
1 ---
Dva roky nazpět, Čechy. Šéfredaktorna, kam se má dostavit (ihned!); do telefonu to špitla se směsí naléhavosti a obav v hlase redakční sekretářka, která mu předtím volala. Úprkem seběhl ze schodů, zaklepal na dveře a přes sekretariát vstoupil do útulně zařízené kanceláře ve druhém podlaží. A pak už jen vestoje pozoroval bleskurychle se pohybující rty zvýrazněné rudou rtěnkou.
„Viktore, něco bych od tebe potřebovala,“ řekne šéfredaktorka Expresu Zita Šlapáková, pod kterou pracuje jako redaktor (jí přímo podřízené „libero“). Sebejistě sedí za stolem, nohu přes nohu, hledí mu do očí – upřeně.
„Tak ven s tím,“ odpoví překotně.
„Ráno jsem mluvila s Ivetou Kroupovou,“ pokračuje šéfová. „Popsala mi, co si už vytrpěl jeden její klient a jakým hrůzám musí ten chudák čelit. Běhal mi z toho mráz po zádech. Je šílený, co se v týhle zemi děje!“
Viktor pokývá souhlasně hlavou, byť pouze naoko. Zita Šlapáková si zapálí, a zatímco odklepává mentolovou slimku do mosazného popelníku ve tvaru labutě, nadechne se: „Chci, aby ses s Ivetou sešel, a to co nejdřív. A abys sepsal úplně všechno, co ti k případu svýho klienta poví.“
„Zavolám jí,“ hlesne; a i když je mu požadavek z podstaty nepříjemný (jde přece o advokátku Kroupovou!), nedá na sobě nic znát.
„Ozve se ti sama. Dala jsem jí tvoje číslo,“ oznámí mu však šéfka.
Nadstandardními vztahy s právničkou se nikdy netajila. Ilustruje je zarámovaná fotografie na zdi, na níž je s Kroupovou zachycena se strojeným úsměvem a sklenicí vína v ruce. Visí vedle fotky manžela Šlapákové, jejich společných dětí či Michaela Douglase – po boku hollywoodské hvězdy se nechala zvěčnit coby začínající redaktorka bulváru v roce 1998 na karlovarském filmovém festivalu.
Potom zvážní: „Ten článek chci mít na stole do konce týdne. Zařadím ho do novýho čísla. A nejspíš to půjde na titulku. Tak na tom koukni pořádně máknout, ať je to dobrý.“
2 ---
Došel k dřevěnému molu; stojí na něm skřehotající racek středomořský. Vystoupal nahoru. V dáli spatřil siluetu tankeru.
Napadá ho, že nahradil-li by ve svých dva roky starých vzpomínkách šéfovou postavou z nějaké telenovely, bylo by to prašť jako uhoď. Fuk. A kolik lidí by mohl takto zaměnit, aniž by si toho kdokoli povšiml – zvlášť dnes, v době, kdy reality show nahrazuje realitu, kdy statisíce domácností více než své vlastní prožívají životy svých miláčků, populárních herců a hereček z nekonečně dlouhých televizních seriálů? Kdekterou ženskou i chlapa. A rovněž sebe.
Propadli jsme se do éry klišé – celá západní civilizace. Viktor je jimi přesycen, zakořenily mu v podvědomí. Vždyť i proto si vybral k bilancování života místo jak ze srdceryvného plážového videoklipu, v němž blondýn s vrstvou makeupu, pronikavě modrýma očima a otravným falzetem roní slzy nad dávno zašlou láskou. Ach ano, místo k bilancování, zašklebí se, jelikož ví, že i toto substantivum je samo o sobě klišovité – spřízněné s dobovým stereotypem filmových či literárních hrdinů, kteří jen opakují, co všichni víme a známe.
A ostatně i ten sněhobílý racek, takové hezké zvíře, je symbolem prachobyčejného kýče, protože ho dojímá. Poté si lehne na mikinu s kapucí, kterou pod sebe rozprostřel. Před očima se mu promítá, jak mezitím, co šéfredaktorka mluvila, oznamoval moderátor v plazmové televizi s úctyhodnou úhlopříčkou, zavěšené na stěně její kanceláře, že Češi oslavují čtvrtstoletí svobody od pádu totalitního režimu.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist