Marek Přibil: Svátosti sadistického Boha

PRVNÍ ČÁST --- Klišé

1 ---

Podzim 2016, pobřeží Atlantiku, kam přicestoval vozem z rod­ných Čech – z malého státu, kde celá jedna generace zažila stav­bu největšího evropského sousoší, žulového Stalina na pražské Letné, a o něco později, už přeprogramovaná, nejrozsáhlejší církevní restituce ze všech zemí.

Ta cesta mu zabrala dva dny. Z Prahy vyjel hodinu po půlno­ci, noc strávil v obstojném francouzském motelu a druhý den pokračoval napříč Španělskem. Cílem bylo portugalské městeč­ko za hranicemi; přes internet si tam zaplatil pokoj v penzionu s výhledem na oceán.

Měl štěstí, nebrzdily ho kolony. Za zvuku jazzové hudby, linoucí se z reproduktorů, se na nic jiného než na řízení nesou­středil. Baví ho a alespoň si díky němu pročistil hlavu; ostatně nikdy tak daleko autem necestoval (navíc sám). K penzionu, třípatrovému vilovému domu, dorazil večer. A když zaparkoval uprostřed vyasfaltovaného plácku a ubytoval se, zavolal Šarlotě, že je v pořádku. Potom si koupil na baru v poloprázdné jídelně láhev vína. Odnesl ji na pokoj s nastlanou postelí a televizí s de­sítkami kanálů, rozevřel dokořán balkonové dveře. Ale nevypil ani dvě deci.

Na chvíli otevřel knížku, Nietzscheho Radostnou vědu, již si vzal s sebou. Usnul však dřív, než cokoli přečetl. Před časem si v ní podtrhl jednu pasáž, vlastně jen její část: Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život, jak jej teď žiješ a jaks jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového ...“

2 ---

Nyní je poledne, bezvětří. Kráčí po liduprázdné pláži. Polobot­ky si nese v ruce a bosá chodidla mu chladí zpěněná slaná voda.

Doslova prahne po vjemu, kdy si člověk připadá na konci pevniny vzdálen všemu tak, že i jeho problémy ustupují do po­zadí. V minulosti, když byl několikrát u moře, jej zažíval: při pohledu na nekonečnou vodní plochu obvykle pocítil dotyk ja­kési sentimentální slovanské chandry (zprvu nezřetelný, později cinknutý steskem), rozkoš v podobě úlevy přicházela vzápětí; zbavila ho starostí. Jenže tentokrát se úleva nedostavuje: myš­lenky, které během tři tisíce kilometrů dlouhé jízdy vytěsnil, se mu opět vkrádají do mysli. A pak už na ni doslova útočí – jako
armáda vzteklých dronů.

Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury či mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku. Je jejich os­lavou. Nejde totiž jen o zaměstnání, které s klišé pracuje, je na něm založeno, ale i o seznámení s Šarlotou, prsatou blondýnu Patricii, výlet na Floridu, strach o nenarozeného syna anebo chlast. A stejně tak ví, že hodlá přemítat nad životem v kulisách jako vystřižených z kýčovité reklamy na dovolenou, otištěné v časopisu Expres, kam léta psával.

Nedávno si ji prohlížel v kině, kde dávali aktuální filmový trhák, a týdeník tu byl volně k mání. Reklamě dominovala fotografie s romantizujícím nábojem, upravená ve speciálním grafickém programu: pobřeží, dlouhá písečná pláž, vlny, palmy, západ slunce, hnědovláska v bikinách s postavou vysoustru­ženou k dokonalosti. A teď už stačí doplnit hlavního hrdinu, napadá ho – mě, Viktora, který zná dávno zbořený Stalinův pomník pouze z internetu, nevidí si na špičku nosu, a jakkoli se domnívá, že je ušlechtilejší a chytřejší než kolegové v branži, je koneckonců stejný póvl.

Bezděčně hledí na oceán. Sleduje horizont. Přemýšlí o před­chozích čtyřiadvaceti měsících. Změnily ho? Vlastně neví. Zno­vu se dá do kroku. Pomalu míří k molu s vědomím klišovitosti vlastní existence.

DRUHÁ ČÁST --- Paradox

1 ---

Dva roky nazpět, Čechy. Šéfredaktorna, kam se má dostavit (ihned!); do telefonu to špitla se směsí naléhavosti a obav v hlase redakční sekretářka, která mu předtím volala. Úprkem seběhl ze schodů, zaklepal na dveře a přes sekretariát vstoupil do útulně zařízené kanceláře ve druhém podlaží. A pak už jen vestoje pozo­roval bleskurychle se pohybující rty zvýrazněné rudou rtěnkou.

„Viktore, něco bych od tebe potřebovala,“ řekne šéfredak­torka Expresu Zita Šlapáková, pod kterou pracuje jako redaktor (jí přímo podřízené „libero“). Sebejistě sedí za stolem, nohu přes nohu, hledí mu do očí – upřeně.

„Tak ven s tím,“ odpoví překotně.

„Ráno jsem mluvila s Ivetou Kroupovou,“ pokračuje šéfová. „Popsala mi, co si už vytrpěl jeden její klient a jakým hrůzám musí ten chudák čelit. Běhal mi z toho mráz po zádech. Je šíle­ný, co se v týhle zemi děje!“

Viktor pokývá souhlasně hlavou, byť pouze naoko. Zita Šlapáková si zapálí, a zatímco odklepává mentolovou slimku do mosazného popelníku ve tvaru labutě, nadechne se: „Chci, aby ses s Ivetou sešel, a to co nejdřív. A abys sepsal úplně všechno, co ti k případu svýho klienta poví.“

„Zavolám jí,“ hlesne; a i když je mu požadavek z podstaty nepříjemný (jde přece o advokátku Kroupovou!), nedá na sobě nic znát.

„Ozve se ti sama. Dala jsem jí tvoje číslo,“ oznámí mu však šéfka.

Nadstandardními vztahy s právničkou se nikdy netajila. Ilu­struje je zarámovaná fotografie na zdi, na níž je s Kroupovou zachycena se strojeným úsměvem a sklenicí vína v ruce. Visí ve­dle fotky manžela Šlapákové, jejich společných dětí či Michaela Douglase – po boku hollywoodské hvězdy se nechala zvěčnit coby začínající redaktorka bulváru v roce 1998 na karlovarském filmovém festivalu.

Potom zvážní: „Ten článek chci mít na stole do konce týdne. Zařadím ho do novýho čísla. A nejspíš to půjde na titulku. Tak na tom koukni pořádně máknout, ať je to dobrý.“

2 ---

Došel k dřevěnému molu; stojí na něm skřehotající racek stře­domořský. Vystoupal nahoru. V dáli spatřil siluetu tankeru.

Napadá ho, že nahradil­-li by ve svých dva roky starých vzpo­mínkách šéfovou postavou z nějaké telenovely, bylo by to prašť jako uhoď. Fuk. A kolik lidí by mohl takto zaměnit, aniž by si toho kdokoli povšiml – zvlášť dnes, v době, kdy reality show nahrazuje realitu, kdy statisíce domácností více než své vlast­ní prožívají životy svých miláčků, populárních herců a hereček z nekonečně dlouhých televizních seriálů? Kdekterou ženskou i chlapa. A rovněž sebe.

Propadli jsme se do éry klišé – celá západní civilizace. Viktor je jimi přesycen, zakořenily mu v podvědomí. Vždyť i proto si vybral k bilancování života místo jak ze srdceryvného plážové­ho videoklipu, v němž blondýn s vrstvou make­upu, pronikavě modrýma očima a otravným falzetem roní slzy nad dávno za­šlou láskou. Ach ano, místo k bilancování, zašklebí se, jelikož ví, že i toto substantivum je samo o sobě klišovité – spřízněné s dobovým stereotypem filmových či literárních hrdinů, kteří jen opakují, co všichni víme a známe.

A ostatně i ten sněhobílý racek, takové hezké zvíře, je sym­bolem prachobyčejného kýče, protože ho dojímá. Poté si lehne na mikinu s kapucí, kterou pod sebe rozprostřel. Před očima se mu promítá, jak mezitím, co šéfredaktorka mluvila, oznamoval moderátor v plazmové televizi s úctyhodnou úhlopříčkou, zavě­šené na stěně její kanceláře, že Češi oslavují čtvrtstoletí svobody od pádu totalitního režimu.