Marilynne Robinsonová: Domov

Kdyby na svět přišla jako muž, možná by se stala duchovním. To by otce určitě potěšilo. Luke se vydal v jeho šlépějích, ale až ve chvíli, kdy se ukázalo, že Dan si vybral jinou cestu. Jack byl tou dobou už pořádně svůj a Teddy byl ještě příliš mladý, aby plnil něčí naděje, jakkoli by se o to ochotně pokusil. Jako by odjakživa věděla, že v představách jejího otce jsou velké činy v tomto světě vyhrazeny mužům, laskavým, vážným mužům vzdělaným v Písmu a výmluvným v modlitbě, nebo každopádně vysvěceným v nějaké přiměřeně úctyhodné církvi. To oni jsou povoláni ke správě posledních věcí člověka. Ženy jsou tvorové druhé kategorie, ať jsou sebevíc zbožné, milované a ctěné. Něco takového by jí otec pochopitelně nikdy neřekl. Až Hope jí vysvětlila, že faráři mohou být výlučně muži, s výjimkou Aimee Sempleové McPhersonové, která potvrzuje pravidlo. Jenže ona stejně věděla, jak se věci mají, dřív než jí to někdo vyložil. Žádnému bystrému dítěti by to neuniklo. Vlastně na tom ani tolik nezáleželo během oněch dlouhých let, kdy studovala a pak vyučovala, zato teď, kdy se budila uprostřed noci, to bylo třeba připočíst k celkovému pocitu opuštěnosti, jako kdyby dojem, že všechno mohlo být úplně jinak, představoval hmatatelnou tmu. Viditelnou tmu. Obraz z Miltona.

Ty odrostlé děti téměř bez výjimky skláněly hlavu nad každou prací, kterou jim zadala, přestože jejich těla byla na prahu dospělosti nemotorná a neposedná, osud jim prosakoval žilkami, žlázami i kožními váčky jako jed, takže stále zřetelněji připomínaly své rodiče a samy sobě se odcizovaly. Odrážel se v tom jistý humor, jenž by mohl vyvolávat pochybnosti o humoristovi.

Proč musíme číst poezii? A proč zrovna báseň „Il Penseroso“ od Miltona? Přečtěte si ji – a poznáte proč. A jestli i potom nebudete vědět proč, přečtěte si ji ještě jednou. A ještě jednou. Někteří studenti si brali její ponaučení k srdci, tak jako kdysi ona, když ty verše poprvé zaslechla. Pomáhala jim vzít na sebe jejich lidství. Lidé odjakživa skládali poezii, vykládala jim. Věřte, že i pro vás bude jednou důležitá. Pompézní rachot Tennysonovy skladby „Útok lehké kavalerie“ dojal některé z nich k slzám, a ona se pak zmínila o špatné poezii. A kdo určí, která je dobrá a která špatná? Já, odpověděla jim. Aspoň v danou chvíli. Nemusíte se mnou souhlasit, ale poslouchejte. A někteří ji opravdu poslouchali. A jí to připadalo jako zázrak. Není divu, že se jí v noci zdávalo, že rázem přišla o veškerou jejich pozornost. Jaký na ni vůbec měla nárok? Možná že pár těch studentů k ní tak důvěřivě vzhlíželo proto, že to, co jim vykládala, byla pravda – tedy že jsou lidské bytosti, strážci kulturní tradice, její tvůrci? A co když ve skutečnosti oni vznášeli požadavky na ni? Její otec učil své děti bez stínu pochybnosti, že od starověku až po věčnost vede pouze jediná cesta. Naučte se žalmy a uvažujte o zvyklostech prvotní církve. Naučte se všechno, co je třeba vědět. Starověcí otcové učili svoje starověké děti, a ty pak zase svoje starověké děti přesně jedno a totéž. Puritán Milton se svými pohanskými múzami. Je to jako hlas zaslechnutý z vedlejší místnosti, který si prozpěvuje jen tak, pro radost, a najednou ten nápěv ovládáte i vy a vašim prostřednictvím se pak dílem náhody i nutnosti předává z pokolení na pokolení. Proč si tedy zpívat? A proč to člověku přináší radost? A proč je tak požehnaná chvíle, v níž zaslechnete další hlas, jak si pro sebe sní? Jako když si otec při holení notoval zbožné písně. Nebo John Keats, když v Cheapside putoval svými zlatými říšemi. Člověk nemusí být nutně pastorem. Být učitelkou je skvělé. Ty nepřítomné pohledy mohly znamenat třeba jenom uzavřenost. Připusťme, že kolem každého ohně, kde nějaký stařešina učil, bývali i mladí neposedové. Bezpochyby museli být neposední. Jejich těla byla pohroužená do procesu prodlužování údů, rašících chlupů, přípravy na plození potomstva. Přesto občas vycítila v místnosti ticho hlubší než ticho běžné. Jak mohla dát tomuhle životu vale? Za co ho vyměnila?

Její údajný bývalý snoubenec jí po všech těch letech v dopise oznámil, že ví do posledního centu, kolik je jí dlužen. Musel si vést nějaké účetnictví. Asi úplně od začátku, kdy ji pozval na večeři a pak zjistil, že si doma zapomněl peněženku. Při té vzpomínce se začervenala. Tvrdil, že jí všechno do posledního pěťáku vrátí, jen co na tom bude trochu líp. Napsal: „Než Ti všechno splatím, bude to chvíli trvat, protože je to docela velká částka.“ Jaký hrozný, zlomyslný náznak poctivosti ho přiměl k tomu, aby si o těch „dluzích“ vedl záznamy? Ona si žádné nedělala a nikdy by ji to ani nenapadlo, ostatně jí ani nepřišlo, že někomu něco dává. Teď už na tom stejně nezáleží. V tom dopise ještě napsal: „Je mi líto, pokud jsem Tě uvedl v omyl.“ Rozhodla se, že nebude vzpomínat na tu osamělou radost ze svého prostého života, na to, jak ji vlastně těšilo všechno to odříkání a šetření, které jednoho dne umožní – co? – obyčejné štěstí. Takové štěstí, jaké vídala u vedlejšího stolu v jídelně, jaké míjela na ulici.

Věděla, že někde v domě musí být nějaký Shakespeare a Dickens a taky Mark Twain. Kipling stál na prádelníku v Lukeově a Teddyho pokoji jako vždycky, jenže tohohle autora nesnášela. Nakonec se otce zeptala, kam se poděly ty knížky, které kdysi ráda četla; on někomu zavolal a do dvou týdnů dorazilo ze šesti různých adres šest beden se starými dobrými tituly, a navíc přibylo i pár uměřených a slušných nových románů: Andersonville, Rozbouřené nebe, Safari. Položila si deset svazků na hromádku vedle rádia. Pro tuto chvíli nedokázala o svém dalším směřování říct vůbec nic. Nechtělo se jí o tom přemýšlet. Otevřela Andersonville. Její otec poznamenal: „Ten chlapík, co to napsal, je z Iowy. Už nevím přesně odkud. Teď je slavný. Už nevím, jak se jmenuje.“ O MacKinlaym Kantorovi z Webster City slyšela a román Andersonville proslul jako dlouhý a jímavý. Ronilo nad ním slzy celé město Des Moines a okolí. Rozhodla se, že ho přelouská do poslední řádky. Aspoň si bude moct poplakat, aniž by to otce rozrušilo.

A pak jednoho dne přišla pošta: pár účtů, lístek, který jí poslala Hope, a dopis adresovaný otci, který si zrovna došel do kuchyně pro sklenici vody. „To je od Jacka,“ prohlásil. „Poznám jeho písmo. Tohle je jeho písmo.“ Posadil se a položil psaní před sebe na stůl. „To je ale překvapení,“ pronesl tichým, zastřeným hlasem. Zůstal tam sedět tak nehnutě, až dostala strach, jestli nedostal nějaký záchvat. Ale on se jen modlil. Natáhl ruku a dotkl se rohu obálky. „Asi budu potřebovat kapesník, Glorie, kdybys byla tak hodná. Jsou v tom šuplíku vpravo nahoře.“ A skutečně tam byly – pečlivě naskládané na sobě, velké a bytelné. Vždycky u sebe nosil krásný kapesník, protože v jeho oboru se zkrátka muselo počítat s tím, že ho bude potřebovat. Donesla mu jeden a on si jím osušil tvář. „Tak aspoň víme, že je naživu. Na tom se dá stavět.“

Pomyslela si: Dobrý Bože, co když se plete? Co když je to jenom omyl způsobený dávnou touhou a stářím?

Nahlas se zeptala: „Mohla bych se na to podívat?“

„Ale jistě, vždyť je to dopis od tvého bratra! Pochopitelně se na něj musíš podívat! Jak jsem mohl zapomenout!“

Vzala psaní do ruky. Obálka byla tenká, bezesporu v ní byl jediný list papíru a nahoře razítko a pak zpáteční adresa někde v St. Louisu. Na adrese stálo drobným, osobitým, elegantním rukopisem: Reverend Robert Boughton. „Mám to otevřít?“

„Ne, holčičko, nezlob se, ale radši to udělám sám, kdyby tam náhodou bylo něco důvěrného. Víš, třeba by ocenil, že beru ohled na jeho soukromí. No nevím. Aspoň že je naživu.“ Otřel si oči.

Vrátila obálku na stůl a stařec položil dlaň vedle ní. Čas od času ji nadzdvihl, aby se podíval na písmo a na známku. „Ano, je to od Jacka, to vím jistě. Dopis od Jacka.“

Napadlo ji, že pravděpodobně čeká, až odejde z místnosti, ale bála se ho opustit. Možná bude zklamaný, anebo ten dopis třeba neposílá Jack, ale stejně ho rozruší – třeba mu píšou z ústavu pro chronicky nepřizpůsobivé, pro nevyléčitelné flákače. Nebo z vězení, nedej Bože. Snad má bratr dobrý důvod, proč v otci vyvolává tyhle silné emoce. Snad má dostatečně pádnou omluvu pro to, že otce vystavuje nebezpečí nevýslovného zklamání. I kdyby byl už po smrti.

„Glorie, asi budu potřebovat tvou pomoc. Chtěl jsem počkat, až se trochu zklidním, ale nejspíš se na to nedá spoléhat. Vezmi na to prosím perořízek. Nerad bych poničil zpáteční adresu.“

Našla nožík a rozřízla obálku, vyndala složený list papíru a podala mu ho. Odkašlal si. „Ano,“ poznamenal. Nahmatal na klíně kapesník a položil ho na stůl. „Tak se podíváme, co má na srdci.“ Rozevřel lístek a přečetl si ho. „Hm. Píše, že se chystá přijet domů. Píše tady: ‚Drahý otče, za týden nebo za dva přijedu do Gileadu. Pokud by to nevadilo, nějaký čas bych se zdržel. S úctou Jack.‘ Nevadilo! To je mi nápad! Budeme mu muset odepsat. Udělám to sám, ale nejdřív si musím trochu oddechnout. Teď bych zřejmě pero v ruce neudržel.“ Zasmál se. „To je tedy den!“ zvolal. „A přitom jsem si občas nebyl jistý, že se ho dožiju.“ Pomohla mu do křesla v ložnici, sundala mu papuče a přikryla ho dekou. Políbila ho na čelo. Nepouštěl ten dopis z ruky. „Měli bychom dát vědět Amesovi,“ ozval se ještě.

A tak zatímco podřimoval, modlil se a vzpamatovával, zaháněl pocity křivdy i pochybnosti, trpěl bolestmi očekávání a hledal oporu v obecné požehnanosti svého života, aby zaujal pozici hrdinné a otcovské důstojnosti, a možná se pohyboval nebezpečně blízko poškození té či oné části smyslového aparátu, kde se odehrávají silné emoce – mlčení nebylo u jejího otce nikdy pouhým mlčením –, vypravila se k Amesovi.

Jeho dům vypadal pořád stejně jako dřív, avšak byl uklizený, ne-li naleštěný. Připomínal obyčejné farmářské stavení, jakých bylo v kraji plno, bez sebemenších ozdob, pokud se nepočítá vřetenovitý tvar sloupků verandy a zábradlí. Po celá léta jejího dětství se zdálo, že starý Ames přebývá výlučně ve své pracovně nahoře v patře. V tom okně vídala vždycky světlo i v noci, a když ji k němu poslali přes den s nějakým vzkazem či knihou, zůstala pokaždé stát v kuchyni a čekala, až ji pastor zaslechne, dopíše nebo dočte odstavec a sejde dolů po schodech. Kuchyně voněla čistotou, nikdy užíváním, jako kdyby zdejší linoleum vydechovalo nějakou esenci vyplňující vakuum způsobené nečinným sporákem a prázdnou spíží.

Teď kvetly v kuchyňském okně muškáty a z bělosti a svěžesti záclonek jako by vyzařovala přímo škodolibá radost. Podél chodníčku byly osázené nové záhony. Na Amesovu svatbu se sjeli všichni Boughtonovi, samozřejmě až na Jacka. Její otec tenkrát prohlásil, že je to poslední svatba, které požehná, a nejradostnější ze všech. Po ní se sice ještě několikrát uvolil a oddal šest nebo sedm párů, k nimž cítil zvláštní náklonnost. Původně počítal s tím, že oddá i Glorii, ale nakonec mu poslala dopis s vysvětlením, že se spontánně rozhodli zvládnout to bez orací a že šli uzavřít sňatek ke smírčímu soudci. Otec pak ještě pokřtil vedle vlastních vnoučat i pár dalších dětí. Přesto označoval Amesovu svatbu za vyvrcholení své pastýřské služby. Lila, ta nečekaná nevěsta, stála v žlutém saténovém kostýmku a s plochým kloboučkem na hlavě, trochu rozpačitě se usmívala, strpěla jejich fotografování, snažila se vyhovět. Měla náruč plnou růží, které si vlastnoručně vypěstovala a natrhala. Byla na ně obzvlášť hrdá. Dodnes si ji dobírali, že odmítla hodit svatební kytici za hlavu. Stejně jako jeho fara jim i starý Ames připadal nějaký jiný, aniž by se proměnil. Teď působil nejen otcovsky, ale i jako skutečný otec, nikoli jako od přírody dvorný muž, avšak také jako společník manželky, která si podle všeho jeho dvornost uvědomovala a reagovala na ni sarkastickým dojetím.

Seděl na houpačce na verandě a četl si knihu, ale když uviděl Glorii přicházet, zvedl se a očekával ji vestoje s galantní uctivostí, kterou prokazoval každé ženě starší dvanácti let a která jí odedávna lichotila. Teď v ní však vycítila jistou příměs soustrasti, třebaže se ten pocit snažila zaplašit. Pokoušela se nedohadovat, co všechno pastor ví.

„Nádherné odpoledne,“ poznamenal. „Jak se máš? Jak se daří tvému tatínkovi? Posadíš se na chvíli?“

„Máme se docela dobře,“ odpověděla. „Ale můžu se zdržet jenom na chvilku. Ráno přišel tátovi dopis od Jacka. Chtěl, abych vám o tom řekla. Totiž od Johnnyho.“

„Aha. Dopis od Jacka.“

„Píše, že přijede domů.“

„Hm. Vážně? A co na to tvůj tatínek?“

„Je to pro něj nejspíš trochu těžké. Neví, na co se má připravit. Na Jacka nikdy nebylo spolehnutí.“

Znovu odmlka. „A napsal taky, kdy přijede? A proč?“

„Napsal, že dorazí tak za týden nebo za dva. To je asi všechno.“

„No, to je báječná zpráva.“ Pronesl to dost nepřesvědčivě. „Máš dojem, že by tatínek snesl odpoledne návštěvu?“

„Řekla bych, že ano.“

Když za ní kráčel po chodníčku, aby jí otevřel branku, dodal ještě: „Nejspíš by si neměl dělat moc velké naděje.“ Oba se zasmáli. Pak si povzdechl: „Ale s tím asi moc nenaděláme.“ Jenže Glorie v srdci chovala vlastní naději, a ta byla taky příliš velká – naději, že se ta návštěva nakonec uskuteční, že bude zajímavá a že si ji Jack nebude pamatovat jako tu nejmíň snesitelnou, zbytečně horlivou a nejmíň důvěryhodnou členku rodiny. Myslela si a doufala, že si ji snad nebude pamatovat skoro vůbec.