Recenze: Filharmonie Brno ve skladbě Číňana Tan Duna komunikuje s tanečníky v maskách na videu

Čínský skladatel Tan Dun patří bezesporu mezi současné hudební celebrity. Má status „superskladatele“, o jehož díla stojí festivaly soudobé hudby, filmaři, a dokonce také Metropolitní opera, která jinak novinky takřka neobjednává.

Není tedy divu, že Tan Dun byl i hvězdou čtvrtečního koncertu Filharmonie Brno, byť nebyl osobně přítomen. Jeho skladba nazvaná The Map (Mapa) pro video, violoncello a orchestr jej ale pomyslně přece jen přivedla do sálu Janáčkova divadla, kde se koncert konal. Opakovat se bude ještě tento pátek.

Tan Dun ve své multimediální kompozici mapuje vlastní život, rané zkušenosti a vjemy z doby, kdy vyrůstal v tradičním prostředí čínské vesnice. Na violoncello hrál Matthew Barley, který má s Mapou zkušenost i pod taktovkou samotného skladatele. Je tedy snadné uhodnout, kam už předem směřovala pozornost publika i médií.

Přesto není od věci zastavit se u programu celého koncertu. Dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš přiřadil k Tan Dunově Mapě populární Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v instrumentaci Maurice Ravela.

Propojování oblíbené „klasiky“ se současnými autory patří k charakteristickým znakům brněnských programů, dodává jim dráždivost i neotřelost a především bývá promyšlené.

Recenze: Filharmonie Brno ve skladbě Číňana Tan Duna komunikuje s tanečníky v maskách na videu

Další 3
fotografie

Také ve čtvrtek se jednalo o dvě logicky propojené části, nikoliv náhodný slepenec, v němž je pro každého něco. Tan Dunova Mapa pracuje s videem jako nedílnou součástí kompozice. Obrazové sekvence – i se zvukem – jsou technologickým sólistou, který přináší proud tradice. Tanec v maskách, hraní na list, zpěv, kamenné perkuse či lidové ústní varhánky zpřítomňují exotický folklor.

Violoncellista s jeho podněty komunikuje, doplňuje své komentáře, odpovídá na zvolání, zastává lidský hlas. Tenorová poloha nástroje evokuje hlas mužský a propojit si jej v představě se skladatelem je dílem okamžiku. Orchestr uzavírá oba dva proudy – tedy kolektivní paměti i osobního zážitku – do zvukového prostředí světa.

Zatímco Tan Dunova Mapa pracuje s obrazy zjevnými a staví je do role přímých aktérů skladby, Musorgského Obrázky z výstavy nejsou vidět. Výstava obrazů Viktora Gartmana byla jen impulzem pro vznik jednoho z nejpopulárnějších klavírních cyklů, jehož úvodní fanfáru zná snad každý, i kdyby nevěděl, kdo ji složil.

Cyklus byl mnohokrát převedený i do orchestrální podoby, o tu nejvýraznější se postaral Maurice Ravel. Musorgského obrázky na rozdíl od Tan Dunových videí nejsou vidět, obrazová složka z první části koncertu jako by ustoupila někam do pozadí. Stále byla přítomná jako prvotní zdroj hudebních myšlenek, ale už nechala promlouvat výhradně zvuk.

Hudební komunikace mezi Matthewem Barleym a videem v Tan Dunově Mapě byla perfektní. Barley hrál na violoncello způsobem, který svou barevností a pružností skutečně připomínal dobře vedený lidský hlas. Jeho „smyčcové bel canto“ na sebe strhávalo pozornost, kdykoliv se ozvalo, a dokázalo hravě konkurovat filmovým záběrům, které k sobě pochopitelně stahují oči.

Orchestr Filharmonie Brno hrál v Tan Dunově Mapě úlohu tvůrce zvukového prostředníka mezi sólistou a videem. Dirigent Alan Buribajev vedl Mapu přesně a spolehlivě, jeho energie ale jako by se nepřenášela na orchestr, což se naplno projevilo v Musorgského Obrázcích z výstavy.

Už úvodní tóny trubky zněly neslaně, nemastně a trumpetista se nerozehrál ani v pozdějších sólových vstupech. Orchestr působil ospalým dojmem, jako by na něm ležela dusivá peřina.

Musorgského Obrázky zasahují posluchače svojí poněkud drsnou krásou, rozsvícenou rafinovanou impresionistickou instrumentací Maurice Ravela. Měly by škrábat a zářit najednou, ale brněnským filharmonikům se nedařilo ani jedno z toho. Povzbudivá gesta Alana Buribajeva mizela někde v prostoru a orchestr zněl, jako by místo škrábání a záření kolem sebe mával unyle prachovkou.

V Brně je „dobrým“ zvykem svádět zvuk orchestru na špatnou akustiku Janáčkova divadla, která koncertnímu provozu skutečně nevyhovuje. Nedá se na ni ale svést úplně všechno, občasná hostování jiných těles to jasně dokazují.

V Brně se v poslední době mluví o výstavbě nového koncertního sálu s nebývalou intenzitou a současná ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová se věnuje jejímu zahájení s obrovskou a chvályhodnou energií. Ospalé výkony orchestru ale žádný sál nenapraví a Filharmonie Brno by měla do nového prostředí přijít v mnohem lepší kondici.