Nechtěla jsem, aby ten den začal. Chtěla jsem zůstat ležet a dál spát, jenže otevřenými okny do naší ložnice pronikal smích trhovců a drnčení tramvaje. Náš byt byl kousek od hlavního nádraží, což znamenalo především to, že v naší čtvrti jsou celé části ulic, kterým se člověk radši vyhne, plné levných obchodů a obrovských pornokin. Tady, mezi čínskou prádelnou a alternativním centrem mládeže, jehož návštěvníci pravidelně močí ve vchodu do našeho domu, jsme žili. Náš byt byl sešlý a zchátralý, ale levný. Každé ráno kolem páté vykládali všichni ti otcové, synové a bratranci pod našimi okny svoje dodávky, bouchali dveřmi od auta, stavěli stánky, popíjeli čaj, vařili kukuřici a čekali, až se zaplní ulice a oni budou moct začít svým zautomatizovaným vyzpěvováním vychvalovat svoje zboží. Snažila jsem se poslouchat jejich rozhovory, ale většinou jsem zachytila jen útržky nebo jsem znovu usnula.

Elias ležel vedle mě: neklidně, lehce otevřené rty, rychlé pohyby víček, nepravidelné zvedání a klesání břicha. „Ty pojebaná policajtská buzno, zabiju tě!“ ječel pod naším balkonem nějakej opilec. Trhovci se mu vysmívali a plivali na ulici slunečnicová semínka.

Elias se vzbudil, otočil se ke mně, a aniž by otevřel oči, dal hlavu na moje břicho. Jeho ruce našly moje. Leželi jsme do sebe zaklesnutí, až mně pod jeho vahou začala dřevěnět ruka a za zdí se rozdrnčel něčí budík. Když už jsem ji vůbec necítila, vstala jsem a šla do sprchy.

Kniha

Olga Grjasnova

Rus je ten, kdo miluje břízy

2016, Nakladatelství Větrné mlýny, přeložila Tereza Semotamová, 287 stran, 249 korun

V kuchyni byl od včerejška nepořádek, na sporáku stály hrnce a pánve se zaschlými okraji, na lince talíře a nedopité skleničky s vínem. Vzduch byl prosycený výpary z aut a lepil se na kůži jako sirup. Měl to být nejteplejší den roku.

Elias seděl u kuchyňského stolu, v pravé ruce držel lžíci müsli, na talíři před ním byly drobky a polovina housky namazaná tmavě červenou marmeládou. Posadila jsem se naproti němu, sáhla po novinách a místo čtení pozorovala jeho tvář. Měl výrazné lícní kosti, modrošedé oči a tmavé řasy, které byly příliš krátké. Elias byl hezký jako obrázek. Rozčilovalo ho, že je tak hezký, že si ho lidé nepamatovali jako člověka, ale jako někoho, kdo se podobá nějakému herci, jehož jméno si ale zrovna nemůžou vybavit. Nebylo to ale jen tou krásou, nýbrž i tou intuitivní zdvořilostí, která byla tak působivá: odzbrojovala netrpělivé prodavačky, které najednou neřešily čas, chichotající se školačky, sestřičky v ordinacích, knihovnice a mě. Hlavně mě. Hochštaplerské manýry, říká moje matka. Milovala ale Eliase právě kvůli nim a protože z nějakého důvodu věděl, co se v orientální rodině sluší a patří.

Nalil si kávu do müsli. Bílá se smísila s hnědou, na hladině plavaly rozinky. Na kuchyňském stole pod novinami ležela rozevřená kuchařka, ze které na mě tázavě zírala rybí hlava. Zaklapla jsem tu knihu.

„Seš vegetarián! Zapomněls?“ vtipkovala jsem.

„Když něco dávám do trouby, tak se každopádně nejdřív podívám, co to je,“ odpověděl podrážděně.

Narážel tím na včerejší večer: snažila jsem se udělat quiche, protože jsem si chtěla slovo quiche osvojit pro svoji slovní zásobu. Jako bych byla francouzská herečka, která hraje francouzskou hospodyňku, která čeká na svého francouzského milence, který se z války vrátí jako invalida. Peče mu quiche a neví, o jakou končetinu přišel. Slovo quiche se mi dobře vyslovovalo a líbilo se mi, že je v němčině i francouzštině rodu ženského. Koupila jsem hluboce zmrazené křehké těsto, ale později se ukázalo, že je sladké a quiche byl nepoživatelný. Ve Francii se tohle těsto neprodává sladké ani slané. Elias si stejně kousek dal, přestože jsem na této zdvořilosti netrvala, jenže on ještě pořád trpěl svojí výchovou. Každé sousto okamžitě spláchl vodou.

„Nevidělas moje chrániče?“ zeptal se Elias, zatímco jsem prohledávala ledničku a pátrala po quichi.

„Neviděls večeři?“ zeptala jsem se.

„Dal jsem to do mrazáku.“

„Co?“

„Myslel jsem, že už to nebudeš jíst.“

„Proč vždycky musíš být tím soucitným Němcem,“ řekla jsem, načež Elias se usmál, podal mi mlíko a müsli a podal mi z poličky misku. Posadila jsem se a rovnala si učení — poznámkové bloky, seznamy slovíček, kartičky a slovníky, které jsem se učila nazpaměť od A do Z — na jednu hromadu. Když stál Elias zase u stolu, políbil mě na čelo a zopakoval: „Nevidělas moje chrániče?“

„Už jsem ti to přece říkala.“

„Jenže ty pořád všechno přemísťuješ.“

„Nemám tušení, kde se válí,“ říkám.

Opatrně uklidil nádobí do myčky a dával pozor, aby se talíře nedotýkaly.

„Odkdy vlastně hraješ fotbal? A s kým?“ zeptala jsem se.

„Hrál jsem už dřív.“

„Určitě si něco zlomíš.“

„To člověk musí mít migrantský pozadí, aby mohl hrát fotbal?“ zeptal se a podíval se mi zpříma do očí.

„Už zase tohle slovo?“ Snažila jsem se o co nejironičtější podtón, ale nepovedlo se mi to. Pokaždé když jsem tohle slovo četla nebo slyšela, cítila jsem, že se ve mně všechno vaří. Horší už to bylo jen s přídavným jménem postmigrantský. Nesnášela jsem především diskuse s tím související, nejen veřejné, ale i mezi mnou a Eliasem. V takových debatách se nikdy nic nového neřeklo, ale bývaly didaktické a vehementní. Jeden z nás vyprovokoval nějaký rozpor, potom jsme se oba zapletli do tvrzení a připomínek. Elias mi vyčítal uzavřenost a já mu zase naléhavost, potom většinou přecházel z obecných tvrzení na konkrétní situace.

Elias vypadal uraženě, takže jsem šla k němu a objala ho kolem boků. Z brady mu visel tmavě blond vlas. Sundala jsem mu ho. Položil mi hlavu na rameno, políbila jsem ho na krk, vklouzla pravým kolenem mezi jeho nohy a rozepnula si pár knoflíků letních šatů, ale Elias zavrtěl hlavou a zašeptal mi: „Už mám zpoždění.“

Praštila jsem dlaní do linky. Elias se na mě vyčítavě podíval a řekl: „Nemyslel jsem to tak.“

„Moje babička říkávala, že člověk s sebou vždycky má nosit jedny čistý kalhotky.“

„Proč?“

„Kdyby se něco stalo.“

„Seš na hlavu. Musím letět.“

Když Elias odcházel, doprovodila jsem ho až na schodiště a pozorovala, jak běží po schodech dolů. Často bral schody po dvou, někdy i po třech. Nikdy nechodil, on běžel a skákal. Postavila jsem na kafe a začala se učit.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist