Torontský orchestr na Pražském jaru uctí dirigenta Ančerla, který v Kanadě působil po srpnu 1968

Když hudební kritik deníku Toronto Daily Star roku 1968 přiletěl na festival Pražské jaro, vystoupení České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla mu vyrazilo dech. Novinář měl za úkol zprostředkovat kanadským čtenářům výkon Ančerla, brzy nastupujícího na šéfdirigentský post v Torontu. A teprve sedmadvacetiletému kritikovi přišlo, že sofistikovaný Ančerl může toho času stále druhořadý Toronto Symphony Orchestra vytáhnout na špičku.

"Ale jak Toronto dokázalo přilákat jednoho z nejvýznamnějších dirigentů současnosti?" ptal se kritik William Littler. "A co je ještě překvapivější, jak se mu podařilo toho dirigenta vylákat zpoza železné opony, kde vede mnohem prestižnější a oceňovanější Českou filharmonii?"

Vysvětlení přišlo o několik měsíců později. V době, kdy do Prahy vjela vojska Varšavské smlouvy, byl Ančerl právě v USA a dirigoval na festivalu v Tanglewoodu.

Ančerl, jenž byl židovského původu, patrně celý život nepřestal litovat, že po nacistické invazi v roce 1939 zůstal v Československu − přičítal tomu následnou smrt své manželky i jedenapůlročního syna v Osvětimi. Tam skončil také sám dirigent, který málem přišel o život při pochodu smrti.

I s ohledem na to se Ančerl rozhodl do vlasti po srpnu 1968 nastálo nevrátit. Zůstal v Torontu, kde už měl podepsanou smlouvu a kam tou dobou mířila jeho druhá manželka a oba synové.

Původní domluva zněla, že začátkem sezony 1969/70 Ančerl nastoupí jako šéfdirigent Toronto Symphony Orchestra a bude s ním vždy zhruba půl sezony. Tu druhou by se věnoval České filharmonii, s níž byl toho času "šťastně ženat osmnáct let", jak pravil v dobovém rozhovoru.

Tehdy šedesátiletý Ančerl už se netěšil nejlepšímu zdraví a jeho působení v Torontu nakonec skončilo tragicky brzy, s dirigentovou smrtí v červenci 1973. Zanechal však po sobě výraznou stopu a přispěl k tomu, že dnes torontský orchestr patří k americké špičce.

Toronto Symphony Orchestra dirigentovu odkazu přitaká na Pražském jaru 2017, kde odehraje dva koncerty označované jako Pocta Karlu Ančerlovi.

V Torontu se Ančerl vydal jinou cestou než jeho předchůdce, dodnes žijící japonský dirigent Seiji Ozawa. "Seiji byl mladý, nabitý energií a uváděl spoustu současné japonské hudby," vzpomínal perkusista Paul Caston. "Ančerl působil jinak. Byl starší, zkušenější, mnohem větší aristokrat. Přišla s ním velká umělecká a hudební tradice střední Evropy."

Platilo to také o repertoáru − pod Ančerlovou taktovkou orchestr uváděl Dvořáka či Smetanu a symfonie Bohuslava Martinů nebo dánského rodáka Carla Nielsena. Ančerl též prosadil uvádění evropských novinek, například Válečného rekviem od Angličana Ben­jamina Brittena. I stará díla prý v Ančerlově podání zněla svěže.

"Když jsme s ním hráli Beethovenovy symfonie, naskakovala mi husí kůže," vzpomínala violistka Susan Lipchaková. "Držel se partitury, ale dokázal z ní vykřesat něco, co umí jen velice málo dirigentů," dodala.

Ančerl z Československa přivezl také vysokou laťku, pod niž nemínil jít ani v Torontu. "Svůj nový orchestr měl rád, ale byl velice přísný a od hráčů požadoval maximum," vzpomněl vydavatel Jan Matějček, který Ančerla v Torontu navštěvoval. Například jednomu torontskému hornistovi prý Ančerl během zkoušek doporučil, aby jel studovat do Brna a naučil se tam hrát lépe. Hornista to prý udělal − a když se vrátil, stal se jednou z hvězd orchestru.

Na zlepšení torontského orchestru Ančerl pracoval i mimo pódium. Založil cyklus koncertů pod širým nebem a každoročně pořádal festival, kde uváděl Beethovena nebo Čajkovského − obojí přispělo k viditelnosti tělesa.

Na federální, státní i lokální úrovni Ančerl lobboval za financování orchestru a spustil kampaň vybírající příspěvky na nový koncertní sál − tehdy torontský orchestr sídlil ve staré síni, kde se kvůli vlhku a horku hudebníkům rozlaďovaly nástroje. V neposlední řadě Ančerl podporoval torontský National Youth Orchestra, jejž roku 1960 založil další v Československu narozený dirigent Walter Susskind, aby v něm vychovával budoucí hráče pro Toronto Symphony Orchestra.

"Když jsem přijel do Kanady, překvapilo mě, jak je tu Ančerl populární," vzpomínal Jan Matějček. "Publikum ho milovalo, stejně jako orchestr. A uznání získal u politiků i zástupců byznysu, kteří orchestr sponzorovali," dodal.

Celou tu dobu však Ančerl nepřestával myslet na Československo. V korespondenci se svým někdejším spolupracovníkem Ivanem Medkem, kterou ve svých archivech roku 2007 nalezla Česká filharmonie, se vypisoval z pouta, jež cítil k vlasti i svému někdejšímu orchestru.

Uvědomoval si, proč nemůže, ale "stejně bych se vrátil ihned domů, kdyby to jen trochu bylo možné", psal Medkovi v dopisech, kde se mimo jiné vymezoval proti pojmu emigrant.

Vyptával se, kdo po něm převezme filharmonii, "snad to nebude žádný ruský učitel". A v jiném dopise Josefu Sukovi dodával: "Nevěřím naším bratřím, a naopak jsem přesvědčen, že nás zmáčknou ještě surověji," psal Ančerl a při představě svého návratu do vlasti dodával: "Neumím lhát a ani na povel milovat."