Viktor Horváth: Turecké zrcadlo

První část
1526

Jak se blázniví frengistenští sultáni znesvářili

Sejfi, můj vychovatel, mi tyto věci vyprávěl tak, jak je osmanští dějepisci blahé paměti zapsali. Já jsem se té řeči jen podivoval, avšak Sejfi mluvil velice vážně, jen povídal a povídal, ale občas přestal a usmíval se.

Měl jsem Sejfiho rád.

Vyprávěl mi je takto:

V té době se sultáni západních zemí, oslepeni bludnou vírou v modlářství, klaněli císařské koruně, a proto po ní všichni velice toužili. Avšak korunu měl v držení Laus, tedy tato takzvaná koruna byla u pošetilého Lause (kterého ničemní ďauři nazývají králem Ludvíkem Druhým) a tento Ludvík byl sultánem zemí Alamánie a Üngürús. Tyto vilajety nazývají modlářští bezvěrci Německem a Uhrami.

Čili tento sultán Ludvík, tento Laus, držel ve svých špinavých rukou ohromnou moc. Rozloha jeho sandžaků a množství jeho hradů byly nesmírné, pěšího i jezdeckého vojska měl jako hvězd na nebi, pozemků a zemědělské raji jako stébel trávy na poli, jako zrnek písku na poušti. A což teprve jeho vojsko! Všichni vojáci, ty vepřové tlamy, byli vysocí a strašliví, jako kdyby pocházeli od džinů, jejich koně frkali oheň jako draci a byli obrovští jako pták Ruch v pohádkách Tisíce a jedné noci. Jezdci i pěšáci byli od hlavy až k patě oblečeni do železa a zbraní máchali zběsile jako ďáblové; uspořádání vojska a válčení rozuměli jejich velitelé jako Asaf, vojevůdce starého Moudrého Šalamouna; svou odvahou se podobali Tusemu, největšímu perskému hrdinovi dávných dob.

Ale to ještě není všechno, protože Ludvík nebyl jediným frengistenským sultánem. Byl tu ještě jeho nejpodlejší příbuzný sultán Ferendus, kterého nazývali též císařem Ferdinandem, a tento Ferendus byl nejhamižnější mezi hamižníky.

Avšak co se nestalo? V zemi Frančia – jinak řečeno Francie – panoval hloupý a nafoukaný Frančisko, zvaný též František. Také on toužil po koruně, a proto rozumoval takto: „Abych mohl shrábnout korunu, vyhlásím Ludvíkovi válku.“ Jenže Ludvík byl silný, protože on a německý Ferdinand jeli ve stejné karavaně. Navíc Ferdinand měl rodného bratra Karló, jinak řečeno Karla, jenž byl sultánem Ispanie. Tento Karel, který se rovněž čvachtal v páchnoucím močálu bezvěrectví, byl sultánem velmi mocným, a když uslyšel, že František napadl Ferdinanda, velice se rozzlobil. Ferdinand byl totiž jeho bratr. Vydal se ihned do války a sultána krále Františka, tu mrchu francouzskou, napadl zezadu.

František tak vedl válku na dvou stranách. Bojoval zároveň s Ferdinandem a Ludvíkem, které napadl on sám, a s Karlem, který přišel na pomoc Ferdinandovi, vždyť to byl jeho mladší bratr. Záhy vyšlo najevo, že král František silám Ludvíka, Ferdinanda a španělského Karla nestačí.

Když tito tři získali už několik Karlových hradů i s jejich vesnicemi a když král František viděl, že všechny tři nepřemůže, velmi se vylekal. Začal rozmýšlet, jak by mohl do nádvoří paláce uskutečnění svého vítězství nasměrovat vůz s plánem, který se zrodil v jeho mozku chorobně nakaženém nadutostí, a při těchto úvahách začal drobný plamínek náhle osvětlovat jeho pomatený rozum. Poručil si papír, brko a inkoust, sedl si a začal psát Padišáhovi, Sulejmanovi Velikému (budiž šťastný ve světle Alláhově!), neboť on byl tehdy kalifem bránícím víru, hrdinným potomkem Proroka Mohameda (požehnání jemu i jeho rodině!). Dopis zněl přesně takto:

Dopis prasáckého krále Františka

Velký Sulejmane, obránce pravdivé víry proti křesťanům, vepřožroutům a prasatům jako takovým! Já, podlý a zlý Frančisko, jsem podle svého plánu, jenž vznikl na hnojišti nerozvážnosti v mé hloupé mysli, napadl Lause, špinavého a nemravného sultána Alamánie a Üngürúse, a ničemného Ferenduse, abych se zmocnil jejich, pro marnivost neužitečné a bezcenné, koruny. Avšak rodný bratr Ferenduse, ten hanebný a ničemný sultán král Karló, který je sultánem země Ispanie, začal rovněž válku proti mně a ti tři teď ničí ze dvou stran moji odpornou zemi, na kterou je hrůza jen pohlédnout. Společně pustoší a drancují zemi Frančia, tuto přehlubokou zapáchající jímku modlářství, jejíž každý zatvrzelý obyvatel bude po smrti hořet v ohni nejhlubšího pekla. Já také.

Můj jasnomyslný, mocný Padišáhu! Já, Frančisko, se plazím po břiše a otíraje svou nehodnou tlamu o nohy tvé podnože tě úpěnlivě prosím, abys dal za vyučenou těm vínem domýšlivosti opilým ježíšovským německým a uherským psům na východě, a potom už dokáže moje ničemné vojsko porazit na západě zlého krále Karla. Když mi pomůžeš v mé velké bídě, budu mezi tvými posledními raji tím nejšťastnějším, budu ti sloužit do konce svého života a ještě i potom, neboť se ti až do konce časů budou klanět všichni hrůzní ďauři z mé přízně i moji zatvrzelí potomci. Kromě toho ti snesu Slunce a Měsíc.

A andělský Padišáh se slitoval.

Takhle to tedy začalo.

Velké válečné tažení

V roce 932 rozvinul Sulejman Veliký svatou hedvábnou vlajku Boha. U ďaurů se psal rok 1526.

Sulejman, jenž byl stínem Alláha na této zemi, ve městě Konstantiníja, které ďauři nazývají Istanbulem, rozvinul vlajku a vyzdvihl tug, svůj válečný znak se sedmi koňskými ohony a s nezměřitelným vojskem se vydal na sever, aby osvobodil lid Uher a Německa, jenž ustrnul v bídném bezvěrectví.

Výprava započala 11. dne měsíce redžebu za velice příznivého pondělního dne. Bylo jaro a sultán východu rovněž okrašloval pole právě tolika stébly trav a bílými květy, jako bylo věřících, kteří se chopili zbraně, aby následovali slavného šáha.

„A osvobodil je? Osvobodil je?“ ptal jsem se Sejfiho.

„Ne.“

„A proč ne?“

„Kámen je těžký tam, kde je.“

Na poli paši Dauda

Toho rána paša Ibrahim, velkovezír a správce državy Rumelie, pohostil z vlastního majetku celou armádu. Za úsvitu, po první modlitbě, nechal na poli paši Dauda třpytné paměti vztyčit svůj znak, tug o čtyřech koňských ohonech, protože tu už řadu dní tábořila přední stráž anatolské armády a rumelijské oddíly, které přišly z Řecka a z blízkého okolí. Zakrvácení, vyčerpaní řezníci zabíjeli zbytky stáda nahnaného k hlavnímu městu a nad ohni se na rožních otáčelo několik set ovcí, byl cítit kouř a vůně masa, koření, česneku, z města přiváželi na kárách žitné placky a na oslech ve vacích z prosa kvašený bozašer; nazpět, směrem k trojitým městským hradbám, k branám, které kdysi vystavěli rúmští sultáni, naopak odváželi čerstvě stažené kožešiny. Tito rúmští sultáni si nechávali říkat césár, z toho se stal císař, protože se to lépe vyslovovalo než césár, a proto se i o Padišáhovi říká, že je turecký císař. Čili, dávní rúmští sultánové, Římané, chránili slavné město trojitou městskou hradbou a nyní k těmto hradbám odnášeli z pole paši Dauda ovčí kožešiny, neboť je paša Ibrahim, štědrý hostitel, prodával istanbulským koželuhům, aby neměl pouze výdaje, ale i nějaké zisky.

Paša Ibrahim a Bégoglu

„To mám zaplatit?“ zeptal se s kyselým výrazem paša Ibrahim. „Je to přes devatenáct tisíc akče.“

„Samozřejmě. Pšenice neroste bez setí,“ odpověděl Bégoglu. „A tohle bylo i levné. Je v tom dvě stě osmdesát ovcí, chléb a čtyři tisíce pět set okka bozašeru. Ale paša Ajás bude zuřit, když zjistí, že jsi podplatil vozky.“

„Jenže já bych z toho chtěl taky něco mít, Lodovico.“

„Hm, milostivý příteli, velkovezíre Ibrahime, těžko být zištným a zároveň štědrým,“ odpověděl Bégoglu, jehož řádné jméno bylo Lodovico Gritti. „Zítra se tedy s cechmistrem koželuhů dohodneme o kožešinách.“

A tak se i stalo.

Paša Ibrahim nebyl obchodník. On nesmlouval s cechem koželuhů, vždyť se jednalo o nenapravitelné padouchy s pažemi namalovanými rudě a s nehty nabarvenými na černo. Tyto věci vyřizoval Lodovico Gritti, dvorní a válečný dodavatel, syn benátského dóžete, který však nebyl synem jeho manželky, což je u frengiů velkým hříchem, jelikož u nich může mít muž jen jednu ženu, a proto takové dítě nazývají nemanželským, ale pokud je jeho otec velikým a bohatým pánem, tak se nic neděje. Starý Andrea Gritti, dóže, velkým pánem byl a velký pán se stal také z jeho syna, Lodovica Grittiho. I proto ho Osmané všude nazývali Bégoglu, což znamená Syn Pána. Jeho původní frengijské jméno Gritti, dobrý efendi, si zapamatuj, neboť toto jméno je pro mě důležité! Zapamatuj si je a potom čti dál nebo si nech předčítat mladým sluhou či otrokyní, které jsi nechal řádně vyškolit a které ctíš pro jejich vzdělanost, věrnost a krásu. Čili Gritti neboli Bégoglu je důvěrníkem a obchodním společníkem velkovezíra Ibrahíma.

Tábor

Na cestách mezi táborem a městem byl kvůli ruchu v opačném směru značný nával, podkováři a puškaři postavili už před týdnem na více místech dočasné dílny, aby opravovali podkovy desetitisíců vojenských koní, aby rovnali a ostřili šavle. Někde ještě pracoval kovářský měch, uhlíky řeřavěly, ale na většině míst už pakovali a vraceli se zpět do města nebo se s vojskem připravovali na dlouhou cestu.

Vojáci oddílu určeného k rozbíjení stanů rozebírali tábor, mezci odnášeli od úsvitu plátna a tyče mimo tábor ke dvaceti tisícům velbloudů, které bylo třeba držet daleko od jezdců, aby jim velbloudí pach nesplašil koně. A na hlavním prostranství, uprostřed vytrácejícího se mohutného tábora, jedly mezi rožni tisíce bojovníků ve žlutých čapkách, v modrých, červených a hnědých kabátech maso a placky, pily bozašer – někteří i šerbet, ale těch bylo málo, jelikož za něj museli platit, ten paša Ibrahim neposlal, a ostatně bylo i trochu chladno, a to je bozašer lepší. Anatolští ve vlněných šatech a v bílých turbanech se smáli, rozhazovali rukama, občas dali nějakému klukovi z ulice kousek masa, neboť Alláh má rád toho, kdo je milosrdný, a kluk běžel dál, aby z kůží ještě nenaložených na káru nebo ze syrového skopového masa ukradl tolik loje, kolik jen může, a prodal jej mydlářovi nebo jím obalil knot a udělal z něj svíčky, které odnese prodat na bazar.

Slunce vyšlo, v tuto dobu už i trochu hřeje, uprostřed tábora stojí velkovezírský tug s půlměsícem na zlaté kouli a čtyřmi koňskými ohony, okolo něj táboroví strážci: dvacet obrněných jezdců ulúfedžijů s tasenými meči. Jejich velitel, který tug, pašův znak, vlastnoručně přinesl, nyní před nimi občas přechází; k tugu se nikdo nesmí přiblížit. Čekali na pána Ibrahima (pokoj jemu!) a tento aristotelovskou moudrostí oplývající velkovezír přijížděl, před ním padesát jezdců ulúfedžijů s černou, zlatými písmeny zdobenou válečnou vlajkou Rumelie, za ním sto spahijů, kterým on vydal služební statky od Atén až k Bělehradu. Klusali podél cesty, protože v obou směrech promíchaná změť kár, vozů, lidí a zvířat s nákladem se před nimi nedokázala rozevřít, později šli už jen krokem a důstojník ulúfedžijů dal znamení kapele. Tisíce tisíců bojovníků za víru provolávalo slávu milostivému bejlerbejovi, pašovi Ibrahimovi (buď mu ve čtvrtém nebi Alláh milostiv!).

Tak jsem to slyšel. Vyprávěl mi to pravověrný Sejfi, můj milovaný sluha, můj vychovatel v době mého dětství a můj dobrosrdečný společník (nechť ho ve věčných Alláhových zahradách provází požehnání!).