Film o Koudelkovi ukazuje, jak nejslavnější český fotograf během invaze 1968 stál na jedoucím tanku

Fotograf Josef Koudelka měl v životě štěstí na lidi, kteří uměli rozpoznat jeho talent. Proslulý režisér Otomar Krejča mu připisoval peníze za fiktivní práci kulisáka, protože byl přesvědčen, že za tak dobré fotografie inscenací Koudelku nikdy dost nezaplatí. A historička umění s mnoha konexemi Anna Fárová poslala Koudelkův soubor fotografií z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Prahy v roce 1968 za moře do agentury Magnum Photos. Když pak Koudelka emigroval, čekal na něj slušný balík peněz, ze kterého – i díky své skromnosti – vyžil několik let.

O svém životě, o čekání na dobrou fotografii a také o ceně lidské svobody jediný český člen prestižní agentury Magnum Photos vypráví v dokumentu Zajímá mě, kam až dojdu. Česká televize jej bude vysílat ve středu 18. ledna od 20.20 hodin na kanálu ČT art, později bude k dispozici v archivu iVysílání.

Osou filmu jsou Koudelkovy slavné fotografické cykly, které režisér Aleš Kisil doplnil fotografovým vyprávěním a také archivními záběry. Jsou tu například filmové ukázky z proslulých inscenací Divadla Za branou, ke kterým Koudelka v šedesátých letech vytvořil jedinečné fotografie.

Jeho metoda byla nezvyklá: na režiséru Krejčovi si vymínil, že bude fotit během zkoušek, při kterých bude chodit po jevišti mezi jednajícími herci. „Když se pak na ty fotky koukali, nemohli poznat kdo to hraje. Ale poznali role, třeba že je to Čechov,“ směje se v dokumentu Koudelka, jehož abstrahované divadelní snímky, často redukované na gesto či grimasu, si oblíbil grafik Libor Fára, jenž je dál výtvarně zpracoval.

Divadelní průprava se Koudelkovi hodila při výpravách do romských osad na východním Slovensku. Také v malých roubenkách bylo málo světla a hodně lidí na malém prostoru. Koudelka patří k prvním fotografům, kteří objevili exotiku romského etnika. „Přivedla mě k nim hudba,“ říká fotograf, který sám kdysi hrával na dudy.

Dokument obsahuje i jeden unikátní filmový záběr ze srpnové invaze do Prahy v roce 1968. Kamera zabírá jedoucí tank, který si „osedlali“ rozdivočelí mladíci s vlajkou v ruce. Na korbě s nimi, zády ke směru jízdy, pražskou ulicí s rozstřílenými fasádami uhání také Koudelka. Nebezpečně nevšímavý ke zběsilé jízdě, jen si zkontroloval nastavení foťáku a už jej zase tiskl k oku.

Archivní záběr, který náhodně zachytil i riskujícího fotografa, dosvědčuje tvrzení svědků, že si Josef Koudelka v srpnu 1968 v místech střetů Pražanů s vojáky počínal velmi neohroženě. „Nejsem statečný. Já cítil, že se mi nemůže nic stát,“ říká fotograf, který byl prý fascinovaný proměnou lidí: „Staří, mladí, dělníci, intelektuálové, všichni se přes jednu noc změnili, všichni byli zajedno,“ vzpomíná na dramatické dny.

Jedinečný soubor z invaze 1968 publikovala agentura Magnum Photos až o rok později k prvnímu výročí. Snímky převzaly časopisy a noviny po celém západním světě. Místo autora však bylo uvedeno „Pražský fotograf“. Koudelka se z obavy, že by se komunistický režim pomstil jeho rodině, k souboru přihlásil teprve v roce 1984. Tehdy už žil čtrnáct let v emigraci a jedna londýnská galerie mu chystala jeho první samostatnou výstavu.

Na svůj začátek v emigraci vzpomíná překvapivě: „Nechtěl jsem být jako oni – lidé na Západě. Abych se mohl na ně dívat, chtěl jsem si udržet zdravý vztek: Vy tu máte svobodu a neužíváte ji!“ říká fotograf, který se rozhodl žít co nejjednodušeji. Usnadňovalo mu to kontakt s lidmi, které nejčastěji fotil a kteří toho také moc neměli. Například Romové kočující po evropských zemích.

Josef Koudelka se vždy především snažil být co nejblíž dobré fotce. Ve filmu líčí, jak pro dobrý snímek přespával ve spacáku, kde se dalo, jak se kvůli cestování za svými tématy naučil minimalizovat osobní potřeby. Dvě košile, dvoje spodky, kalhoty, vesta, dobré boty – a k tomu foťák a batoh plný negativů. „Šestnáct let, než se mi narodila dcera, jsem nikde neplatil nájemné,“ říká.

Když zrovna necestoval, přespával u přátel. „Filmy jsem vyvolával jednou za rok. Trvalo mi to tak dva a půl měsíce. Tak jsem přečkal zimu a pak zase odjel,“ říká světově proslulý fotograf původem z Boskovic.

V dokumentu také čte své deníkové zápisky. Svobodou přímo voní třeba úryvek o tom, jak se potkává s lidmi, „kteří tě pozvou dál, nechají tě přespat, dají ti peníze, i když o ně neprosíš. Zastaví na silnici, i když nemáváš. Ale také víš, že policajty v žádné zemi nemáš rád.“

Minulost se současností, ve které Josef Koudelka fotografuje krajinu, se v poslední části dokumentu propojují. Fotograf vzpomíná, že krajinu chtěl fotit odjakživa, ale teprve objevení panoramatického formátu jej uchvátilo.

Protáhlé, černobílé záběry, i v digitálním věku dál tvrdohlavě snímané na kinofilm, však nejsou žádnou idylou. Koudelku přitahují krajiny dramaticky zasažené lidským zásahem. Zachycuje průmyslové krajiny nebo krajiny s ruinami starých civilizací.

Filmový dokument zmiňuje i nejnovější Koudelkův projekt, v němž fotografoval betonovou zeď, kterou Izraelci postavili jako obranu před teroristy na palestinských územích. Snímky již na výstavě This Place vystavilo pražské Centrum současného umění DOX. A z celé cesty minulý rok vznikl jiný filmový dokument izraelského režiséra Gilada Barama nazvaný Koudelka fotografuje Svatou zemi, který tento měsíc vstoupil do českých kin.