Festival Sundance: Ve filmu Mudbound pálí traumata z 2. světové války i rasismus bílých jižanů

Od našeho zpravodaje v USA – Ty nejlepší filmy začínají v bahně. Stačí vzpomenout na temnou, mlčenlivou mnohaminutovou sekvenci z dramatu Až na krev režiséra Paula Thomase

Andersona. Snímek Mudbound, který patří k největším dosavadním událostem letošního festivalu Sundance, má bláto přímo v názvu. A toto 132 minut dlouhé drama z Mississippi 40. let se také hned od začátku blátem brodí.

Jeho režisérka Dee Reesová v úvodní scéně ukazuje dva muže zavalené nepřízní počasí. A film – v němž jeden z prvních vypravěčských monologů zní: „Když jsem přemýšlela o farmě, myslela jsem na bláto. Snila jsem v hnědé.“ – zůstane v zajetí živlů až do konce.

V té chvíli se ještě zdá, že půjde o příběh jedné romantické lásky, která narazila na pragmatické rozhodnutí. Laura v citlivém, ztišeném hereckém podání Carey Mulliganové je městská dívka, která se bojí, že zůstane panna. A tak se provdá za farmáře, který na romantiku zrovna není.

Avšak Lauřin „zablácený“ monolog je jen jedním z mnoha, které v této uhrančivé filmové mozaice lidských osudů a dobových předsudků zazní.

Režisérka Dee Reesová adaptovala ceněnou románovou prvotinu Mudbound, vyprávějící o jedné čenošské a jedné bělošské rodině, jako odvážně vyprávěné drama, které se vzpírá všem poučkám o tom, jak vystavět příběh.

Plejády postav se tu představí svými monology vyprávěnými mimo obraz. Vypravěči se mění a stejně se střídají i témata, o nichž Mudbound pojednává. A všechny ty postavy i všechna ta témata Dee Reesová snímá enormně zblízka.

V detailních záběrech se prodírá postavám až pod kůži, sužovanou nejen bahnem a sluncem rozpáleného amerického jihu. Především tu hrdiny „pálí“ traumata přinesená z druhé světové války a nenávistné pohledy rasistických bílých jižanů.

Festival Sundance: Ve filmu Mudbound pálí traumata z 2. světové války i rasismus bílých jižanů

Další 2
fotografie

Afroamerická režisérka se inspirovala osudy obou svých dědečků, kteří bojovali v různých válkách. Z druhé světové ani z té korejské se nevrátili jako hrdinové, ale jako muži, kteří mohou jen těžko začít žít normální život.

„Ty jsi asi v Evropě zapomněl, že negři odcházejí zadními dveřmi,“ dozví se při střetu se „slušnými“ Američany v místním obchodě navrátivší se černošský voják. „V Evropě to tak opravdu nebylo,“ odvětí a s hrdostí i zlobou pulsující celým obličejem dodá: „Tam nás nasadili vždy do přední linie.“

Dee Reesová ve filmu Mudbound vypráví o hrdosti i ponížení, ale také o traumatech, která vytvářejí neobvyklé mezilidské svazky. Svou pozornost v průběhu filmu soustředí právě na přátelství vojáka s bělošským sousedem, který válku prožil v kokpitu letadla.

V době a v zemi, kdy si černoch nesmí ani sednout na přední sedadlo auta, neboť odjakživa patří na korbu, oba muži tajně sdílejí své bolesti. Ale přesto je mezi nimi tehdy nepřekonatelná rasová propast a nikdy není jasné, zda černošský soused není pro bělošského „válečného hrdinu“ jen „doplňkovým medikamentem“ k hlavnímu léku na vše, kterým se pro něj stala lahev s whisky.

To je však stále jen jedna tematická linka z mnohahlasého proudu, který filmem Mudbound protéká jako rozbouřená řeka. Odvážně vystavěné dílo během chvilky prošumí z jedné scény do další – režisérka v jediné montáži prolne třeba pád z žebříku u chalupy v Mississippi s válečnou scénou z úplně jiné doby a jiného času.

Jako by právě tento „horečnatý“, asociativní způsob vyprávění byl jediný, který může zachytit přetlak neklidné poválečné doby. Připomíná to velké spisovatele amerického Jihu, kteří svým stylem též uměli propojit poezii s prózou.

Režisérka a scenáristka Dee Reesová epickou látku románových rozměrů zpracovala po jejich vzoru básnicky zasněným, naléhavým stylem. Jednotlivé filmové obrazy povstávají a osamostatňují se, tak jako básně v pečlivě, tematicky poskládané sbírce. Místy možná divák nabude dojmu, že některá z těch mnohých „filmových básní“ přebývá, ale celkově jde o impozantní výkon.

V komentářích k nedávno zveřejněným nominacím na cen Oscar vedle pochval, že už všichni nominovaní herci nejsou bílí, zazněly i „stížnosti“, že zato všichni nominovaní režiséři jsou muži. Tak jako vždy, kromě čtyř případů v celé historii udílení Oscarů, kdy byla nominována žena.

Nejspíš za všechno zlo světa nemůžou postarší a převážně bílí akademici, kteří na Oscary nominují. Spíše je problém v celém hollywoodském průmyslu, v němž se do režisérského křesla obecně mnoho žen nedostane. Až se však budou udělovat nominace příští rok, režisérka Dee Reesová má velkou šanci stát se pátou ženou a první Afroameričankou dějin, která tu režijní nominaci zcela zaslouženě dostane.