Recenze: Fantazie inscenátorů v Praze zavedla slavnou Pucciniho operu na scestí

Především všudypřítomný policejní teror chce v příběhu Pucciniho opery Tosca zdůraznit nová inscenace pražského Národního divadla, která měla premiéru v sobotu. Až na dřeň dramatu se však inscenátoři nedostali.

Tosca by především neměla vyprávět o totalitní mašinérii, i když policejní prezident Scarpia už byl v mnoha jiných a zdařilejších nastudováních vykreslen jako všemocný, nebezpečný, podlý i odporný zloduch.

O tomto muži, který ďábelsky postupuje za svými cíli, však krystalicky veristická opera být nemá. Měla by především přinést příběh tragického konce jedné lásky. A právě tomu se hostující francouzský režisér Arnaud Bernard ve své snaze po originálním přístupu neomylně vyhnul.

Vášnivý a hluboce dojemný příběh malíře Cavaradossiho a zpěvačky Toscy – jejíž žárlivost Scarpia zneužije při stíhání pokrokově smýšlejícího politického protivníka režimu a šikovně přitom přiživí i vlastní chtíč – se tentokrát zcela rozplývá. Ztrácí se pod nánosem detailně, ale zbytečně rozehrávaných pantomimických scének z provozu a ruchu policejního ústředí, nových a nových povelů, pokynů a pseudoakcí.

Ve stejných kulisách se nepodařeně odehrává i oslavné Te Deum. Podle libreta má zaznívat v chrámu – právě tam by naplno a otřesně odhalilo Scarpiovo pokrytectví. V nové inscenaci je ale doprovázeno výslechem zadrženého pěveckého sboru.

Neustálé posílání uniformovaných i tajných policistů za jakýmisi úkoly vrcholí podivným katalogizováním a odvážením sbírky obrazů a před finále pak nesmyslnou manipulací s obrovským plátnem, na němž je vyobrazeno panorama Říma a Andělského hradu.

Recenze: Fantazie inscenátorů v Praze zavedla slavnou Pucciniho operu na scestí

Dalších 17
fotografií

Všechny nově vynalezené dějové momenty, historicky situované do dvacátých let minulého století – třebaže se v opeře zpívá o Napoleonovi –, vyznívají realisticky. Nefungují, jak by mohly, pokud by byly nastaveny jinak. Nepovyšují divadelní příběh k mrazivému nadčasovému zevšeobecnění.

Toscu nastudoval a také při druhé premiéře v neděli řídil dirigent Andreas Sebastian Weiser. Pokud má být tentokrát Pucciniho opera spíš podobenstvím o policejním státě a marnosti jednotlivých vzpour proti němu – a ne o dvojité tragédii na pozadí nelidské doby –, pak je asi věcnější, nijak vyhrocovaný a nepříliš drásavý tón hudebního nastudování na místě.

Ostatně nikdo ze tří hlavních protagonistů nedělního představení – sólistka pražské opery Anda-Louise Bogza i hostující Valter Borin a Francesco Landolfi – nedokázal vybudit skutečně mimořádné emoce.

Představitelka titulní role je pro ni sice hlasově přiměřeně vybavena, ale režisér ji nevedl inspirativně, a to ani ve vrcholné scéně, kdy se jí podaří Scarpiu zabít. A když pololeže očividně marně hledala nějakou přijatelně pohodlnou polohu pro nohy, nevyšel jí přesvědčivě jevištně ani láskyplný okamžik s Cavaradossim.

Italský tenorista Borin má menší a ne zcela vyrovnaný hlas, ale Cavaradossiho v základním obrysu zahrál.

Ani italskému barytonistovi Landolfimu režisér příliš nepomohl – učinil z něho figuru tak trochu operetní. V jinak pěkném ušlechtilém hlase mu pro veskrze negativní postavu chybí víc charakterizačních odstínů.

Scarpia vítězí i po smrti. Zmučený, ale nezlomený Cavaradossi, hrdina jen shodou okolností, je zastřelen doopravdy a ne naoko, jak tyran Tosce pod podmínkou sexuální protislužby lživě a proradně slíbil.

Zoufalá Tosca nemá proč žít. Přes teatrální gesta Scarpiových policistů, obracejících v předstihu zraky vzhůru a vzpínajících tím směrem návodně ruce, se inscenátorům podařilo v samém závěru přichystat překvapení. Sebevražedný skok Toscy z Andělského hradu znázornili naturalisticky a nečekaným způsobem. Celou svou předchozí práci na opeře, kdy je fantazie zavedla až na scestí, tím nicméně už nezachránili.

Nová Tosca v Národním divadle, zařazená na repertoár s orchestrem a sborem Státní opery, tak ideální zážitek nenabízí.