Jan Stavinoha: Pražský dixieland

„Dámy a pánové,“ ozvalo se z amplionu do zakouřeného prostoru sálu vinárny Pygmalion na Václavském náměstí a trumpetista orchestru vyčkal, až se hemžení tančících na parketu pod pódiem uklidní, aby ohlásil poslední skladbu.

„Na závěr dnešního silvestrovského večera, dámy a pánové, vám Pražský dixieland zahraje...“ z parketu ho přerušilo hlasité hvízdání jako nesouhlas s tím, že taneční zábava končí.

Trumpetista se odmlčel, a když protesty rozjařených tanečníků neustávaly, dodal, že pořadatelé taneční zábavy si přejí mít sál ve čtvrt na jednu prázdný, po čemž se k hvízdotu připojilo ještě bučení těch, kteří seděli po stranách sálu u stolů posetých půllitry piv a lahvemi vína.

„Jsme rádi, že se vám s námi dobře tancovalo,“ pokračoval trumpetista nedbaje hluku, „a aby se vám dnes také dobře spalo, zahrajeme vám skladbu nazvanou I can’t give you anything but love... one, two, one, two, three, four!“

Některé páry se již při počítání daly do pohybu, ale když dixieland spustil naplno, mraveniště tanečníků začalo divoce vyhazovat nohy do stran, jak to charleston vyžaduje.

Otokar Ledvina, pianista orchestru, hleděl zpocený na poskakující kladívka a záviděl otevřenému pianu.

K horku silvestrovského večera se mu připojila ještě bolest na temeni hlavy jako následek neustálého otáčení se na taneční parket, protože seděl zády do sálu. Trombon ukončil stoptimové sólo a poté přišla řada na piano. Otokar zahrál harmonickou formuli B, B zmenšené, c moll a F, bicí vyplnily čtyři takty, klarinetista prohnal svůj nástroj několikrát nahoru a dolů, až velký činel stříbrným výbuchem vše ukončil. Trumpetista popřál do mikrofonu šťastný nový rok, uvolnil si kravatu a konečně ohlásil: „Kluci, balíme!“ Otokar Ledvina si oblékl zimník, protlačil se zástupem tanečníků před šatnami a rychle se vzdaloval od odéru směsice potu a parfémů. Vystoupal po schodišti na zasněženou dlažbu Václavského náměstí, s osvěžujícím pocitem se nadechnul čerstvého vzduchu, navlékl si rukavice a dal se do chůze pod hvězdnatou noční oblohou.

U průchodu na Jungmannovo náměstí ho zastavila vůně opékajících se klobás. Z okénka stánku vycházel trychtýř vůně připalujícího se omastku a po chodníku stály roztroušené postavy ukusující horká šťavnatá sousta. Otokar nahmatal peníze, které dostal za dnešní večer a připojil se k malému zástupu čekajících. Za polykání hromadících se slin se zaposlouchal do diskuse u okénka. Muž v beranici, který byl na řadě, odmítal nabízenou klobásu, jelikož ji považoval za příliš malou a vyžadoval klobásu větší. Prodavač mu vysvětloval, že jde o optický klam, protože klobása na první pohled sice vypadá kratší, ale ve srovnání s ostatními je mnohem tlustší.

Muž se hájil, že přišel jíst klobásy a ne optické klamy, což čekající rozdělilo na dva tábory. Jedni tvrdili, že jde skutečně jen o optický klam, a druzí mínili, že je to obyčejný všeobecný klam.

Otokar se zájmem naslouchal, ale když se ho žena stojící před ním zeptala, jaké má on zkušenosti s klamáním, odpověděl, že žádné, a rychle zmizel v průchodu.

Když dorazil před svůj dům v Ostrovní ulici, sundal si rukavice, aby mohl prohmatat obsah kapes, protože nalézt tenký domovní klíč mezi rozpadlými krabičkami sirek, ulepenými drobnými mincemi, hašlerkami, starými tramvajovými lístky a kostkami cukru z různých kaváren nebylo tak snadné. Holými prsty rozděloval předměty na potřebné a nepotřebné a ty, co se rozhodl neskladovat, vyhazoval na chodník.

Náhle leknutím nadskočil, pod nohama se mu protlačila chlupatá psí hlava a hladově se vrhla na poházený obsah kapes. Otokar chtěl zvíře nejdříve nakopnout, ale když chvíli pozoroval psa, jak drtí zuby hašlerky a kostky cukru i s obalem, jeho agrese se změnila v soucit, shýbl se a psa pohladil.

„Vypadá jak Rajda,“ řekl si sám pro sebe a zavzpomínal na dobu, kdy bydlel s rodiči na Žižkově. Na hlavní ulici proti tržnici, před vchodem do holičství kadeřníka Šamši, seděla ve dnech, kdy bylo otevřeno, před vchodem čubička Rajda. Svými kudrnatými rozcuchanými chlupy byla pro kolemjdoucí varovným příkladem, jaké nebezpečí vyplývá z odmítavého či lehkomyslného postoje při péči o srstnatý porost.

Kadeřník Šamša měl ve svém krámku pověšenou na zdi pravou španělskou kytaru, jak hrdě svým zákazníkům tvrdil, a těm, kteří nikdy v životě pravou španělskou kytaru neslyšeli, ochotně předvedl ukázku pravého španělského zvuku. Palcem pravé ruky rychle přejížděl po strunách a snažil se přehlušit rozladěný nástroj křikem: „Viva Espaňa, olé, caramba, olé.“

Čubička Rajda se vždy na ulici rozštěkala v domnění, že její pán volá o pomoc, Šamša byl nucen ukázku pravé španělské kytary přerušit a zákazníkům vysvětlit, že Rajda má v sobě z otcovy strany španělskou krev a španělská kytara v ní vyvolává stesk po domově jejich předků. Pak pokaždé vyšel před obchod a Rajda dostala máslovou sušenku.

„To je váš pes?“ zeptal se z výšky mužský hlas.

Z tónu, jakým se ptal, bylo patrné, že promluvil majitel, který si nepřeje, aby jeho pes byl laskán někým cizím a neznámým. Otokar se vzpřímil a ze slušnosti se zeptal, co to je za rasu. „Nebuďte drzý,“ odvětil muž a z kapsy vyndal kapesník.

Otokar se snažil zachránit nedorozumění taktní poznámkou, že jestli to není čistá rasa, tak je to rozhodně směs čistých ras a doplnil, že kterých ras se to týká, se dá vyhledat v odborných knížkách. Ještě pronesl názor všeobecně panující mezi znalci psů, že mixováním ras se přivádějí na svět zdravá a odolná zvířata. Poukázal na psa jako na jasný příklad krásného mixu a zmínil se o čubičce Rajdě, která byla španělský mix, což z ní dělalo výborného hlídače, skvělou plavkyni a trpělivou přítelkyni dětí. Ještě chtěl upozornit, že takzvané čisté rasy jsou vlastně degenerací psů, když se to, co z počátku budilo dojem kapesníku, změnilo v pásku na mužově rukávě a Otokar si ke svému úžasu na ní přečetl, že jde o Pomocnou stráž Veřejné bezpečnosti.

„Občane!“ důležitě si odkašlal muž. „Tohle vás bude stát padesát korun!“

Vědom si nesmyslnosti požadavku se Otokar chtěl usmát, ale včas se mu podařilo zarazit obličejové svaly.

„Podle článku 49,“ pokračovala Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, „o znečišťování hlavního města se pes volně pobíhající po území hlavního města dopouští přestupku vyplývajícího z nedodržování předpisu o znečišťování hlavního města a zároveň porušuje předpis o pohybu psů po území hlavního města.“

S rukou před ústy, zakrývající nebezpečný úsměv, Otokar poukázal na to, že pes nic nedělal, jemu nepatří a že je již půl druhé v noci.

„Zákon platí 24 hodin,“ vyndal muž pokutový blok.

Otokar znovu vysvětlil, že se zvířetem nemá nic společného, neb se vrací z Pygmalionu, kde jako pianista Pražského dixielandu celý večer hrál. Psa, který mu oddaně pořád stál u nohou v domnění, že obdrží další sladkosti, jakožto milovník zvířat pohladil a rezolutně otevřel dveře od domu.

Muž vytrhl list z pokutového bloku a nevzdávaje se přesvědčení, že má před sebou pravého majitele psa, upozornil na to, že byl na vlastní oči svědkem důkazu vlastnictví psa a vyžadoval znovu padesát korun.

Otokar se již neudržel, dal se do smíchu a podrážděný muž, zachovávaje si svou úřední důstojnost, uvedl jako nezvratný důkaz poslušné sezení psa u jeho nohou.

„A pes je bez vodítka,“ zpřísnil ještě tón, „jestli okamžitě nezaplatíte, tak vám napočítám dvojnásobek!“

Pes váben teplem domu vběhl dovnitř a několikrát spokojeně štěknul. Jediným psím jménem, které Otokar znal, se snažil zvíře ze tmy přivolat, což pomocná stráž považovala za triumf svého detektivního smyslu.

„A co když ten pes je váš,“ rozlil se Otokarovi vítězný výraz v obličeji.

„Vy jste si psa vycvičil, necháváte ho záměrně bez vodítka a od každého, na koho skočí, si klidně vyinkasujete pokutu.“

„A co je tohle?“ ukázal muž na pásku na rukávě kabátu.

„Tohle vám ušije kdekdo,“ odsekl sebevědomě Otokar, „kdoví jestli jste vůbec u Pomocné stráže.“