Recenze: Skladatel Zemek Novák svoji šestou symfonii obohatil o velikonoční klapačky a ministrantské zvonky

Světová premiéra Symfonie č. 6 zvané Chvála stvoření od skladatele Pavla Zemka Nováka dala v pondělí večer v Rudolfinu zabrat interpretům i publiku. A nezůstala v tom sama – kantáta mladého Clauda Debussyho La damoiselle élue, která byla dále na programu, se takřka nehraje a svým způsobem šlo o další premiéru téměř pro všechny zúčastněné. Balet Igora Stravinského Petruška sice patří k osvědčeným skladbám, ale jeho náročnost se tím nijak nesnižuje.

Jestli něco spojuje jednohlasou skladbu Pavla Zemka Nováka, melancholii Clauda Debussyho a divoké hudební vrstvy Igora Stravinského, je to důraz na rytmus a zvuk. Navzdory značné stylové odlišnosti jednotlivých děl tak přece jen vznikl kompaktní hudební celek. Jeho provázanou různorodost ještě podtrhlo hudební nastudování dirigenta Tomáše Braunera a výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Zemkova jednohlasá vokální symfonie svým stylem sváděla k energickému a přímočarému provedení, k němuž Tomáš Brauner také orchestr vedl.

Rychlá tempa hnala skladbu vpřed a nenechávala ji oddychnout. V komplikovaných melodických zákrutech se akustika Rudolfina postarala o vznik nečekaných souzvuků, ačkoliv autor v partituře prakticky žádné nepředepisuje. Táhlejší místa připomínala jistě ne náhodou gregoriánský chorál.

Recenze: Skladatel Zemek Novák svoji šestou symfonii obohatil o velikonoční klapačky a ministrantské zvonky

Dalších 15
fotografií

Orchestr hrál přesvědčivě – vytvářel zvukovou masu, jejíž proměnlivý objem nikdy neztrácel na intenzitě. Vynikající byly bicí nástroje obohacené o velikonoční klapačky a ministrantské zvonky používané při bohoslužbách.

Text Chvalozpěvu stvoření svatého Františka z Assisi kombinuje bezprostřední radost a prostotu s hlubokým duchovním prožitkem. Tvoří se Zemkovou hudbou jednotný celek, jehož části se vzájemně umocňují. Posluchači z toho bohužel neměli takřka nic, protože Pražskému filharmonickému sboru nebylo rozumět ani slovo a o mnoho lépe na tom nebyly ani členky sboru v krátkých sólech.

Text skladby navíc nebyl uvedený ani v programu, podobně jako u následující skladby Clauda Debussyho. Symfonický orchestr Českého rozhlasu dosahuje v interpretaci soudobé a neoposlouchané hudby velmi dobrých výsledků, ale pokud si na ni mají posluchači zvyknout, měli by dostat navíc i perfektní servis. Komplexní a zasvěcené programy k němu bezesporu patří.

Claude Debussy složil svoji kantátu La damoiselle élue v okouzlení poezií francouzských symbolistů a hudbou Richarda Wagnera. Ještě to nebyl ten „pravý“ Debussy, s jehož jménem se posluchači vybaví opera Pelléas a Melisanda nebo Preludium k Faunovu odpoledni, které kdysi definovalo hudební impresionismus. V roce 1888, kdy skladbu dokončil, měl Debussy svá erbovní díla ještě před sebou.

Text Danta Gabriela Rossetiho o „blahoslavené“ dívce vypráví o mladé ženě, která po smrti sleduje z nebe svého milence. Připomíná trošku Poeova Havrana naruby, ale atmosféra Debussyho zhudebnění neděsí ani netýrá. Vytváří svět melanchole a smutku, z něhož sice není úniku, ale člověku se z něj vlastně ani vymanit nechce.

Orchestru i sboru se podařilo vytvořit měkký zvukový prostor – obklopující, omamný a především bezvadně stylový. Debussyho kantáta zapůsobila jako jemná mezihra mezi dvěma přívaly duchovní a lidové energie.

Sopranistka Lucie Silkenová a mezzosopranistka Kateřina Jalovcová zvládly velmi obtížné sólové party solidně, ale výsledek ani tak nezněl francouzsky. Dařilo se jim plynulé vázání textu, ale foneticky byly pořád jednou nohou v Čechách.

Igor Stravinskij a jeho balet Petruška dostali díky skladbě programu úlohu známého díla, které završí koncert. Ačkoliv balet na motivy ruské lidové hry patří k jednoznačně etablovaným skladbám, rozhodně se nejedná o věc, kterou by orchestrální hráči prostě znali, kdykoliv ji vylovili z paměti a zahráli na požádání. Dramatický účinek a melodické bohatství, až marnotratnost Petrušky zjednodušují život především posluchačům.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu ale provedl Petrušku energicky a především se mu potřetí během večera podařilo vklouznout přesvědčivě do stylu kompozice a vtáhnout do jejího světa i publikum.