Zemřela porevoluční šéfka pražské opery Herrmannová, v Terezíně padesátkrát zpívala v opeře Brundibár

Ve věku sedmaosmdesáti let v pondělí zemřela někdejší šéfka opery Národního divadla v Praze Eva Herrmannová. Zprávu o jejím úmrtí zveřejnilo Národní divadlo a Divadelní noviny. Pohřeb se koná v pátek 17. února odpoledne na židovském hřbitově na Olšanských hřbitovech v Praze.

Herrmannová se narodila ve Vídni v roce 1929, dětství prožila v Opavě a Prostějově. Její otec byl židovský obchodník, majitel velkého obchodního domu zhruba se 100 zaměstnanci, matka vídeňská operní pěvkyně, která kariéru obětovala rodině.

Ačkoliv se doma mluvilo převážně německy, rodina patřila k československých patriotům. „V našem regionu byla Henleinova strana silně zastoupena a počáteční nepokoje brzy eskalovaly. Rozbíjeli nám okna. Ulicemi táhly průvody s pochodněmi a různými hesly, jako „Domů do Říše“ a „Židi pryč“,“ vzpomínala Herrmannová.

Po záboru Sudet rodina odjela do Prostějova, firma byla arizována a majetek zabrán.

Herrmannová byla jako čtrnáctiletá v červnu 1943 deportována do terezínského ghetta – dopadla na ni okupační nařízení postihující děti smíšených manželství. Přestože matka Herrmannové nebyla Židovka, dcera byla zapsána do židovské matriky, a podle norimberských zákonů tedy považována za židovskou míšenku.

V Terezíně byla Herrmannová umístěna spolu s dalšími třiceti dívkami. Převážnou většinu času pracovala na poli. „Já jsem kromě jiného pracovala dobrovolně ve skupině pomáhající při transportech. Pomáhali jsme těm, kteří měli být transportováni dál, s přípravami a rozdělovali jsme je do skupin. Když nějaké číslo scházelo, hned začali esesáci řvát a psy a bičem prosazovat svou představu. Tomu jsme chtěli zabránit,“ vzpomínala.

V Terezíně mimo jiné později zpívala ve sboru legendárního provedení opery Hanse Krásy Brundibár, účastnila se více než padesáti představení.

„Denně se provozovalo několik kulturních pořadů, od nějakých kabaretů přes přednášky až třeba po Verdiho Requiem,“ vzpomínala Herrmannová na kulturu v Terezíně. „Potom začalo chodit tolik transportů na Východ, že se ty sbory rozpadly. To bylo k nevíře, že by někde mohly existovat plynové komory, to jsme se dozvěděli až tři měsíce od konce války od lidí, kteří se zase vraceli do Terezína těmi pochody smrti,“ popisovala.

Na začátku jara 1945 Herrmannová pomáhala lidem vracejícím se přecpanými vlaky do Terezína nebo těm, kteří přicházeli pěšky v transportech smrti z Osvětimi. Po příjezdu Rudé armády z Terezína s několika přáteli odešla, cesta do Prostějova jí trvala tři dny a dvě noci.

Podle údajů European Shoah Legacy Institute holokaust nepřežilo patnáct jejích rodinných příslušníků.

Po válce Herrmannová složila maturitu a později absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studium hudební vědy. Po studiích nastoupila do nově založeného Divadelního ústavu, kde pracovala jako kritička a historička od roku 1957 až do penze. Pravidelně informovala o zahraničním operním dění.

Šéfkou opery Národního divadla byla jmenována v dubnu 1991 a setrvala tu do konce roku 1995. Operu Národního divadla v té době nasměrovala ke sbližování s evropským operním děním a přizvala ke spolupráci české emigranty, české umělce pracující v zahraničí a také režiséry především z německé oblasti.

Z opery Národního divadla Herrmannová vytvořila centrum soudobého operního divadla, píší Divadelní noviny.

Do roku 2012 byla Herrmannová také členkou operní poroty divadelních cen Thálie, několik let operní porotě i předsedala.

Své zážitky Herrmannová vylíčila v knize Do Terezína a zpět, roku 2000 její osud zachytil také televizní dokument z cyklu Ještě jsem tady.