Světlana Alexijevičová: Modlitba za Černobyl

Osamělý lidský hlas

O čem vám mám vlastně vyprávět... O smrti, nebo o lásce? Nebo je to totéž... O čem tedy?

Nedávno jsme se vzali. Ještě jsme se drželi za ruce, když jsme šli po ulici, dokonce i když jsme šli na nákup... Vždycky spolu. Říkávala jsem mu: Miluju tě... Ale to jsem ještě nevěděla, jak moc jsem ho milovala. Neuměla jsem si to představit... Bydleli jsme v ubytovně hasičského oddílu, ve kterém sloužil. V prvním poschodí. Byly tam ještě tři mladé rodiny a všichni jsme měli společnou kuchyň. V přízemí, dole, stála auta, červená hasičská auta. Tady sloužil. Vždycky jsem věděla, kde je a co s ním je. Uprostřed noci slyším nějaký hukot. Výkřiky. Podívala jsem se z okna. Všiml si mě: Zavři větrací okýnko a jdi spát. V elektrárně vypukl požár. Budu hned zpátky.

Výbuch jsem přímo neviděla. Jenom plamen. Jako by se všude rozlila zář... Celé nebe... Vysoký plamen. A saze. Žár byl strašlivý. A on pořád nešel. Saze vznikaly z toho, že hořel asfalt, celá střecha elektrárny byla z asfaltu. Potom vzpomínal, že to bylo, jako by chodili po smole. Hasili plameny, ale oheň se šířil dál. Sílil. Shazovali hořící grafit nohama... Odjeli bez protipožární výstroje... tak jak byli, jen v košilích. Nikdo je nevaroval, poslali je jako k obvyklému požáru...

Čtyři hodiny... Pět hodin... Šest... V šest jsme se chystali odjet k jeho rodičům. Sázet brambory. Vesnice Sperižje, kde bydleli jeho rodiče, byla od města vzdálena čtyřicet kilometrů. Seli jsme a orali. To byly jeho oblíbené práce... Maminka často vzpomínala, jak ho s otcem nechtěli pustit do města, dokonce vystavěli nový dům. Ale odešel na vojnu. Sloužil v Moskvě v požárním oddílu, a když se vrátil, nechtěl slyšet o ničem jiném než o hasičích. Nic jiného neuznával. (Umlká.)

Někdy jako bych slyšela jeho hlas... Jako živý... Ani fotografie na mě nepůsobí tak jako jeho hlas. Ale on mě teď nikdy nevolá... Ani ve snu... To já volám jeho...

Sedm hodin... V sedm hodin mi vyřídili, že je v nemocnici. Hned jsem vyrazila, ale nemocnici obklíčila policie a nikoho tam nepouštěla. Vjížděly jenom sanitky. Policisti křičeli: Auta jsou dezinfikovaná, nepřibližujte se k nim. Přiběhla jsem nejenom já, ale všechny ženy, jejichž mužové byli tu noc v elektrárně. Běžela jsem hledat svou známou, pracovala v téhle nemocnici jako lékařka. Popadla jsem ji za plášť, jakmile vystoupila z auta: Pusť mě tam!... – Nesmím! Je to s ním zlé. Všichni jsou na tom špatně... Přitahuju ji k sobě: Jenom podívat... – Dobrá, říká, tak ale rychle. Na patnáct dvacet minut... Zahlédla jsem ho... Byl celý oteklý, opuchlý. Oči mu skoro nebylo vidět... Potřebujeme mléko. Spousty mléka! řekla mi má známá... Musí vypít aspoň tři litry... – Ale on mléko nepije... – Teď ho bude pít... Hodně lékařů, zdravotních sester, zvláště pomocné síly té nemocnice za nějaký čas onemocní... Zemřou... Ale tenkrát o tom nikdo neměl tušení...

V deset hodin dopoledne zemřel operátor Šišonok... Zemřel první... První den... Dozvěděli jsme se, že pod rozvalinami zůstal druhý – Valera Chodemčuk. Nevyprostili ho. Zabetonovali ho. Ale to nám nedocházelo, že oni všichni byli pouze první...

Ptám se: Vaseňko, co budeme dělat?... – Odjeď odtud! Odjeď! Budeš mít dítě... Ano, jsem těhotná. Ale jak bych ho tu mohla nechat samotného? Zapřísahá mě: Odjeď! Zachraň dítě!... – Nejdřív ti musím přinést mléko a potom uvidíme...

Přiběhla moje kamarádka Táňa Kibjonková ... Její muž leží ve stejném pavilonu... Je s ní její otec, přijel autem. Nasedáme a jedeme do nejbližší vesnice pro mléko. Je to nějaké tři kilometry od města... Kupujeme spoustu třílitrových lahví... Šest, aby stačilo pro všechny... Ale po mléce strašně zvraceli... Stále ztráceli vědomí, dali jim kapačky. Lékaři o nich bůhvíproč stále tvrdili, že jen utrpěli šok z toho, co viděli, nikdo se nezmínil o radiaci. Město se zaplnilo vojenskou technikou, byla na všech cestách. Všude byli vojáci. Přestaly jezdit tramvaje a vlaky. Ulice čistili jakýmsi bílým práškem... Měla jsem obavu, jak se zítra dostanu do vesnice, abych mu koupila čerstvě nadojené mléko. Nikdo nemluvil o radiaci... Jenom vojáci měli respirátory... Lidé z města si nosili z obchodů chléb a otevřené kornouty s bonbony. Sladké pečivo leželo na pultech... Normální život. Jen... Ulice ošetřovali nějakým práškem...

Večer mě do nemocnice nepustili... Kolem byla spousta lidí... Stála jsem proti jeho oknu, přišel k němu a něco na mě volal. Tak zoufale! V davu se rozkřiklo, že je v noci odvezou do Moskvy. Ženy se srazily do houfu a volaly: Pojedeme s nimi. Pusťte nás k našim mužům! Nemáte právo...! Strkaly se a hlučely. Vojáci už kolem nás vytvořili dvojstup a vytlačovali nás. Tu vyšel lékař a potvrdil, že poletí letadly do Moskvy, ale my jim přece musíme nejdřív přinést oblečení, to, v kterém byli v elektrárně, shořelo. Autobusy už nejezdily a my běžely přes celé město. Přiběhly jsme s taškami, ale letadlo už odlétlo... Mazaně nás doběhli... Abychom nenaříkaly a neplakaly...

Noc... Po jedné straně ulice stojí autobusy, stovky autobusů (už připravovali město k evakuaci), na druhé straně stovky požárních aut. Sehnali je odevšad. Celá ulice je samá bílá pěna... Brodíme se v ní... Nadáváme a pláčeme...

Rádio hlásilo, že město možná bude evakuováno na tři až pět dní, vezměte si s sebou teplé věci a sportovní oblečení, budete žít v lesích. Ve stanech. Lidé se dokonce zaradovali: Pojedeme do přírody! Oslavíme tam První máj. To bude něco neobyčejného.

Připravovali si na cestu šašliky, nakupovali vodku... Brali si s sebou kytary a magnetofony... Byly to naše oblíbené májové svátky! Plakaly jenom ty, jejichž mužové byli postiženi.

Na cestu se nepamatuju... Když jsem uviděla jeho maminku, jako bych procitla: Maminko, Vasja je v Moskvě! Odvezli je zvláštním letadlem!... Vysadili jsme na zahradě brambory a zelí (a po týdnu vesnici evakuují!). Kdo to tehdy věděl? Kdo to mohl vědět? K večeru jsem začala zvracet. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství. Bylo mi strašně špatně... V noci se mi zdálo, že na mě volal ve snu: Ljusjo, Ljusenko!... Když zemřel, nikdy mě už nevolal. Ani jednou... (Pláče.) Ráno vstávám s jedinou myšlenkou, že pojedu do Moskvy. Sama... Proč jsi taková? pláče maminka. Vzali jsme s sebou i tatínka: „Doveze tě tam.“ Vybral ze spořitelny všechny uložené peníze. Všechny.

Na cestu se nepamatuju. Ta mi zase vypadla z paměti... V Moskvě jsme se prvního milicionáře zeptali, v které nemocnici leží černobylští hasiči, a on nám řekl, že v šesté – ve Ščukinově ulici...

Do téhle nemocnice, je to speciální radiologie, bez propustky nepouštěli. Dala jsem vrátné peníze a ona povídá: „Tak jdi!“ Řekla mi, jaké je to patro. A znovu jsem někoho prosila, zapřísahala. A už sedím v pracovně vedoucí radiologického oddělení Angeliny Vasiljevny Guskovové. Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak se jmenuje, nic jsem si nepamatovala... Věděla jsem jenom, že ho musím vidět... Najít...

Najednou se mě zeptala:

„Milá moje zlatá! Milá zlatá... Máte děti?“

Jak se z toho dostanu? A už je mi jasné, že musím své těhotenství zapřít. Jinak mě k němu nepustí! Dobře že jsem hubená, nic na mně není vidět.

„Ano,“ odpovídám.

„Kolik?“

Myslím si: Musím říct, že dvě. Kdybych měla jedno, určitě by mě nepustila.

„Chlapce a holčičku.“

„Když máte dvě, to už asi rodit nemíníte. A teď poslouchejte: centrální nervový systém je zasažen naplno, kostní dřeň je úplně zničená...“

Nu dobrá, myslím si, bude trochu nervózní.

„A ještě poslyš: jestli se rozpláčeš, okamžitě tě vyhodím. Objímat se a líbat je vyloučeno. Nechoď k němu blízko. Dávám ti půl hodiny.“

Ale já věděla, že už odtud neodejdu. Jestli odejdu, tak s ním. To jsem si přísahala.

Vstupuju dovnitř... Oni tam všichni sedí na postelích, hrajou karty a smějou se.

„Vasjo!“ křičí na něj.

Tak se otočil:

„Jéžiš, kluci – a jsem ztracenej! I tady mě našla!“

Vypadal dost legračně: pyžamo měl tak osmačtyřicítku, a to jinak nosí dvaapadesátku. Rukávy krátké a nohavice taky. Ale otok na tváři už zmizel... Aplikovali jim nějaký roztok...

„Proč bys byl ztracenej?“ ptám se ho.

Chce mě obejmout.

„Seď, seď,“ nepouští ho ke mně lékař. „Tady není místo na objímání.“

Nějak jsme to obrátili v žert. A to už se všichni sběhli, dokonce i z jiných pavilonů. Všichni jsou od nás. Z Pripjati. Přivezli jich letadlem osmadvacet. Co je u nás nového? Co se děje ve městě? Říkám, že začala evakuace, celé město odvážejí na tři nebo pět dní. Chlapci mlčí, ale byly tam taky dvě ženy, jedna z nich měla službu v den, kdy došlo k havárii, a teď zanaříkala:

– Bože můj! Jsou tam mé děti. Co je s nimi?

Chtěla jsem s ním být sama, třebas jen chviličku. Chlapci to vycítili, každý si vymyslel nějaký důvod a odešli na chodbu. Objala jsem ho a políbila. Odsunul se.

„Nesedej si vedle mě. Vezmi si židli.“

„To jsou všechno hlouposti,“ mávla jsem rukou. „Tys viděl, kde došlo k výbuchu? Co to vlastně je? Vždyť jste se tam dostali první...“

„Nejspíš nějaká sabotáž. Někdo to schválně nastražil. Všichni naši chlapci si to myslí.“

Tehdy se takhle mluvilo. Myslelo.

Když jsem přišla druhý den, ležel už každý sám, každý v jiném pokoji. Přísně jim zakázali vycházet na chodbu. Vzájemně se bavit. Dorozumívat se ťukáním na zeď... Tečka – čárka, tečka – čárka... Tečka... Lékaři to vysvětlovali tím, že každý organismus reaguje na dávky ozáření různě a to, co vydrží jeden, druhý nesnese. Tam, kde leželi, dezinfikovali dokonce i zdi. Zleva, zprava a poschodí pod nimi... Všechno vystěhovali, nebyl tam jediný nemocný... Pod nimi a nad nimi nikdo nebyl.

Tři dny jsem bydlela u svých moskevských známých. Říkali mi: Vezmi si kastrůlek, misku, vezmi si všechno, co potřebuješ, jako doma. Tak dobří to byli lidé... Tak dobří! Vařila jsem drůbeží vývar, pro šest lidí. Šest našich chlapců... Hasičů... Z jedné směny... Všichni měli tu noc službu: Vaščuk, Kibjonok, Tiťonok, Pravik, Tyščura. V obchodě jsem jim všem koupila zubní pastu, štětku na holení a mýdlo. Nic takového v nemocnici nebylo. Koupila jsem i malé ručníčky. Divím se dnes svým známým, samozřejmě se báli, nemohli se nebát, už se šířily všelijaké fámy, ale oni mi přesto sami navrhovali: Vezmi si, co potřebuješ. Vezmi! Jak je mu? Jak je všem ostatním? Zůstanou naživu? Budou žít... (Umlká.) Potkala jsem tehdy spoustu dobrých lidí, nevzpomenu si na všechny... Celý svět se mi scvrkl do jediného bodu... Zmenšil se... On... Pouze on... Vzpomínám si na jednu starší sanitářku, jak mě poučovala: Existují nemoci, které jsou nevyléčitelné. Pak je nejlíp sedět a hladit ruce.

Brzy ráno jedu na trh, odtud ke svým známým, vařím vývar, všecko procedit a nalámat na malé kousky, rozdělit na jednotlivé porce... Někdo mě prosil: Dones nám jablka... S šesti půllitrovými bandaskami. Pořád pro šest! A do nemocnice... Sedím tam do večera. A večer znovu na druhý konec města. Jak dlouho bych to tak byla vydržela? Ale za tři dny mi navrhli, že mohu bydlet v hotelu pro nemocniční personál, přímo v nemocničním areálu. Bože, takové štěstí!!

Jenže tam není kuchyně. Jak jim budu vařit?

„Už nemusíte nic vařit. Jejich žaludky přestaly přijímat potravu.“

Začal se proměňovat – každý den jsem se setkala s jiným člověkem... Spáleniny pronikaly na povrch... Na rty, na jazyk, na tváře – nejprve se objevily malé ranky, pak se rozrůstaly... Sliznice se odlupovala v celých pruzích... V bílých kouscích... Barva tváře... Barva těla... Namodralá, červená... šedohnědá. A přece je to tělo pořád moje, mé milované! To se nedá vypovědět! To se nedá vypsat! Dokonce ani přežít... Naštěstí to všechno postupovalo strašně rychle, nebyl čas přemýšlet, ani plakat.

Milovala jsem ho! Ještě jsem netušila, jak moc jsem ho milovala! Sotva jsme se vzali... Ještě jsme si jeden druhého neužili... Jdeme po ulici. Chytí mě za ruce a točí se se mnou. A líbá mě, líbá. Kolemjdoucí se usmívají...

Klinika těžkých nemocí z ozáření – čtrnáct dní... Za čtrnáct dní člověk umírá...

V hotelu mě první den měřili dozimetrem. Šaty, kabelku, peněženku, střevíce. Dokonce i spodní prádlo. A to všechno mi zabavili. Místo toho mi dali nemocniční župan ve velikosti šestapadesát, já měla čtyřiačtyřicítku, a trepky třiačtyřicítky místo sedmatřicítek. Šaty vám možná přivezeme, možná ne, sotva se asi dají „vyčistit“. V takové parádě jsem se před ním objevila. Vylekal se: Proboha, jak to vypadáš?! A já se pořád snažila vařit vývar. Stavěla jsem varnou nádobu do skleněné mísy... Házela jsem do ní kousky slepice... Maličké, úplně maličké... Potom mi někdo přenechal svůj kastrůlek, snad uklízečka nebo hotelová vrátná. Někdo jiný mi dal prkénko, na kterém jsem krájela čerstvou petržel. V nemocničním županu jsem nemohla na tržnici, někdo mi zeleninu nosil. Ale bylo to stejně marné, nemohl pít... Spolknout syrové vejce... A já bych mu byla ráda dala nějakou dobrotu! Jako by to mohlo pomoci. Běžela jsem na poštu: Děvčata, prosím vás, potřebuju spěšně zavolat svým rodičům v Ivano-Frankovsku. Umírá mi tady muž... Nějak se ihned dovtípily, odkud jsem a kdo je můj muž, okamžitě mě spojily. Můj tatínek, sestra a bratr odletěli týž den za mnou do Moskvy. Přivezli mi mé věci. A peníze.

Devátý květen... Vždycky mi říkal: Neumíš si představit, jak je Moskva krásná! Zvlášť v Den vítězství, když spustí ohňostroj. Rád bych, abys to taky viděla... Sedím u něho v pavilonu, otevřel oči:

„Je teď den, nebo večer?“

„Je devět večer.“

„Otevři okno! Začíná ohňostroj.“

Otevřela jsem okno. Jsme v sedmém poschodí, celé město leží před námi! Kytice barevných rachejtlí vzlétla k nebi.

„To je teda něco!“

„Slíbil jsem, že ti ukážu Moskvu. A taky jsem ti slíbil, že o svátcích ti budu celý život dávat květiny...“

Otočila jsem se – a on vyndával zpod polštáře tři karafiáty. Dal sestře peníze a ona mu je koupila.

Běžela jsem k němu a líbám ho:

„Můj jediný! Lásko má!“

Rozdurdil se:

„Co ti řekli doktoři? Mě nesmíš objímat! Ani líbat!“

Nedovolili mi ho objímat... Ale já... Já ho zdvíhala a posazovala... Stlala mu postel... Dávala jsem mu teploměr a zase ho vytahovala... Přinášela jsem bažanta a odnášela... Umývala jsem ho... Celou noc jsem u něj byla. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Vzdech.

Dobře že to nebylo v pokoji, ale na chodbě... Zatočila se mi hlava, chytila jsem se parapetu... Kolem šel lékař, vzal mě za ruce a spustil:

„Vy jste těhotná?“

„Ne, ne!“ Vyděsila jsem se, aby nás někdo neslyšel.

„Nezapírejte!“

Tak jsem se lekla, že jsem ho ani nestačila o něco poprosit. Nazítří musím k vedoucí:

„Proč jste mě podvedla?“ zeptala se odměřeně.

„Neměla jsem jinou možnost. Kdybych řekla pravdu, byli by mě poslali domů. Byla to milosrdná lež!“

„Čeho jste tím dosáhla?“

„Jsem přece s ním...“

„Milá moje zlatá! Milá zlatá...“

Celý život budu vděčná Angelině Vasiljevně Guskovové. Celý život!

Ostatní ženy také přijížděly, ale ty už do nemocnice nevpustili. Byly tam se mnou matky těchto mužů: matkám to dovolili... Maminka Volodi Pravika prosila Boha: Vezmi si radši mne.

Americký profesor, doktor Gale... To on transplantoval kostní dřeň... Utěšoval mě: Naděje existuje, nepatrná, ale existuje. Tak mohutný organismus, takový silák! Poslali žádost všem jeho příbuzným. Dvě sestry přijely z Běloruska, bratr z Leningradu, byl tam zaměstnaný. Nejmladší Nataša, bylo jí čtrnáct let, velice plakala a bála se. Ale její kostní dřeň byla nejvhodnější... (Umlká.) Už o tom dokážu vyprávět... Dřív jsem nemohla... Deset let jsem mlčela. Deset let. (Umlká.)

Když se dověděl, že kostní dřeň chtějí odebrat jeho nejmladší sestřičce, rázně odmítl: To radši umřu. Nedotýkejte se jí, je ještě maličká... Starší sestře bylo dvacet osm, je zdravotní sestra, věděla, co podstupuje: Jen aby zůstal naživu, říkala. Viděla jsem tu operaci. Leželi vedle sebe na lůžkách... V operačním sále bylo velké okno. Operace trvala dvě hodiny... Když končili, bylo hůř Ljudě než jemu, měla na prsou osmnáct ran, ztěžka se probírala z narkózy. I teď je nemocná, má invalidní důchod. Neprovdala se. A já běhala z jednoho pokoje do druhého, od něho k ní. Neležel už v obyčejném pokoji, ale ve zvláštní izolační místnosti za průzračnou stěnou, kam nebyl dovolen přístup. Jsou tam taková speciální zařízení, aby bylo možné dávat injekce a cévky, aniž se vstoupí za průzračnou stěnu... Všechno tam je na automat a pod zámkem, ale já se s tím naučila zacházet... odsunout... a proniknout k němu... Vedle jeho postele stála malá stolička... Bylo mu tak špatně, že už jsem od něj nemohla odejít ani na chvíli. Pořád mě volal: Ljusjo, kde jsi? Ljuseňko! Pořád mě volal a volal... Ostatní izolované pokoje, kde leželi naši chlapci, měli na starosti vojáci, protože sanitáři to odmítli, žádali ochranný oděv. Vojáci vynášeli mísy. Vytírali podlahy, přestýlali prádlo na posteli... Dělali úplně všechno... Kde se tam vzali vojáci? Na to jsem se neptala... Myslela jsem jenom na něj... Na něj... A každý den slyším: Ten umřel, ten umřel... Zemřel Tyščura. Zemřel Tiťonok. Zemřel... Jako rána palicí do hlavy...

Stolice vycházela pětadvacetkrát, třicetkrát za čtyřiadvacet hodin... S krví a hlenem... Na rukou a na nohou mu začala praskat kůže...Všude mu naskákaly puchýře... Když pohnul hlavou, zůstávaly na polštáři chomáče vlasů... Vše, co mi bylo tak milé. Drahé... Pokoušela jsem se žertovat: To je výhoda. Nebudeš se muset česat... Brzy všechny chlapce ostříhali. Jeho jsem ostříhala sama. Všechno jsem pro něj chtěla dělat sama. Kdybych to fyzicky vydržela, neodešla bych od něj dvacet čtyři hodin. I minutky jsem litovala... (Dlouho mlčí.) Přijel můj bratr a vyděsil se: Já tě tam nepustím!... A tatínek mu říká: Takovou ženskou chceš zadržet? Ta tam vleze oknem! Po požárním žebříku!

Odešla jsem... Vracím se a on má na stolku pomeranč... Velký, ne žlutý, růžový. Usmívá se: Ten jsem dostal. Vezmi si... Zdravotní sestra dává za sklem znamení, že ten pomeranč se nesmí jíst. Když už vedle něho nějaký čas ležel, je nebezpečné se k němu přiblížit... „Tak jez,“ prosí mě, „ty máš pomeranče ráda...“ Beru pomeranč do ruky. A on právě zavírá oči a usíná. Celou dobu mu dávali prášky, aby spal. Narkotika. Sestřička se na mě dívá vyděšená... A já? Jsem ochotna udělat cokoli, jen aby nemyslel na smrt... A na to, že jeho nemoc je strašlivá a že se ho bojím... Útržek nějakého rozhovoru... Zůstal mi v paměti... Někdo mi domlouvá: Nesmíte zapomínat, že před vámi není muž, milovaný člověk, ale radioaktivní objekt s vysokou pravděpodobností, že vás může ozářit. Nejste přece sebevrah. Vzpamatujte se... A já jako šílená na to: Já ho miluju. Já ho miluju!... Když spal, šeptala jsem: Já tě miluju... Šla jsem po nemocničním dvoře: Já tě miluju... Vynášela bažanta: Já tě miluju!... Vzpomínala jsem, jak jsme spolu dříve žili... V naší ubytovně... Usnul, jenom když mě držel za ruce. Celou noc...

V nemocnici ho vezmu za ruku a nepouštím ji...

Je noc. Ticho. Jsme sami... Podíval se na mě nějak pronikavě a najednou říká:

„Tak rád bych viděl naše dítě. Jaké bude?“

„Jak mu budeme říkat?“

„To si vymyslíš ty sama...“

„Proč já sama, když jsme dva?“

„Takže jestli to bude chlapec, ať se jmenuje Vasja, a jestli holčička, tak Nataška.“

„Proč Vasja? Já už jednoho Vasju mám. Tebe. Já druhého nepotřebuju.“

Ještě jsem netušila, jak jsem ho milovala! Jeho... Jen jeho... Jako bych byla slepá. Ani jsem necítila pod srdcem tlukot... Třebaže jsem už byla v šestém měsíci... Myslela jsem si, že je ve mně, můj maličký, a že je tam ochráněn... Můj maličký...

O tom, že s ním přespávám v jeho izolovaném pokoji, nikdo z lékařů nevěděl. Nenapadlo je to... Pouštěly mě sestřičky. První čas mě taky přemlouvaly: Jsi mladá. Co sis to vzala do hlavy? To není člověk, to je reaktor. Shoříte spolu... Jako pes jsem za nimi běhala... Celé hodiny jsem stála u dveří. Prosila jsem je, žadonila... A tu řekly: Čert tě vem! Nejsi normální... Ráno před osmou hodinou, kdy začínala lékařská vizita, mi dávaly přes průhlednou stěnu znamení: Upaluj! Na hodinku si odskočím do hotelu. A od devíti ráno do devíti do večera mám propustku. Nohy mi až ke kolenům zmodraly, otekly, tak jsem byla unavená. Ale moje duše byla silnější než mé tělo... Moje láska...

Pokud jsem byla s ním... tak to nedělali... Ale když jsem odešla, fotografovali ho... Bez šatů. Nahého... Ležel jen pod lehkým prostěradlem. To jsem každý den měnila, kvečeru bylo celé zakrvácené. Zdvíhám ho a na rukou mi zůstávají kousky jeho kůže, lepí se. Prosím: Miláčku! Pomoz mi! Opři se o ruku, o loket, jak jen můžeš, abych ti mohla urovnat prostěradlo. Nepřehlédla jsem jediný šev ani záhyb. Každý šev pro něj znamená ránu. Sestříhala jsem si nehty do krve, abych ho někde neodřela. Žádná ze zdravotních sester se nesměla přiblížit, zavolaly vždycky mne. A neustále... Fotografovali... Tvrdili, že je to v zájmu vědy. Já bych je byla všechny odtud vyhnala. Byla bych křičela. Mlátila je. Jak si to mohou dovolit! To všechno je moje... Moje milované... Kdybych je sem tak mohla nepustit. Kdybych...

Vyjdu z pokoje na chodbu... A vrážím do zdi, do divanu, protože je nevidím. Říkám sestře, která má službu: On umírá... Ta mi odpoví: A co bys chtěla? Dostal do těla tisíc šest set rentgenů, a přitom smrtelná dávka je čtyři sta. Sedíš vedle reaktoru... Je jí to také líto, ale jinak. On je mé všechno... Všechno, mé milované.

Když všichni zemřeli, pustili se do opravy nemocnice... Zdi oškrábali, vytrhali parkety a odnesli... Truhláři.

A dál... Konec... Na ten si pamatuju útržkovitě... Tam mám mezery...

V noci u něho sedím na stoličce... Je osm hodin ráno: Vaseňko, já půjdu. Trochu si odpočinu... Otevře a zavře oči, souhlasil. Sotva vejdu do hotelu, do svého pokoje, lehnu si na podlahu, na posteli jsem ležet nemohla, tak mě všechno bolelo, a už klepala sanitářka: Pojď! Běž k němu! Volá tě zoufale!... To ráno mě Táňa Kibjonková prosila a žadonila: Pojedeme spolu na hřbitov. Bez tebe to nedokážu... To ráno pochovali Víťu Kibjonka a Voloďu Pravika... S Víťou byli kamarádi... Naše rodiny se přátelily... Den před výbuchem jsme se společně fotografovali u nás v ubytovně. Naši mužové jsou tam krásní! Veselí! Poslední den našeho někdejšího života... Před Černobylem... Jak jsme šťastní!

Vrátila jsem se ze hřbitova a rychle zvoním na zdravotní sestru: Jak mu je? – Před patnácti minutami zemřel... Jak to? Byla jsem u něj celou noc. Jenom na tři hodiny jsem se vzdálila. Stála jsem u okna a křičela: Proč? Za co?... Dívala jsem se na nebe a křičela... Na celý hotel... Báli se za mnou přijít. Vzpamatovala jsem se: Naposledy ho uvidím! Uvidím! Seběhla jsem ze schodů... Ležel ještě v izolačním pokoji, ještě ho neodvezli... Jeho poslední slova byla: Ljusjo! Ljuseňko! – Jenom si odskočila. Hned přiběhne, uklidňovala ho sestra. Vzdychl a utichl...

Už jsem se od něho neodloučila... Šla jsem s ním do rakve... Ačkoli si nepamatuju přímo na rakev, ale na velký polyetylénový pytel... Ten pytel... V márnici se mě zeptali: Chcete, ukážeme vám, do čeho ho oblékneme... Chci! Oblékli ho do slavnostní uniformy, na prsa mu dali čepici. Neobuli ho, neměli tak velké boty, protože mu nohy opuchly... Nohy jako konve. Slavnostní uniformu taky rozřezali, jinak ji na něj nemohli navléct, celé tělo už neexistovalo... Byl jedna krvavá rána... Už v nemocnici poslední dva dny. Zdvihnu mu ruku a kost se viklá a klátí, tkáň na ní nedrží. Z úst mu vycházely kousky plic a jater. Dusil se vlastními vnitřnostmi. Ovážu si ruku fáčem a vsunu mu to do úst, všechno, co z něj vychází... To se nedá vypovědět! To se nedá napsat! Ani přežít... To všechno tak blízké... Tak milované. Ani jedna velikost bot mu nešla obout... Položili ho do rakve bosého...

Před mýma očima... V slavnostní uniformě ho zastrčili do igelitového pytle a zavázali ho... A pytel pak uložili do dřevěné rakve... A rakev ještě obvázali jedním pytlem. Igelit byl průhledný, ale silný jak voskované plátno... A to všechno uložili do zinkové rakve... Stěží to tam vtěsnali. Jen čepice zůstala navrchu...

Sešli se všichni... Jeho rodiče, moji rodiče... Koupili si v Moskvě černé šátky... Přijala nás mimořádná komise. Všem říkali totéž, že odevzdat vám těla vašich mužů, vašich synů nemůžeme, jsou velmi radioaktivní a budou pochována na moskevském hřbitově zvláštním způsobem. V zaletovaných zinkových rakvích, pod betonovými deskami. A vy musíte tento dokument podepsat. Je třeba váš souhlas... Když se někdo zpěčoval, chtěl si rakev odvézt domů, přesvědčovali ho, že jsou to hrdinové a teď už rodině nepatří. Patří státu...

Sedli jsme si do pohřebního vozu... Příbuzní a nějaké vojenské osoby. Plukovník s vysílačkou... Rádiem vydávají pokyn: Čekejte na naše rozkazy. Čekejte! Dvě nebo tři hodiny jsme projížděli Moskvou, po okružní cestě... Rádio hlásí: Vjezd na hřbitov není povolen. Hřbitov berou útokem zahraniční dopisovatelé. Ještě čekejte... Rodiče mlčí. Maminka má černý šátek... Cítím, že ztrácím vědomí. Začala jsem být hysterická: Proč se musí můj muž schovávat? Kdo je? Vrah? Zločinec? Trestanec? Koho vlastně pochováváme...? Maminka na to: Tiše, tiše, děvenko... Hladí mě po hlavě, bere mě za ruku. Plukovník rádiem hlásí: Dovolte nám vjet na hřbitov. Žena má hysterický záchvat... Na hřbitově nás obklíčili vojáci. Šli v čestném průvodu... I rakev nesli v čestném průvodu... Nikoho nepustili, aby se s ním mohl rozloučit... Byli jsme tu jen my, pozůstalí. Okamžitě hrob zasypali. Rychle, rychle, nařizoval důstojník. Ani jsme nesměli rakev obejmout... A hned jsme museli do autobusů... Všecko probíhalo tajně...

Okamžitě nám koupili a přinesli zpáteční lístky... Na druhý den. Celý čas s námi byl nějaký člověk v civilu, s vojenským chováním, nedovolil nám ani vyjít z hotelu a koupit si jídlo na cestu. Nedej Bože, abychom se s někým dali do řeči, zvláště já. Jako bych byla mohla mluvit, nemohla jsem už ani plakat! Když jsme odcházeli, pokojská spočítala ručníky a prostěradla... A okamžitě je skládala do polyetylénového pytle. Zřejmě je spálili... Za hotel jsme zaplatili sami... Za čtrnáct nocí...

Klinika nemocí z ozáření – čtrnáct dní a nocí. Tak dlouho člověk umírá...

Doma jsem usnula. Vešla jsem do domu a svalila se na postel. Spala jsem tři dny a noci...Nemohli mě probudit... Přijela pohotovost. Ne, řekl lékař, neumřela. Probudí se. Je to takový strašlivý spánek...

Bylo mi třiadvacet roků...

Pamatuju si jeden sen... Přichází ke mně má zemřelá babička, v šatech, v kterých jsme ji pochovali. A strojí novoroční stromek. – Babičko, proč máme stromek? Vždyť je teď léto... – To se musí. Brzy ke mně přijde tvůj Vaseňka. A on vyrostl mezi lesy... Pamatuju si... Druhý sen... Vasja přichází v bílém a volá Natašu. Natašu, holčičku, kterou jsem ještě neporodila. Už je velká a já se divím: kdy takhle vyrostla? Vyhazuje ji ke stropu a oba se smějí. Dívám se na ně a myslím si, že štěstí je tak prosté. Tak prosté! A pak se mi zdálo... Jdeme s ním vodou. Jdeme dlouho, dlouho. Zřejmě prosil, abych neplakala... Dával mi znamení. Odtamtud... Shora... (Nadlouho umlká.)

Za dva měsíce jsem přijela do Moskvy. Z nádraží jsem šla rovnou na hřbitov. K němu! A tam na hřbitově mě chytly bolesti... Sotva jsem si s ním popovídala. Zavolali sanitku. Dala jsem jim adresu. Rodila jsem tam... U téže Angeliny Vasiljevny Guskovové. Už tenkrát mě varovala: Rodit přijeď k nám. A kam bych v tomhle stavu jezdila? Porod přišel o dva týdny dříve...

Ukázali mi ji... holčičku... Natašenko, zvolala jsem. Tatínek tě pojmenoval Nataška... Na první pohled zdravé dítě. Ručičky, nožičky... Ale měla cirhózu jater... V játrech měla osmadvacet rentgenů... Vrozená srdeční vada... Za čtyři hodiny mi řekli, že holčička zemřela... A zase, že mi ji nedají! Jak to, že mi ji nedáte?! Já vám ji nedám! Chcete si ji vzít pro vědecké účely, ale já vaši vědu nenávidím! Nenávidím! Nejdřív mi vzala jeho, a teď ještě čeká... Nedám vám ji. Pochovám ji sama. Vedle něj... (Přechází do šepotu.)

Neříkám vám ta správná slova... Ta pravá... Po porodu nemůžu křičet. A plakat nedokážu. Ale chci... Chci, abyste to věděla... Ještě jsem se s tím nikomu nesvěřila... Když jsem jim svou maličkou holčičku... naši holčičku nedala... Přinesli mi dřevěnou krabičku: Je uvnitř... Podívala jsem se... Zabalili ji do plenek, byla zavinutá v plenkách... Tu jsem se rozplakala: Položte mu ji k nohám. A řekněte, že to je naše Natašenka.

Na hrobě není napsáno: Nataša Ignatěnková... Je tam pouze jeho jméno. Vždyť nebyla ani pokřtěná, ještě neměla jméno, neměla nic... Jenom duši. Duši jsem tam pochovala...

Přicházím k nim vždycky s dvěma kyticemi: jedna je pro něj, druhou kladu do rohu pro ni. Lezu u hrobu po kolenou... Vždycky po kolenou... (Přerývavě.) Já jsem ji zabila... Já... Ona... Zachránila mě... Má holčička mě zachránila, vzala na sebe celý radiový náraz, a sama se stala jeho obětí. Taková malinká. Dušinka. (Zadýchává se.) Ona mě zachránila... Ale já je přece miluju oba... Cožpak je možné zabít někoho láskou? Takovou láskou!!... Proč jdou spolu, láska a smrt?... Pohromadě... Kdo mi to vysvětlí? Kdo mi napoví? Lezu u hrobu po kolenou... (Nadlouho utichá.)

Dostala jsem v Kyjevě byt. Ve velkém domě, v kterém bydlí všichni, kdo odjeli z atomové elektrárny. Všichni se známe. Byt mám velký, dvoupokojový, o jakém jsme s Vasjou snili. A já se v něm zbláznila! V každém koutku, kam se podívám, všude je on... Jeho oči... Dala jsem se do oprav, jen abych tupě neseděla, abych něco dělala. Tak to trvalo dva roky... Zdá se mi sen... Jdeme spolu a on jde bos... – Proč jsi vždycky neobutý? – Ale protože nic nemám... Zašla jsem do kostela... Kněz mě poučil: Musíš koupit velké boty a položit je někomu do rakve. A napiš lísteček, že jsou jeho... To jsem také udělala... Přijela jsem do Moskvy a hned jsem zašla na hřbitov. V Moskvě jsem mu blíž... Leží tam, na Mitinském hřbitově... Vykládám knězi, oč jde, že musím předat střevíce. Ptá se mě: Víš, jak se to má udělat? Vysvětlil mi to. Právě pohřbívali starého dědouška. Přistupuju k rakvi a pokládám tam botky. – A psaníčko jsi napsala? – Ano, napsala, ale neuvedla jsem, na kterém hřbitově leží... – Tam jsou všichni v jednom světě. Najdou ho...

Nic jsem po životě nechtěla. V noci stojím u okna a dívám se na nebe: Vaseňko, co mám dělat? Nechci bez tebe žít... Ve dne jdu kolem mateřské školy, zastavím se a stojím... Pořád bych se jen dívala na děti... Zbláznila jsem se! A v noci jsem prosila: Vaseňko, porodím dítě. Už se bojím být sama. Už to dál nevydržím. Vaseňko... A podruhé stejně tak prosím: Vaseňko, nepotřebuju muže. Lepší než ty pro mě neexistuje. Chci děťátko...

Bylo mi pětadvacet let...

Muže jsem našla... Nic jsem mu nezatajila, řekla jsem mu celou pravdu. V životě můžu mít jen jednu lásku, milovat jen jednou. Stýkali jsme se, ale nikdy jsem ho nepozvala k sobě. Do domu nesměl, tam byl Vasja...

Pracovala jsem jako cukrářka... Dělám dort a kanou mi slzy... Nepláču, ale slzy se mi koulejí po tvářích... O jediné jsem děvčata prosila: Nelitujte mě. Když mě budete litovat, odejdu... Chtěla jsem být jako všichni ostatní... Nemusíte mě litovat... Kdysi jsem byla šťastná...

Donesli mi Vasjovo vyznamenání... Rudé... Dlouho jsem se na ně nemohla podívat... Propukala jsem v pláč...

Porodila jsem chlapečka Andreje... Andrejku... Kamarádky se nad tím pozastavovaly: Ty přece nesmíš rodit. I doktoři se děsili: Váš organismus to nevydrží... Potom... Potom mi řekli, že dítě bude bez ručičky... Bez pravé ručičky... Přístroj to ukázal... No a co, myslela jsem si, naučím ho psát levou! A narodil se normální, krásný chlapeček. Chodí už do školy, učí se na samé výborné. Teď mám někoho, pro koho dýchám a žiju... Všechno dobře chápe: Maminko, když odjedu k babičce na dva dny, budeš moct dýchat? Nebudu! Bojím se s ním rozloučit na jediný den. Šli jsme po ulici... A já cítím, že padám... Tenkrát mě ranila mrtvice... Tam, na ulici... – Maminečko, nemám ti přinést trošku vody?... – Ne, stůj vedle mě. Nikam nechoď... A chytla jsem ho za ruku. Na víc si nevzpomínám... Otevřela jsem oči až v nemocnici... Ale držela jsem ho tak, že lékaři mi sotva rozevřeli prsty. Dlouho měl ruku namodralou. Když teď vycházíme z domu, říká mi: Maminko, jenom mě nechytej za ruku. Já od tebe nikam neodejdu... Je také nemocný: dva týdny je ve škole, dva doma s lékařem. A takhle žijeme. Bojíme se jeden o druhého. A v každém koutku je Vasja. Jeho fotografie... V noci si s ním povídám a povídám... Stává se, že mě ve snu poprosí: Ukaž mi našeho hošíčka... My s Andrejkou přijdeme... A on přivede za ruku dcerku... Vždycky přichází s dcerkou. Hraje si jenom s ní...

Takhle žiju... V reálném a nereálném světě zároveň... Nevím, kde je mi líp... (Vstane. Přejde k oknu.) Je nás tu hodně. Celá ulice, dokonce ji tak i pojmenovali, Černobylská. Celý život ti lidé pracovali v atomové elektrárně. Ještě teď tam jezdí na směny. Nikdo tam nežije a žít nikdy nebude. Mnoho z nich má strašlivé nemoci, jsou invalidní, ale elektrárnu nezavrhují, bojí se jen pomyslet, že by reaktor měl být odstavený. Neumějí bez reaktoru žít, reaktor je jejich život. Kde a komu jsou dnes jinde potřební? Spousta jich umírá. V mžiku. Umírají v chůzi – šel a upadl, usnul a neprobudil se. Nesl sestřičce květiny, a zastavilo se mu srdce. Umírají, ale nikdo je pořádně nevyslechl. Nezeptal se, co jsme prožili, viděli. Lidi o smrti nechtějí poslouchat. O tom, co je strašné...

Ale já vám vyprávěla o lásce... Jak hluboce jsem milovala.

Ludmila Ignatěnková,
vdova po hasiči Vasiliji Ignatěnkovi