Rozhovor: Ekologové, feministky a anarchisté se stali nepřáteli režimu, říká režisérka Hollandová

Od našeho zpravodaje z Berlína – Polská režisérka Agnieszka Hollandová filmařsky „cestuje“ mezi Evropou a Amerikou, mezi malými historickými dramaty a hollywoodskými produkcemi či seriály velkých amerických stanic. V poslední době se však absolventka pražské FAMU zabydlela v Česku.

Po seriálu Hořící keř, který předloni posbíral snad všechny České lvy, co byly „na skladě“, teď Hollandová v české koprodukci natočila film Přes kosti mrtvých. Ten o víkendu v hlavní soutěži filmového festivalu Berlinale získal Cenu Alfreda Bauera za umělecký přínos. „Vy jste z Prahy?“ ptá se Hollandová v angličtině na úvod krátkého berlínského interview. „Tak to se můžeme bavit česky.“

HN: Film Přes kosti mrtvých je váš první celovečerní pokus o kriminální thriller, ale s krimi máte zkušenosti už z natáčení několika epizod amerických seriálů The Wire nebo The Killing. Inspirovala vás tato zkušenost?

Ne, protože seriály, obzvláště The Killing, byly mnohem konvenčnější. Ale jinak jsou dnešní seriály pěkně odvážné co do stylu i témat. Postavy už nejsou jednorozměrné, ze špatných postav se snadno mohou stát hrdinové a naopak. Takže zkušenost se seriály mi určitě dodala odvahu zkusit něco nového a odlišného i ve filmu.

HN: Váš film ale obsahuje celou řadu žánrů, je to zároveň komedie i pohádka. To pochází už z knižní předlohy polské autorky Olgy Tokarczukové?

Kniha je psaná v první osobě a vše je v ní snazší přijmout, neboť jsou události vyprávěné z jejího úhlu pohledu. Jejím jazykem. Ani o žánrech čtenář tolik nepřemýšlí. Ale hned jak jsem se rozhodla převést knihu do filmové podoby, věděla jsem, že výzva a krása tohoto pokusu bude právě ve smíchání mnoha žánrů.

Pro diváky je to nepředvídatelné, nevědí, kam je film povede a co si o něm mají myslet. Což platí třeba u komediální složky, která je velmi jemná, nejde o žádná komická čísla. Ale neboť začátek filmu není humorný ani trochu, tak v komediálních chvilkách si lidé nejsou jistí, zda se mohou smát. A až při dalším vtipu se otevřou a smějí se. Funguje tu trochu jiná dynamika, než když se vypravěčská pravidla nastaví hned na začátku a pak se dodržují. Tehdy diváci vědí, co si mají myslet. V opačném případě musí být publikum aktivnější.

HN: Pobavil mě například vtip o sbírání hub, v čemž prý Poláci vynikají, protože jde o osamělou činnost odehrávající se v šeru lesa. Myslím, že se mu zasmějí i Češi.

Ano, a dokonce i Němci. Poláci se smáli, neboť jde o trefnou ukázku polské mentality, ale na premiéře se ukázalo, že to platí i pro Němce. Asi to bude středoevropské.

HN: Řekla jste, že Přes kosti mrtvých je váš nejvíce český film, v jakém ohledu?

Právě v tom, že komické se tu mísí s realistickým a dokonce i s popisem mravů. Myslím, že ten film má trošku takovou českou citlivost.

HN: Prý se v Polsku říkalo: „Je to jako v českém filmu“. Tedy že je v něčem pěkný chaos. Platí to stále a není i váš film v tomto ohledu pro diváky poněkud náročný?

To se možná říkalo dříve, ale už nějakých patnáct let jsou u nás české filmy milované. Doufám, že můj snímek ocení různé publikum, byť každý si ho pochopitelně přečte trošku jinak. Třeba politická relevance se ukázala až ve chvíli, kdy už film byl skoro hotový. Nebyla tak zřejmá, když jsme ho začínali připravovat. A v Polsku je ten politický přesah určitě silnější než v Čechách.

HN: Váš film vypráví o střetu hodnot, hrdinka bojuje proti myslivcům a dožaduje se stejného zacházení se zvěří jako s lidmi. Na začátku tedy nebylo rozhodnutí vtělit do filmu otevřeně politickou rovinu?

Hlavní hrdinka, která emotivně spojuje všechny ty různé žánry, je vášnivě přesvědčená, že tohle je spravedlnost. Takže jsem od začátku tvrdila, že jde o anarchistický, feministický a ekologický film. Mezitím se ekologové, feministky a anarchisté stali hlavními nepřáteli režimu. Takže souboj protikladných hodnot ve filmu se najednou dotýkal i těchto témat.

Něco podobného se stalo v Americe během zvolení Donalda Trumpa, ekologie a ženská otázka se staly hlavními politickými tématy. Žijeme v takovém světě, který se hodnotově dělí na patriarchální, vylučující pohled, a pak na ten, kde jsou naopak důležitá práva všech, až na úroveň jakési spravedlivé utopie.

HN: Vnímáte hodnoty, které ztělesňuje na jedné straně vaše hrdinka a na straně druhé myslivci, jako radikální?

Určitě je to vyhrocený pohled, nikoli subtilní hra s jemnými přechody, ale silný kontrast. Ale jistá vyšinutost zde přítomných žánrů to umožňuje. Kdyby se vše vyobrazilo jemně a realisticky, nepodařilo by se dosáhnout ani komického, pohádkového či utopického efektu.

HN: Jak jste natáčela scény se zvířaty? Používali jste triky?

Měli jsme jednak zvířata, která nebyla cvičená, ale i srnky a divočáky měl český cvičitel ve své ohradě a byla zvyklá na člověka. Stejně jsme je však pro jistotu měli na provaze. Pak samozřejmě nějaká cvičená zvířata jako psi, kteří mezi námi tedy moc cvičení nebyli, ale budiž, či cvičené straky. Ale využili jsme i hodně dokumentárních snímků zvířat, část byla ze slovenských archivů a část byla natočená přímo pro náš film. Něco pocházelo i z dokumentárního snímku o lovu, kteří producenti dělali dříve.

HN: Jak vás napadlo obsadit Miroslava Krobota do role entomologa z Olomouce?

Já bych chtěla mít Krobota v každém filmu. A tady se mi hodil věkově. Postava v knize nebyla česká, ale přesto povahou byl vlastně více Čech než Polák, jak jsme si s Olgou Tokarczukovou řekli. Všechno to trampství, neangažuje se vášnivě či hystericky v ničem, pochopitelně kromě obrany svých broučků. A už v předloze je Česko důležité, pro mnoho Poláků je to ráj. Takže i hrdinka jde občas na výlet do Čech, aby se cítila svobodnější.