Procházela jsem školy, vybírala ze 100 děvčat, říká režisérka Grófová. Její film ocenila dětská porota

Cenu z filmového festivalu Berlinale nečekala. Slovenská režisérka Iveta Grófová prý byla překvapená už ze samotného faktu, že její sociálně laděné drama Pátá loď v Berlíně vzali do sekce Generation Kplus, kde soutěží filmy určené primárně dětem do čtrnácti let.

„Už na premiéře jsem vnímala, že tam bylo hodně dětí a že je to velmi vtáhlo, o čemž svědčily i následující otázky po projekci,“ popisuje v rozhovoru pro HN Grófová, jak si poprvé uvědomila, že její film může zasáhnout nejen dospělé, ale také mladší publikum.

Hlavní hrdinka Páté lodi, dvanáctiletá Jara, žije s mámou, co vypadá spíš jako její starší sestra. A vlastně s ní moc nežije, protože vždycky je někde mejdan, který je důležitější než rodina. Takže si Jarka rozumí spíše s babičkou. Když však babičku hospitalizují v nemocnici, Jarka zůstává v bytě na bratislavské periferii sama. Společnost jí dělá jen ježek, kterého nalezl kamarád.

Jednou však zmešká vlak do Prahy a na nádraží si přivlastní dvě nezaopatřená nemluvňata, která poté s nesmělým kamarádem Krystiánem „na vlastní pěst“ vychovává v polorozpadlé chatce. Sociální tíha se tu spojuje s dětskou bezstarostností a film Grófové je jedinečný právě schopností spojit neobvyklé dobrodružství dvou dětí s drsným společenským tématem.

HN: Co pro vás znamená, že snímek Pátá loď ocenila právě dětská porota?

Je to každopádně velké překvapení, neboť ten film nebyl cílený vysloveně na dětského diváka. Je to snímek, který je přístupný dětem od dvanácti let a určený i dospělým. Cítíme, že hlavní cílovou skupinou jsou ženy. Takže první překvapení bylo, že nás na festivalu zařadili do sekce určené dětem do čtrnácti let.

A druhé ještě větší překvapení byla cena. Už na premiéře jsem vnímala, že tam bylo hodně dětí a že je to velmi vtáhlo, o čemž svědčily i následující otázky po projekci, které kladli hlavně dětští diváci a ptali se našich dětských představitelů na podrobnosti z natáčení. Tušila jsem tedy, že to zafungovalo, ale že jsme navrch dostali hlavní cenu od dětské poroty, to bylo opravdu úžasné. Myslím si, že je to velké ocenění právě kvůli tomu, že to není cena od tradiční poroty, která zohledňuje různé faktory, ale že je to opravdu upřímná cena od diváků.

HN: Dovedně spojujete sociální drama právě s dětským, dobrodružným žánrem, byť tady to dobrodružství je spíše intimní a lyrické, než že by mělo tu „klukovskou“ akční povahu. Co bylo při natáčení nejtěžší?

Největší výzva byla udržet příběh uvěřitelný. Aby herecké vedení, kamera i samotný příběh byly konzistentní. A aby dětští herci, kteří ve filmech většinou iritují, fungovali. Udělala jsem pro to maximum, aby byli stejně sugestivní a aby se s nimi děti i dospělí mohli ztotožnit stejně jako s dospělými herci. A zároveň je zápletka, pocházející z knižní předlohy, fascinující a originální, ale je též na hranici uvěřitelnosti. Potřebovala jsem příběh zpracovat tak, aby ho divák akceptoval a prožil.

Jsem šťastná, že to funguje i na děti, protože jsme měli záměr vytvořit dvojí kódování. Aby si dětský divák neodnesl informace, které ještě nejsou dětem určené a aby dospělý všechny ty skryté důsledky a rizika pochopil a vnímal.

HN: A jak se pracovalo s dětskými herci? Obzvlášť když se ve vašem filmu po většinu času starají o dvě nemluvňata uprostřed polorozpadlé chatky. To muselo být ne snad přímo nebezpečné, ale produkčně i jinak velmi náročné.

Šli jsme do toho s tím, že to nebude klasická filmová výroba a že součástí každého natáčecího dne bude chaos a spousta překvapení. Ale když se člověk nastaví na takovýto způsob práce, který už znám i ze svých předchozích filmů, tak si to může užívat. Když neočekáváte komfort, tak to zároveň může být zážitek na celý život. Vzhledem k náročnosti bylo podstatné vybrat si správné dětské herce. Nebýt toho, že oba hlavní představitelé, speciálně Vanessa Szamuhelová, mají výrazný herecký talent, tak by se to vůbec nedalo realizovat.

HN: A vybírala jste pomocí castingů?

Vyhýbám se castingovým agenturám, přes ně jsem hledala spíše jen komparz, ale jinak jsem postupovala po vlastní ose. Prošla jsem mnoho škol a pak dělala vlastní castingy, kde jsem měla na hlavní postavu více než sto děvčat. Ten proces trval relativně dlouho, dlouho se herecky zkoušelo, oslovovala jsem děvčata i chlapce na základě nějaké intuice.

V castingových agenturách jsou většinou děti, které rodiče vedou k tomu, aby z nich byli herci. Já jsem chtěla děti, které mají předpoklady, ale nejsou přemotivované. Myslím, že to velmi zafungovalo. Vanessce to bylo během natáčení tak trochu jedno a až na premiéře jim oběma došlo, že hráli ve filmu, který má ohlas a že se k nim najednou okolí chová jako k filmovým hvězdám. Byl to pro ně šok.

HN: Jak jste přistoupila k adaptaci knižní předlohy Moniky Kompaníkové?

Kniha je podstatně drsnější než film. Ale literatura je obecně jiná než film. Tam má člověk podstatně víc času vše zpracovat, může ji odložit, přemýšlet, kniha může jít do některých situací víc natrvdo. Tomu jsem se chtěla ve filmu vyhnout. Kniha je zároveň košatější, obsahuje více linií, podstatné a silné tam je, že hrdinka Jarka tu vystupuje nejen jako dvanáctiletá, ale i jako třicetiletá a na situace z dětství zpětně vzpomíná. A vše reflektuje očima dospělého. V knize je svět dosplěých viděný očima dětí a svět dětí zase viděný očima dospělých.

Neuměla jsem si představit, že by to šlo skloubit do jednoho filmu, aby zůstal stále emocionálně silný. Zpracovala jsem vše očima dětí a pohled dospělého dodává až divák, který k situacím přistupuje přes vlastní zážitky.