Jarmila Glazarová: Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce

VIII.

Řekou Kongo táhnou vlaky krokodýlů.
Tisíce krokodýlů!
Jak soupravy vezoucí obilí!
Sním od rána o širokých silnicích,
po kterých tu a tam projede náklaďák.
Zvelebit ta smutná místa! Tady v pralese, kde celé dny s nikým
nepohovoříš!
Já a má další já sníme o tichých besídkách,
ale jak rychle se probouzím ze sna, protože hned se vrací ta hrůza,
vlhkost a mouchy, které by tě, člověče,
uštvaly k smrti!
Nenávidím vás, mouchy, které se na mě vrháte v miliónech a po
troškách mi vypíjíte život!
Nedám se, navíc už se trochu orientuji a vím, co na vás platí!
Vím zhruba, kde co je a jak se dohovořit s Pygmeji,
kteří mě často navštěvují a žádají
po mně dlouhé výklady o Československu, tak tomu alespoň rozumím!
O převratu ve čtyřicátém osmém.
O projevu na Václavském náměstí, nechápu jak a od koho se o tom
dověděli.
Ale jejich řeč neovládám natolik, abych se zeptala: „K čemu vám to je,
Pygmejové?“
Ptají se mě na prezidenta Beneše,
na mnichovskou zradu,
na to, jak jsme zatočili s reakcí,
a když spustím, dlouze ti drobní soudruzi poslouchají.
Nehledí přitom ani na krokodýly, ani z hadů nemají strach,
vládne mezi nimi lidový živel, vyprávím jim o rodině Zimolkových,
o stole prostřeném voskovaným plátnem, o světle ráno do pracovny,
o psacím stroji,
sama se pak nedokážu ovládnout a v rozrušení chodím před svým
pralesním domkem sem a tam.
Šrámek, Sobotka, Zimolkovi...

Usedám mezi kořeny,
stále je vlhko,
po ránu nad řekou kotouče mlh
a krokodýli,
mohli by tu být také hroši,
zatím nejsou,
ale abych se nedivila.

Asi 150 km po proudu od Lukunga, 10. května 1961

IX.

Ó Pygmejové, pojďte dál!
Pojďte dál, soudruzi,
co jste viděli, co zas ta bláznivá řeka Kongo vymyslela, ne, to mi ani
neříkejte! Nebo zešílím!
Národní divadlo, besedy s umělci, nic tu nemáte.
Krásné a honosné divadlo, to by vám prospělo a slušelo, přátelé.
Občas byste za mnou přišli...
— naléhali byste na mě, abych pro vaše divadlo psala hry!
Ať už se rozjedou tiskárny, že tu žiji a do noci slyšíš psací stroj!
Nebýt šimpanzů a paviánů, pracovala bych.
Ne, v noci tu není klid, samé klepání, vrzání a ťukání zdivočelých
blouznících ptáků,
netopýrů, co pijí za noci nektar,
co poletují tam a zpět!
Vzrušené ovzduší.
Blouznění a blouznění.
Jsem kost a kůže, hmyz mi nedá pokoj ani na vteřinu,
snad jen na řece užiji trochu klidu, daleko uprostřed proudu,
ale jediné pomyšlení na obludy, co se prohánějí tmavou vodou řeky
Kongo, stačí, abych
klesla na mysli, abych
strachy umírala.
A tak jsem zoufalá, že jsem kousek od skoku do vody,
jeden den neuklízíš
a prales by pohltil tvou pobřežní chatu,
nikdo by už neřekl, tady žila Glazarová, rodačka z Malé Skály,
mnohaletý návštěvník vily Zimolkových v Sobotce. Tam stolek, postel, ranní slunce záclonou... Mé tělo by nenašli.
Snad šimpanzi a paviáni,
smutek a těžko na prsou, když nemáš kam přistát a bez konce
zeleň po obou březích,
zelená
zelená
zelená
odpočívám u mostního pilíře — všude kolem voda!

Pod viaduktem na Kasongo, 23. února 1961

X.

V Sobotce na náměstí pekárna!
Chodila jsem si každý den pro loupáky, čtvrtku chleba
a linecké kolečko
ke kávě.
Někdy šel místo mě pozdější čestný občan městečka pan Zimolka, jindy
paní Zimolková.
Nosila jsem vždy na zádech batoh, kdyby mi někdo nabízel knížky,
to se stávalo. Četla jsem ráda.
I když u Zimolkových se četlo hodně, měli pěknou knihovnu, všechno
jsem zhltla.
A jako ten kus loupáku pluji po vodě barvy kávy s mlékem,
jako lžička tu strmí mostní pilíř vprostřed
řeky Kongo.
Tam já se přidržuji.
Konce nevidět.
Přes most do Kasonga tu a tam pašerácký pick-up a na něm asi hoši
z Boko Haram.
Osude!
Neměla jsem Sobotku opouštět.
Zimolkovi mi říkali: „Nejezděte, naše spisovatelko, nejezděte!“

Pod viaduktem na Kasongo, 25. února 1961

XI.

V zátoce konečně trochu klidu, je větrno
a v dálce na řece se zvedly vlny.
Nalíčila jsem dva pruty na nilské okouny
a jeden na káču na tlamouna nebo tygří rybu.
Teď mám chvíli oddych, šípy Pygmejů by sem nedolétly,
hroši se koupou o kus dál
a krokodýlové táhnou také o něco dál.
I od nich mám chvíli pokoj.
Silon jsem si přivezla ještě z Československa,
je solidní, ještě ze žďárského Tokozu,
a můj život visí na vlásku.
Jako děcko jsem jezdila po štacích na voze,
rodiče mě opatrovali,
já teď: utopená v zeleni, v listech tak podivných, že bys tomu nerozuměl,
v tisíci zvucích — ptáků a hmyzu,
v bzučení, ťukání, vřeštění a vrčení jakoby kolovrátku,
zkus si kolem chaty postavit tyčkový plot,
a sloni ti ho roznesou,
zkus si nechat na zápraží šálek kávy,
a můžeš hádat, kdo se ti z něj napije první!
Jedovaté mouchy, hadi, divoši, hroši, divocí ptáci,
kteří ti ho ještě zatrusí?
Nech na šňůře sušit halenku
a už zítra se mihne pralesem jako prapor na těle některého z Pygmejů!
A když se zeptáš: „Hoši, kdepak jste ji vzali?“ řeknou, že nevědí! že
zapomněli.
Kdo si myslí, že se mi tu daří, že si tu žiju, za večerů se procházím
a za rozbřesku už v loďce vláčím Kongem,
ten ví jen málo o zdejších poměrech.
Život je tu složitý,
často si ani není s kým popovídat.
Mlčím celé dny.
Obchody jsou daleko a brzy zavírají,
ale... zas tam něco mám!

V pobřežní charouzně na soutoku s Ubangi, 13. listopadu 1961

XII.

Tohle je tedy ono, soudruzi,
o tomhle jste mi mluvili jako o veliké inspiraci,
jako o zkušenosti s lidem!
„Spisovatelko, to bude něco pro tebe,“ jste říkali.

Není tu práce!
Nejsou tu haly a výroba stojí.
Noci i dny jsou zelené, jenom odstíny se odlišují,
dnes ráno mi přišly dárky:
kostěný hrot a červeň na rty,
rty jsem si tedy načervenila,
byli rádi!
Kostěným hrotem napsala pár letmých poznámek.
Co bude dál?
Láska?
Touží po ní?
Jak milují?

U Boyomských vodopádů, 17. prosince 1961

Jarmila Glazarová: Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce. S kolážemi Jaroslava Tvrdoně ke 40. výročí úmrtí Jarmily Glazarové v roce 2017 vydalo nakladatelství Rubato, 88 stran, 250 korun.