David Vávra slaví šedesátiny. Mezi divadlem a architekturou rozdíl nedělám, říká

Nesplněný architektonický sen David Vávra nemá, přestože snít dokáže jako málokdo. Architektura je podle něj služba. "Nemohu snít o něčem, když neznám člověka, který si to objedná," říká architekt a divadelník, který ve čtvrtek oslaví šedesátiny.

Stane se tak na jevišti. Stejně jako fanoušci divadla Sklep ze scének plných černého humoru a ironie znají už čtyři desítky jeho dlouhé, vlnící se tělo, on sám si připadá jako sinusoida mezi divadlem a architekturou. Mezi dvěma disciplínami svého života Vávra nedělá rozdíly.

"Mezi tím, když dělám divadlo a když dělám architekturu, nenacházím rozdíl, vůbec nevím, kde je ta chvíle. Na pódiu vnímám nějakou světelnou atmosféru, která se třeba později promítne v architektuře," říká. "Je to sinusoida, která se vlní, v jednu chvíli jsem na pódiu nebo dělám architekturu... Ale dělá to stejný tělo," popsal svůj postoj.

Divadlo, které s kamarády hraje od svých 14 let, i architekturu, kterou vystudoval, Vávra vnímá jako "lidské situace".

"Architektura je obal lidských situací, je úplně jedno, jestli prožívám nějakou lidskou situaci na pódiu a pak v nějaké jiné formě obalu ji přenáším do architektury," tvrdí.

Ve Vávrově podání je architektura vymezení z přírody, pomáhá člověku přežít. "Ale bez člověka je mrtvola," říká a naráží na chladné, ale vrcholně estetizující fotografie architektury, kde jako by člověk, dítě, hračka byli na překážku.

David Vávra postavil rodinné domy, je autorem rekonstrukcí veřejných staveb, navrhoval vyhlídky, věže, lávky, přestavby kostelů i novostavby modliteben a kapliček.

David Vávra slaví šedesátiny. Mezi divadlem a architekturou rozdíl nedělám, říká

Dalších 5
fotografií

Jeho architektonickou tvorbu od příštího čtvrtka 16. března představí výstava nazvaná Běžet s domy v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.

Již od této středy 8. března pak bude v břevnovské galerii Kuzebauch k vidění výstava Běžet s materiály. Ukáže Vávrovu práci s různými materiály a jeho výtvory z hlíny, porcelánu, skla, jeho slavné a oblíbené kravaty, ale též výtvory z perspexu neboli akrylového skla či fusing, skla spékaného v keramické peci.

Druhá výstava je spíš o designu, říká autor, který design – dnes všestranně vyzdvihovaný obor – nebere jako samostatnou disciplínu. "Pro mě je to stejně jako urbanismus jen jeden z projevů architektury. Možná je dnes design modlou, ale je to lepší, než když je modlou násilí," říká.

Vávra dnes architekturu vnímá stejně jako v době, kdy s ní začínal. "Vidím, že některé kresby jsou zaměnitelné. Před 30 lety jsem asi uvažoval stejně jako dneska, necítím moc velký posun. Je ve zkušenostech, tím, že člověk byl v řadě svízelných situací, nedorozumění na stavbách, o to je bohatší, výtvarně a názorově je to ale stále stejné," míní.

Architekt podle něj plní úkol, daný v penězích či námětu, sám si nevymýšlí. "Jsou vizionáři, někteří z nich své sny i uskutečnili, ale pak se v těch domech třeba nebydlelo... Ale udělali silnou stopu v historii architektury. To já zrovna nejsem, ale ani nechci být. Důležitý je moment služby, jinak to nemá smysl," dodává Vávra.

Jako mladší prý nesnil o tom, jak budou svět a život vypadat za desítky let. "Já jsem si nikdy nic nepředstavoval. Vždycky si říkám: Je to takový, jaký to je."

Vnímal technooptimismus 60. let, "že rakety nás donesou do kosmu, kde si budeme povídat s bohem. A ještě ho překonáme. A to se nestalo," poznamenává.

"Zmizela víra v technickou harmonii, byla naivní, ale nesmírně krásná. Naivní věci přinášejí krásný situace, jako naivní havlovská 90. léta byla krásnější než současnost. Ale to, že to mohu konstatovat, je vítězství. Protože řada generací to konstatovat nemohla," dodává.