Recenze: Román Ondřeje Štindla je obžalobou všech poslušných za všech režimů

Ve svém nedávném románu nazvaném K hranici novinář a scenárista Ondřej Štindl rozhodně není sentimentální.

Jeho kniha, rozdělená do tří částí odehrávajících se v různých historických obdobích a s různými hrdiny, syrově líčí osudy lidí, kteří došli k jisté hranici a nakonec ji překročili. Štindlův styl připomíná ostrou sekeru v rukou řezníka ve zkrvavené zástěře. Seká ostře a přesně.

V první části knihy Prahu osvobozuje voják prokleté armády Vlasovců Stěpan, potomek sibiřských kočovných Evenlů s kosýma očima. Člověk divočiny, sešrotovaný nejdříve stalinským a pak válečným masomlýnem, pluje na vlnách hrůzy a smrt se mu neustále vyhýbá. S Vlasovci doputuje až do Prahy, „absurdní idyly jak z obrázku v knížce pro děti“.

Když pak na barikádách zachrání těhotnou dívku, poprvé překročí svou vlastní hranici a riskuje smrt dobrovolně, ne z příkazu těch silnějších.

Ani druhý hrdina románu, řidič Michal Trnka, si svůj osud v komunismu nevybral. Stejně jako rodiče, kterým vyčítá pasivní přikyvování režimu nebo to, že když jde v Praze do tuhého a do ulic vjedou tanky, oni raději zůstanou na chalupě, „než se všechno přežene“.

Michal Trnka českou metropoli a její starobylá zákoutí miluje, má je prochozené do poslední uličky, jako by mu rozumělo jen město. A tak se ve svých třinácti letech na vlastní pěst vypraví protestovat proti ruským okupantům do ulic a ošklivě si to odskáče. Nebýt otcova vysvobození, na fízlárně by z něj možná vymlátili duši.

„Kdoví jakou známost celý den otravoval, kdoví koho uplatil, před kým se plazil,“ konstatuje hrdina.

Z tohoto traumatu se nikdy pořádně nevzapamatuje. Naopak začne režim nenávidět a nechce se v něm ničeho účastnit, nejmíň představ rodičů o tom, jak by měl vypadat jeho život v normalizovaném Československu.

Vše pak dostane ostré kontury poté, co Trnku v hospodě poníží a hromadně poplivou opilí milicionáři. Hrdina si nejdříve nechá ostříhat dlouhé vlasy nakrátko a nakonec se rozhodne pomstít. Když se mu události vymknou z ruky, pokusí se překročit skutečný hraniční přechod.

Třetí hrdina Ivan Kantner je citlivý a empatický intelektuál, který se touží proslavit jako malíř. Zároveň ale tuší, že jeho talent na to nebude stačit. S opravdovým nadáním se setká až v ústavu pro postižené děti, kde pozná devítiletou Karlu Dubskou.

Zvláštní dívka, která má místo rukou spíše pahýlky a těžko v nich udrží tužku, je vnučkou vlasovce Stěpana a dcerou Michala Trnky. A maluje tak, jak Ivan Kantner nikdy malovat nebude.

V devítileté dívce se propujují všechny tři Štindlovy příběhy a zde také všichni hrdinové mizí ze scény. Do syrové nicoty, možná ale také do osvobozujícího vědomí, že nesvobodnému režimu nebo době má smysl vzdorovat. Vzpouzet se, nežvanit jen u piva, vzít do ruky kvér a když je to potřeba, prostřílet se až k hranici. A raději umřít po svém, ne jak poroučí fízlové nebo jiné okolnosti.

Štindlova kniha je obžalobou všech poslušných za všech režimů: těch, co raději všechno přežijí a svou sehnutost pak předají svým dětem. Namísto síly, kterou by mohli načerpat ze smrtelně nebezpečné vzpoury.