James Aitcheson: Rozervané království

Předvoj nepřátel se už blížil k místu, kde vyčkával skrytý Maredudd. Pevněji jsem sevřel otěže a čekal, až dá signál svým lučištníkům, aby vypustili šípy. Určitě to už nebude trvat dlouho. Nepomohlo, že nepřítel nebyl v jednom zástupu, jak jsem doufal, ale roztažený po cestě, protože tak se stal těžším cílem. Nihtfeax neklidně přešlapoval a já ho poplácáváním po krku uklidňoval. Podobně jako muži jsou i koně před bojem neklidní. Zda ve vzduchu vycítí obavy nebo snad blížící se nebezpečí, to jsem nikdy nedokázal říct, ale přinejmenším vědí, kdy po nich budeme něco chtít, a ta chvíle právě nastala.

Nebyl jediný neklidný. Já byl taky, částečně proto, že to bylo poprvé, kdy jsem vedl tolik mužů do útoku, a částečně proto, že někde ztracený v temnotě lesa za mnou byl Berengar. Byl bych radši, kdybych ho měl někde na očích, ale nevěřil jsem mu natolik, abych zařadil jeho nebo jeho druhy do svého conroi, či dokonce do první linie, a tak číhal mezi mužstvem, bezpochyby proti mně popichoval, protože mi připadal přesně jako člověk, který tohle dělá i ve chvílích před útokem. Vzkypěla mi krev, když jsem si představil jeho chladný, zamračený výraz: v podstatě jediný, který mi za tu krátkou dobu, co jsme se znali, ukázal. Přesto jsem nemohl dopustit, aby se mě zmocnil hněv. Musel jsem zkrátka věřit, že on i jeho druzi odvedou svůj díl práce, jak slíbil. Dokud nebude vítězství jisté, nemohl jsem si dovolit plýtvat časem na malicherné rozmíšky, jaké jsem s ním měl, ať pokoušel mou trpělivost sebevíc.

Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a vnímal vlhký pach země a listí. Představoval jsem si, co udělám, až se střetnu s velšskými řadami, v duchu jsem si zkoušel každý švih svého meče. Za mnou Pons zaklel, na můj vkus moc hlasitě, tak jsem po něm přes rameno šlehl pohledem – z kroužkového rukávu zbroje si utíral lesklý bílý trus. Nad našimi hlavami krákalo hejno rozhašteřených kavek. Rozhodně jsem je nechtěl vyplašit, aby vzlétly; těžko by totiž nepřítel mohl dostat jasnější signál, že se něco děje, a naše pečlivě připravené plány by rozfoukal vítr.

„Ticho,“ přikázal jsem mu.

Plivl na zem a pak vzhlédl, obličej stažený znechucením, jak pátral v šumějících větvích po opeřenci, co ho zneuctil. „Zatracení ptáci,“ ulevil si. 

„Pro mě za mě na tebe můžou srát od rána do večera. Hlavně zavři hubu.“

Už to nebude trvat dlouho. Opozdilci v nepřátelském konvoji už pomalu stoupali po cestě, mnohem víc pěšáků než jezdců, muži nesli vaky, zatímco ženy jejich štíty; měly je zavěšené na dlouhém popruhu přes záda.

„Kdokoli z vás by se jen prstem dotkl některé z těch žen, pocítí chuť mého meče,“ prohlásil jsem a ujistil se, že ten vzkaz byl předán dál.

„Myslíš, abys je mohl mít první?“ zazubil se vedle mě Eudo.

„Aby mohly odejít a vypovědět svým krajanům o masakru, který jsme tu provedli,“ usadil jsem ho.

Částečně to pravda byla, ale já jsem si hlavně chtěl zajistit disciplínu. Měli jsme tu jasný úkol a já byl přesvědčený, že dovolit mužům, aby uspokojili svůj chtíč při každé příležitosti, nebyla součást toho, co Fitz-Osbern zamýšlel. Ani jsme s sebou nemohli brát žádné zajatce, protože by nás jen zpomalovali.

Navíc jsem až příliš dobře věděl, co to přináší, když si muži smějí dělat, co chtějí. Kdyby se všichni ti, co šli plenit a pít v Dunholmu, drželi zpátky, třeba by byli připravení, když Northumbrijci zaútočili. Kdyby to tak bylo, byli bychom rozhodně zvítězili, tolik skvělých mužů by nepřišlo o život a jejich mrtvoly by nehnily v divoké a vzdálené zemi. Nemělo smysl uvažovat o tom, co by bývalo mohlo být, protože co se stalo, už se nemohlo změnit, ale já byl rozhodnutý, že nedovolím, aby se něco takového zopakovalo. A tak když jsem řekl, že se žádné ženy nikdo ani nedotkne, tak to taky bude, a každý, kdo by se odvážil rozkaz ignorovat, bude čelit mému hněvu.

Obrátil jsem pozornost zpátky na cestu, kde se předvoj nepřátel dostal na vrchol hřebenu, a tam se zastavil. Ztuhl jsem a na okamžik se mi zdálo, že něco zahlédli a náš plán odhalili, dokud jsem si neuvědomil, že jen čekají, až je zbytek dožene. Jenže tím, aniž to tušili, se stali snadným cílem pro Mareduddovy lučištníky.

Ve chvíli, kdy se mi ta myšlenka mihla hlavou, se to stalo. Záblesk pohybu mezi hlodáši pod cestou a najednou k šedivé obloze tiše vyletěl shluk tmavých čar následovaný dalším a ještě dalším. Šípy vyletěly vysoko, jejich stříbrné hroty se v mdlém světle matně zaleskly, než opsaly oblouk a začaly se snášet k zemi. Muži a ženy na sebe začali varovně volat, ale bylo to marné. Jeden muž padl k zemi a z hrudi mu trčel dřík; další vykřikl, jak mu šíp projel ramenem; za ním zařičel kůň, vzepjal se, kopyta vyhodil vysoko a svého jezdce shodil do bláta.

A tak to začalo.

Zvedl jsem ruku, abych své rytíře ještě zadržel. Hleděli na mě a čekali na signál. „Počkejte,“ řekl jsem. „Ještě ne.“

Všiml jsem si tmavých postav Mareduddových lučištníků stojících v řadě na druhé straně cesty sto kroků od nepřátel, mezi kterými propukl zmatek. Muži vypustili další vlnu šípů a pak další tak rychle, jak je jen dokázali vytahovat z toulců. Jenže jejich cíle byly tak daleko od sebe, že většina padla neškodně na cestu nebo mezi vřes. To ale stačilo, aby se vyděsili poníci, někteří z nich se rozeběhli a jeden vláčel muže, kterému se nepodařilo uvolnit nohu ze třmenu. Jeho křik byl zbytečný, zvíře pádilo zpátky dolů cestou, kterou přišli. Muži se několikrát odrazila hlava od země, než se uhodil o skálu a ztichl.

„Ysgwydeu!“ zařval jeden nepřítel mezi panickými výkřiky. Nedokázal jsem říct, zda to byl, nebo nebyl jejich velitel, protože z té dálky vypadali všichni stejně, ale jeho volání začali opakovat další muži, kteří se konečně začali sbíhat dohromady: „Ysgwydeu! Ysgwydeu!“

Téměř naráz se ženy rozeběhly ke svým mužům, stáhly si popruhy přes ramena a podaly jim štíty, než rychle odspěchaly zpátky, aby odvedly zvířata z dostřelu šípů. Z nebe dál pršela ocel, ale nepřátele nenapadlo zformovat linii, zvednout štítovou hradbu a chránit si obličej. Místo toho hnaní vztekem ze smrti druhů bezhlavě zaútočili na Mareduddovy muže, prodírali se vřesem a hlodášem, nedrželi žádné řady, ale prostě běželi, co nejrychleji je nohy nesly. Řvali jako jeden muž, křičeli svým jazykem a mávali vysoko kopími, noži a sekerami.

Tohle byla chvíle, na kterou jsem čekal, chvíle, po které jsem toužil mnoho měsíců. Levou rukou jsem stiskl úchytné pásky dlouhého mandlovitého štítu a pravou sevřel ratiště kopí. Srdce mi v hrudi poskočilo a já cítil, jak mi v žilách proudí horká krev a vře čím dál víc…

Hlubokým a zlověstným zvukem se rozezněl válečný roh jako volání nějaké příšerné bestie: Mareduddův signál.

„Teď,“ zařval jsem, aby mě slyšeli nejen moji vlastní rytíři, ale všechny další conrois, které byly taky se mnou. „Za svatého Audona a Normandii, za Fitz-Oberna a krále Guillauma!“

Kavky při nenadálém zvuku začaly mávat křídly a krákat, po tuctech se vznášely z větví všude nad námi a kolem mě se rozezněla odpověď: „Za krále Guillauma!“

Zvedl jsem vysoko praporec s jestřábem a pobídl Nihtfeaxe, kterého jsem ovládal jen nohama. Propletli jsme se mezi stromy a vyřítili se na vřesoviště. Kolem mě byli mí přísežní bratři, kopyta dusala na měkké zemi a zdálo se, jako by se třásla pod silou našeho útoku, pod víc než stovkou jezdců ženoucích se bok po boku. Už jsem svíral kopí v podpaží připravený na okamžik, kdy se střetneme s nepřítelem. Za sebou jsem slyšel Ithela, jak velšsky provolává bitevní pokřik: pokřik, který opakovali jeho kopiníci jedoucí za ním, ale jejich hlasy v mých uších brzy zanikly, protože jsem slyšel jen to, jak mi v nich vře krev.

Ani ne dvě stě kroků před námi byl nepřítel. Pronásledoval Mareduddovy lučištníky, kteří teď prchali. Nepřátele zcela ovládly myšlenky na pomstu padlých druhů, že si ani nevšimli, jak se na ně řítíme. Se štíty na pažích a zbraněmi v rukou byli neobratní, tak klopýtali přes nízké keře, občas se natáhli, když si nevšimli příkopů a děr, které jsme v noci vykopali a přikryli větvemi a dlouhými trávami. Byli čím dál víc roztažení; Maredudd mával na své muže, posílal je na všechny strany a nepřítel nevěděl, koho má pronásledovat.

Ženy, které stály dál na cestě a viděly, co se děje, varovně křičely na své manžele a bratry, jenže ti jako by je neslyšeli, nebo pokud ano, nevěnovali jim pozornost. Tedy až do chvíle, než bylo pozdě.

Jakmile jsem Nihtfeaxe pobídl k trysku, zem pod námi zmizela. Koutkem oka jsem na konci linie zahlédl některé z rytířů, kteří zaostávali, tak jsem na ně zakřičel, aby drželi formaci. Ne že bych měl čas dívat se, jestli poslechli, protože v té chvíli už jsme byli u nepřátel. Někteří z nich si uvědomili nebezpečí zezadu a otáčeli se, ale bylo jich příliš málo a byli příliš rozptýlení, aby se nám dokázali postavit. Přede mnou stál první Velšan, oči vytřeštěné ze stovky či více útočících jezdců ve zbroji. Ochromený strachy nevěděl, zda má bojovat, nebo utéct, a nakonec neudělal ani jedno. Vrazil jsem mu kopí do ramene a srazil ho k zemi, kde jeho tělo rozdrtila spousta kopyt.

V mžiku jsem na něj zapomněl. Už jsem jel dál a využíval síly útoku. Jeden muž, který před sebou viděl svou smrt, po mně vrhl kopí; přikrčil jsem se, a tak mi proletělo nad hlavou. Zařval poslední slova a rozběhl se proti nám s nožem v ruce. Jestli si myslel, že s sebou může vzít jednoho z nás, mýlil se, protože špička mého kopí našla jeho hruď, prorazila žebra a propíchla mu srdce. Vystříkla krev a pocákala mi kroužkové nohavice. Muž se svalil na záda. Nechal jsem v jeho těle zapíchnutou zbraň a místo ní tasil meč.

„Nemějte slitování!“ zakřičel jsem.

Už jsme se ocitli mezi nepřáteli, mezi nimiž se šířila panika. Vlevo ode mě Wace se svými muži rozbíjeli štíty a nořili zbraně do těl nepřátel, zatímco po mé pravici se přes vřesoviště valila vlna mužů, koní a tasených zbraní, smetala všechno před sebou, pohlcovala nepřátele a srážela je k zemi. Vzduchem se nesly výkřiky zoufalství, když pochopili, že jsou vlastně v pasti – na jedné straně my a na druhé Mareduddovi lučištníci, kteří se znovu seřadili a zastřelili každého, kdo se snažil utéct. Bitevní pole posely mrtvoly. Ležely v příkopech či porůznu v podrostu, některým ze zad nebo boků trčely šípy, jiné měly čerstvé rány na týlu lebek, tuniky rozervané a tváře poznamenané rudými stružkami.

„Vpřed,“ volal jsem. „Vpřed! Vpřed!“

Štít i meč jsem svíral s lehkostí; zbroj už mě na ramenou netížila. Každý nádech mi do končetin vlil nový příval energie, ostří mého meče zpívalo bojovou píseň a rozeznělo se s každým úderem, s každým nepřítelem, kterého poslalo na smrt. Kolem mě jako by se svět zpomalil: cítil jsem každé máchnutí jejich zbraní, každý pohyb jejich štítů ještě dřív, než k nim došlo, a najednou jsem se rozesmál nad tím, jak je to snadné, smál jsem se radostí z boje a potěšením ze zabíjení. Vítězství bylo na dosah, téměř jsem ho svíral, a tak jsem ještě víc pobízel Nihtfeaxe, a už jsem se nestaral o to, abychom drželi formaci. Teď už mě zajímalo jen to, kde narazím na dalšího muže, co by našel svůj konec na špici mého meče. Nepřátelé přede mnou padali a poprvé za dlouhou dobu jsem se cítil svobodný. Zmocnil se mě bitevní klid. Propadl jsem vůli svého meče, sekal jím zas a znova, jak jsem si prorážel cestu nepřáteli, máchal jsem jím, odrážel rány a bodal, protože mě ovládl známý, teď instinktivní rytmus, a já posílal své protivníky do pekel.

Až příliš brzy bylo po všem. Poslední rána mého meče rozťala hrdlo plavovlasého mladíka a já zjistil, že jsem sám a nemám už koho zabít. Po čele mi do očí stékal pot, tak jsem si ho utřel, a zatímco ze mě vyprchávala touha po krvi, popadal jsem dech a rozhlížel se kolem sebe. Všichni zbylí nepřátelé se obrátili na útěk, většina z nich dolů z kopce, a následovali tak své ženy, které už byly na polovině cesty zpátky k pevnosti. Pár se jich pokusilo utéct přes vřesoviště, zjevně doufali, že ztratí své pronásledovatele mezi trsy hlodáše, ačkoli jejich pokusy byly marné, protože jsme je brzy dostihli a jejich rozlámaná a zkrvavená těla padala do bláta. Rozdrtili jsme je a bitevní pole teď patřilo nám.

„Za Normandii,“ zvolal jsem a zvedl meč k nebi. K provolání se připojil zbytek našich rytířů a všichni jako jeden muž se mnou skandovali. „Za Normandii!“