Recenze: Z Faustova prokletí v Národním divadle přechází sluch, jak je barevné a nápadité

Faust je protagonistou jednoho ze základních mýtů, které odrážely a zároveň spoluvytvářely obraz moderního Evropana. Věčný hledač smyslu života je protiváhou Dona Juana – věčného hledače smyslové rozkoše.

V dramatické legendě Hectora Berlioze Faustovo prokletí, jejíž koncertní nastudování ve čtvrtek v premiéře uvedlo pražské Národní divadlo, je to ale nakonec právě smyslná rozkoš, která vede k Faustovu konci.

Znuděného učence z jeho omrzelosti životem vytrhne omámení pomíjivou náklonností k Markétě, kterou brzy opustí. Jeho city se vrátí, když je Markéta odsouzená k smrti za údajnou vraždu své matky. Snaha zachránit ji přivede Fausta ke stvrzení smlouvy s Mefistem, který ho stáhne do pekla, vykoupení naopak očekává čistou duši Markéty.

Francouzský skladatel Berlioz byl komponováním a hudbou posedlý, nedělal nic polovičatě, kompromisy ho přiváděly k zuřivosti, rval se se svým géniem i s celým světem. Na rozdíl od svého jmenovce z Homérovy Iliady nebránil opevněnou Tróju, ale sám vyrážel znovu a znovu do útoku.

Když ho zaujalo téma, stalo se pro něj spíš utkvělou myšlenkou, pronásledovanou i pronásledující, než objektem studia. Bylo tomu tak s dramaty Williama Shakespeara, s láskou k shakespearovské herečce Hariettě Smithsonové a koneckonců i s Goethovým Faustem.

Monumentální drama se k výjimečně sečtělému a k literatuře velmi vnímavému Berliozovi dostalo už v mládí. S francouzským překladem díla se poprvé setkal v roce 1828, tedy ve svých pětadvaceti letech. V tom samém roce slyšel při provedení na pařížské konzervatoři Beethovenovu Eroicu a Osudovou: velký hudební revolucionář dostával zásadní podněty pro celý svůj bouřlivý život.

Hudebně se Berlioz zabýval Faustem hned v době prvního setkání s předlohou a zkomponoval Osm scén z Fausta. Ty sice zavrhl, ale k tématu se o mnoho let později vrátil – Faustovo prokletí mělo premiéru v roce 1846.

Národní divadlo si nyní k provedení zvolilo obvyklou koncertní formu, ačkoliv se Faustovo prokletí občas hraje i scénicky. Je ovšem pravda, že Berliozovo dílo je natolik pestré, že žádné vizuální prostředky nepotřebuje.

Recenze: Z Faustova prokletí v Národním divadle přechází sluch, jak je barevné a nápadité

Dalších 15
fotografií

Už ze samotné orchestrace až přechází sluch, jak je barevná a nápaditá. Pokud někdo slyší Faustovo prokletí poprvé, může být zcela omámen i průměrným provedením – natolik je jeho hudba působivá sama o sobě. Národní divadlo šlo ale především po pěvecké stránce daleko nad průměr.

Provedení nastudoval hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink, jehož schopnosti v oblasti velkých vokálně-instrumentálních děl jsou dlouhodobě na mimořádně vysoké úrovni.

Kyzlink je výborný operní – či v tomto případě oratorní – dirigent, který rozumí hlasové stránce věci, všímá si pěvců, umí jim být oporou a vést je. Svou úlohu v tom jistě hraje i jeho dávná praxe sbormistra. Orchestr vede strukturovaně, čitelně a dynamicky, ale tak, že se ani za mohutným obsazením a hutným zvukem neztrácejí hlasy pěvců.

A bylo by dost zoufalé, kdyby se za orchestrální vřavou – kterou z Berliozovy partitury není těžké vytvořit – ztratil tenor představitele titulní role Pavla Černocha. Je to pevně usazený, měkce vedený a přitom průrazný hlas s italskou stylovou charakteristikou a věrohodnou francouzskou dikcí.

Projev Pavla Černocha je i přes objem a průraznost hlasu v podstatě lyrický, což svědčí o technické vyspělosti, ale také vede k pocitu neustálého napětí, které se právě k Faustovi dokonale hodí. Černoch se ostatně ve francouzském repertoáru etabluje i na světových scénách, na nichž se objevuje mnohem častěji než doma.

Je ostuda českých divadel, že nedokážou špičkové české pěvce úspěšné v zahraničí přitáhnout k častější spolupráci.

Rovnocenným pěveckým partnerem i ztělesněným prokletím byl Pavlu Černochovi ve čtvrtek slovenský barytonista Daniel Čapkovič. Jeho Mefisto byl výrazově opravdový démon, negující a ironický stejně jako Berliozova posměšná fuga na Amen ve druhém dějství.

Pěvecký a dramatický výraz ovšem Čapkovič staví na zdravém hlasovém materiálu, s nímž velmi dobře pracuje. Vynikající mefistofelská kreace byla možná největším překvapením celého večera, v hlavních rolích vzácně pěvecky vyrovnaného, ačkoliv role Fausta svým rozsahem přirozeně kraluje. V neposlední řadě stála také pěvcova francouzština. Byl to stylový výkon se vším všudy.

Mezzosopranistka Stanislava Jirků v roli Markéty vstoupila až do druhé části představení po přestávce, což je vždy obtížné. Pěvkyně ale mezi rozehřáté a rozezpívané kolegy zaplula beze stopy nejistoty či chladu a doplnila trojici hlavních rolí o tmavý a sametově lesklý hlas. Byla lyrickou a lehce rozechvělou paralelou k Faustovi, s nímž se její zpěv krásně pojil i v duetech. Roli Markéty nezpívala, ale splynula s ní – šlo o zážitek z říše snů.

Pavel Švingr nebyl ani pro menší roli Brandera dobrou volbou: jeho antilegato působilo zvlášť bolestně ve francouzštině, která váže slova i v mluvené řeči. Škoda: pokud má být provedení náročného oratoria špičkové po všech stránkách, je potřeba obsazovat i vedlejší role pěvci nepochybných kvalit.

Spojené sbory Národního divadla a Státní opery měly kompaktní a vyrovnaný projev v pianissimech i fortissimech, jako celek zněly velmi dobře. Pánské části se rytmicky poněkud sypala unisona následující po děsivé pekelné vřavě. Andělské hlasy Kühnova dětského sboru, umístěného na galerii, rozsvítily závěr koncertu do dalších nadpozemských barev.

Orchestr Národního divadla hrál jako celek přesvědčivě rytmicky a především plnil velmi dobře dynamické pokyny. Pokud to bylo potřeba, přecházel z pianissima do fortissima v jednom okamžiku, a přitom se stále držel dostatečně zpátky, aby nepřehlušoval sólisty.

Jeho projev byl ale zároveň jaksi tvrdý, málo lyrický a především málo barevný. Je těžké zvenku soudit, zda za tím byl nedostatek dirigentské představy či individuálních možností hudebníků. Své individuální schopnosti – nebo spíš neschopnosti – ovšem předvedly žestě, které se především v tichých, lyrických pasážích nedokázaly srovnat a spolehlivě nasadit krásný tón. Mefisto musel v omamném zpěvu Voici des roses použít všechna svá kouzla, aby se posluchač na skřípavé troubení přestal soustředit.

Provedení Faustova prokletí vyznělo ve svém celku přesvědčivě a především díky celkovému nastudování a pěveckým výkonům sklidilo zasloužený úspěch. Tak vyrovnané a přesvědčivé obsazení hlavních rolí se sejde málokdy a místy se člověku chtělo až plakat nad tou krásou.