Nevěsta v den sňatku opouští ženicha. Národní divadlo uvede Lorkovu hru Krvavá svatba

Španělský básník a dramatik Federico García Lorca se vrací na scénu pražského Národního divadla, kde se před půlstoletím hrál jeho Dům doni Bernardy v režii Alfréda Radoka.

Hra Krvavá svatba, kterou tu hned po válce nastudoval Jindřich Honzl, se vrátí v inscenaci dvojice Skutr, tvořené režiséry Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským.

Premiéra ve Stavovském divadle se uskuteční ve čtvrtek 16. března a v pátek 17. března, další reprízy proběhnou 23. a 29. března.

V příběhu, který mísí folklor s avantgardou, tradiční svět svateb a nedotknutelných obřadů s vášnivostí okamžiku i nezachytitelnou láskou, se na jevišti objeví herci Taťjana Medvecká, Pavlína Štorková, Patrik Děrgel, Tereza Vilišová, Johanna Tesařová, Soňa Červená, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský a David Prachař.

Ve hře nevěsta v den sňatku opouští ženicha a bez ohledu na neúprosný zákon morálky a cti následuje Leonarda, kterého miluje.

Touha po pomstě žene svatebčany v čele s ženichem po stopách uprchlíků. Ženich i milenec krvavě hynou o svatební noci, tragédie končí nářkem žen nad mrtvými muži.

"Název hry Federika Garcíi Lorky obsahuje dvě slova, která svým spojením naznačují rozpor. Svatba, odvěký rituál, kdy dochází k prolnutí dvou lidských životů, symbolizuje harmonii mezi mužem a ženou. Ve svazku se slovem 'krvavá' ovšem evokuje cosi konfliktního a nešťastného," řekla dramaturgyně Ilona Smejkalová.

„Krev jako hybatelka osudy lidí, jejich veškerého jednaní a konání, je i znakem smrti, boje a násilí. Zároveň skutečným symbolem života a vášně," dodala Smejkalová.

Nevěsta v den sňatku opouští ženicha. Národní divadlo uvede Lorkovu hru Krvavá svatba

Dalších 6
fotografií

Krvavá svatba vyrůstá z bezprostředních španělských reálií a konkrétní doby, ale současníků se prý možná dotýká víc, než jsou ochotni si připustit.

Podle dramaturgyně se téma samoty a hledání prolínalo celou Lorkovou tvorbou i jeho životem. "Básník, levičák a homosexuál - ve 30. letech minulého století ve Španělsku dost třaskavá kombinace. Jeho pohnutý osud, a zejména tragický konec by sám vydal na divadelní hru, hned na začátku fašistické revoluce tragicky zemřel. Možná je to právě on, kdo nakonec ústy mrtvého bratra, jedné z postav naší inscenace, říká: Svět je veliký. Všichni se na něj vejdou," dodala dramaturgyně.

Režiséři Kukučka a Trpišovský v programu k inscenaci uvádějí, že při výběru inscenací hledají texty, které poskytují prostor pro vnitřní svět postav.

"Ukazuje se, že příběh mezi mužem a ženou se v určitých momentech stále opakuje. Muži umírají a ženy vedle sebe nadále zůstávají žít jako nějaké vdovy. V tom je nadčasová archetypálnost autorova sdělení," tvrdí Trpišovský.

Kukučkovi příběh silně připomíná lidovou baladu. "Není důležité, kde a zda se reálně odehrál. Nejde o to, převlékat herce do lidových krojů, spíš hledat výraz pro projev emocí a obraznosti vnitřního světa hry a postav," vysvětlil.