Recenze: Collegium 1704 proměnilo svět Vivaldiho staré opery Arsilda v živé zrcadlo dneška

„Klam, všude klam!“ volá vzdělaný švec Hans Sachs ve Wagnerově opeře Mistři pěvci norimberští. Kdyby se zničehonic propadl o nějakých sto padesát let zpátky do roku 1716, mohl by stejnými slovy v Benátkách zahájit premiéru opery Arsilda od Antonia Vivaldiho.

Skladatel a jeho libretista Domenico Lalli vytvořili obraz neradostného světa, v němž pravda a láska sice mohou zvítězit, ale jako hodnoty vůbec nic neznamenají. Novodobou scénickou premiéru Arsildy pro Slovenské národní divadlo připravili dirigent Václav Luks a režisér David Radok. Po pouhých dvou představeních, z nichž to druhé proběhlo v neděli, se celá náročná produkce vydává na turné po Francii.

Bratislava měla velké štěstí, že zažila alespoň dvě příležitosti setkat se s Vivaldiho operou, která se v mnohém vymyká dobovým schématům. Nejde však jen o setkání s neznámým dílem, ale především o celkovou kvalitu představení – od volby titulu, celkové koncepce a castingu, hudebního i režijního nastudování, přes individuální pěvecké výkony, až po úroveň tištěných programů.

Když se řekne, že spolu po řadu týdnů intenzivně pracoval tým lidí, kteří své práci rozumějí a mají pro ni předpoklady, zní to možná suchopárně. Ve skutečnosti si díky tomu člověk ani nestačil uvědomit, že opera bez uvěřitelného příběhu, jediné kladné postavy a se spoustou hudby v pomalém tempu trvala tři hodiny. Svět staré opery se proměnil v živé zrcadlo dneška.

Příběh Arsildy je natolik pitomý, že mu sotva může uvěřit i malé dítě. Královna Arsilda se má provdat za krále Tameseho. Ten ovšem – domněle mrtev – žije v přestrojení za zahradníka a místo něj vládne jeho sestra-dvojče Lisea přestrojená za Tameseho. O Arsildu usiluje král Barzane zasnoubený s Liseou, která ovšem ve své pravé ženské totožnosti není k dispozici.

Recenze: Collegium 1704 proměnilo svět Vivaldiho staré opery Arsilda v živé zrcadlo dneška

Dalších 6
fotografií

Smyslem barokních oper – a stejně i mnohých pozdějších – ale není příběh. Důležité jsou city, afekty, vztahy. V Arsildě není jasné nic, každá postava něco předstírá, na něco si hraje, jedná účelově, lže, podvádí nebo si to alespoň – jako třeba titulní hrdinka – nechává líbit.

Už název opery svým způsobem klame – Arsilda jen trpně přijímá všechny intriky a rány osudu, které na ni dopadají. V centru dění je spíš jako otloukánek než aktivní prvek. Je vlastně tou nejpasivnější ze čtyř hlavních postav, které se přece jen nakonec sejdou ve „správných“ párech.

Je to ale hodně hořká radost, kterou zní závěrečný zpěv v mollové tónině. Dobrá věc se nepodařila, věrná láska nezvítězila – lhali jsme si, podváděli jsme se, všichni o tom víme, ale tolerujeme si to. Lež a podvod jsou společenské normy.

Nastudování Arsildy v podání režiséra Davida Radoka a dirigenta Václava Lukse ještě umocnilo deziluzivní konec opery zopakováním árie „Frà cieche tenebre“. Lisea v ní zpívala o trápení v temné cele, kam nešťastnou dívku přijde utěšit ten, koho hryže svědomí. Potom pozhasínala svíčky na stole a celá inscenace se ponořila do tmy.

Režisér Radok na jevišti sehrál příběh o pokrytectví, v němž během hostiny jednotlivé postavy postupně odkládají bohaté barokní oděvy a paruky, dokud neodhalí svou skutečnou identitu. Zcela nahé postavy jsou namalované na oponě, zvýrazněná perspektiva scény se otvírá skrze okna ještě dál do zahrady, do krajiny či do nebe.

Byl to silný příběh o předstírání, kterému nelze věřit, ale nikdo neprotestuje, protože sám něco předstírá. Scéna se proměňovala od prostřených stolů až k povečírkovému binci, v němž se špinavé nádobí mísí se špinavými charaktery. Při dnešních inscenacích starých oper je nutné najít odpovídající současnou paralelu a přitom na dílo pokud možno neroubovat aktuální události.

David Radok splnil tento nelehký úkol perfektně. Je to extrémně důležité, protože pokud se to nepodaří, diváci sledují hru podle pravidel, kterým už skoro nikdo nerozumí.

Režie stála na vynikajícím hudebním nastudování Václava Lukse. Obrovskou péči věnoval recitativům, na nichž staré opery stojí a bez kterých i ta nejkrásnější árie ztrácí smysl a stává se obyčejnou písničkou vytrženou z kontextu. Dramatický účinek takového recitativu dalece předčí libovolnou činohru.

Pasáže v pomalých tempech, jichž je Arsilda plná, neztrácely tah a napětí. Akustika v nové budově Slovenského národního divadla je nepříjemně suchá s minimálním dozvukem, žádná chyba se v ní neztratí. Collegium 1704 ale odvedlo brilantní výkon.

Obsazení všech rolí bylo výborné a povedlo se v něm skloubit odpovídající typové i hlasové charakteristiky postav. Všichni pěvci měli pěkné legato i koloratury, byla radost je poslouchat. Olivia Vermeulenová jako Arsilda stála se svým mezzosopránem i lyricky odevzdaným projevem mezi hlasy dalších ženských postav.

Zespodu s ní jako Lisea kontrastovala altistka Lucile Richardot, jejíž tmavě zabarvený hlas pocitově lehce atakoval mužskou polohu souznějící s jejím převlekem za Tameseho. Poněkud lehkomyslný kontrast shora tvořila sopranistka Lenka Máčiková v roli Mirindy. V menší roli Nicandra vystoupila Helena Hozová.

Podobně rozvrstvené byly i mužské role. Tenorista Fernando Guimarães jako pravý Tamese přestrojený za zahradníka byl hlasově rovněž uprostřed jako král a plebejec v jednom. Hlasově nad ním stál „nadpozemský“ kontratenor krále Barzana, kterého zpíval Kangmin Justin Kim – byl naprosto fantastický. Basbarytonista Lisandro Abadie jako Cisardo byl spolehlivým a hrdinsky znějícím spodním zvukovým proudem. Výborně a stylově zazpíval i sbor Collegium Vocale 1704.

V inscenaci Arsildy hraje společně všechno: nejen hudba a režie, ale také kostýmy Zuzany Ježkové, výtvarná řešení Ivana Theimera, choreografie Andrey Miltnerové a světla Přemysla Jandy. Výsledkem je koncepčně promyšlený celek dotažený do detailů, nové zrození barokního gesamtkunstwerku.