Jerome Klapka Jerome: Čas mého života

Narodil jsem se 2. května 1859 ve Walsallu v hrabství Staffordshire. Otec byl v té době majitelem uhelných dolů na Cannock Chase. Patřily mezi první doly, které se na Cannock Chase otevřely, a místní jim dodnes říkají Jeromeovy jámy.

Moje matka, která se jmenovala Marguerite, byla Velšanka. Byla nejstarší dcerou pana Jonese, advokáta ze Swansea, a i za oněch časů skromného jmění byla považována za bohatou dědičku. Především díky jejím penězům se vyhloubily ony důlní jámy. Matka pocházela z nonkonformistické rodiny, otec měl naopak původ puritánský.

Matka mi říkávala, jak si se sestrou, když byly malé, musely často v neděli ráno razit cestu do kaple sprškami kamení a bláta. Až někdy v polovině století se snad dalo říci, že pronásledování nonkonformistů ve venkovských oblastech zcela ustalo.

Otec navštěvoval školu vedenou lantropickou společností Merchant Taylors’ a poté studoval architekturu; vždy však cítil, že je „povolán“ stát se duchovním. Před vstupem do manželství se zabýval především výstavbou modliteben a nejméně ve dvou z nich i kázal. Myslím, že jeho první kazatelská pozice musela být v Marlborough. Na stříbrném tácku, jenž přešel do mého vlastnictví, se skví nápis: „Reverendu Clapp Jeromeovi daruje sbor Nezávislé kaple v Marlborough, červen 1828.“ A v té době mu mohlo být něco málo přes jednadvacet let.

Z Marlborough se přesunul do Cirencesteru. I tam postavil Nezávislou modlitebnu a v mohutné bibli, kterou mu darovaly „příslušnice církevního sboru“, se dočítám, že modlitebna byla otevřena 6. června 1833, v době, kdy tam zastával duchovní úřad. Svatostánek v mezidobí prošel zásadní proměnou a nyní je v něm Cirencesterská nemocnice na silnici k nádraží. Mám její snímek, jak vypadala za časů mého otce. Z uměleckého hlediska nelze o světě říci, že by se někam posouval.

Po svatbě se otec usadil v devonském hrabství, kde hospodařil v Appledoru nad Bidefordem a kde také založil kamenolom. Ovšem kazatelská vášeň ho nikdy neopustila. V Devonshiru kázal vždy, kdy se mu naskytla příležitost, a cestoval po celé zemi – neměl však žádné pevné místo. Když s farmařením přestal, aby se mohl přestěhovat do Walsallu, bylo to zčásti kvůli představě, že zbohatne na uhlí, ale zčásti i proto, že mu byla nabídnuta trvalá kazatelská pozice.

Sir Edward Holden, stále vitální, ač již více než devadesátiletý pán z Walsallu, s nímž jsem nedávno večeřel, mi vyprávěl, že otec jako kazatel byl vskutku úžasný a do Walsallu přitahoval zástupy lidí z širokého okolí. Napřed kázal v malých Nezávislých modlitebnách, které tam nacházel. Později se sešli čelní nonkonformististé z města a nechali mu postavit kongregační kostel na Bradford Street, který dosud patří k nejvýraznějším walsallským dominantám a při jehož budování otec nabídl své architektonické služby.

Kostel stojí na kopci a v oné době z něj byl výhled přes pole až na Cannock Chase. Na základě toho, jak všechno dopadlo, by rozumný člověk mohl snadno poukázat na zjevné ponaučení, že kdyby otec uposlechl střízlivé biblické rady – držel se kazatelství, pro něž mu dal Bůh nadání, a světské podnikání zanechal těm, kdo mají pro Mamonovu sféru lepší předpoklady –, bylo by to pro něj ve všech ohledech lepší. Ale kdyby se místo krachu dostavil úspěch, bezesporu by ho velebili jako ideálního rodiče, jenž pracoval pro budoucí blaho svých dětí. Ve Staffordshiru totiž stál na počátku uhelné konjunktury, každý kolem něj vydělával peníze, vydělávali je dokonce i dobří lidé.

V případě mého otce to byl klasický příběh muže, kterému peníze nezajistily pomoc člověka se zkušenostmi. Všechno, co člověk má vědět o těžbě uhlí, pochopil až ve chvíli, kdy v ní utopil poslední penci, a to už bylo příliš pozdě. Závěrečnou pohromu navíc podle všeho uspíšily i záplavy; takže zkrátka a dobře, když se otec jednou pozdě večer vrátil domů, a zbytek domácnosti už spal, posadil se na okraj manželčiny postele a co nejopatrněji jí vyjevil nikterak neočekávanou novinu, že je na mizině. V matčině deníku jsem si všiml, že se datum tohoto přiznání shoduje s dnem mých prvních narozenin.

Dohromady se z trosek zachránilo jen asi několik stovek liber. Přestěhovali jsme se do domku v nedalekém Stourbridgi, a jen co nás tam otec usídlil, vydal se, coby věčný optimista, sám do Londýna s představou, že nám jmění získá nazpět velkoobchodním podnikáním se železářským zbožím. Na Narrow Street v Limehousu si pronajal prostory s vlastním malým molem a současně si po obstarání povolení k pobytu vzal do nájmu domek na Sussex Street v Poplaru.

V dopisech ho popisoval jako nárožní nemovitost se zahradou, kterou si matka hned představovala jako venkovské stavení. Ubohá žena! Když dům spatřila, musela zažít šok. Pokud se vyskytuji v okolí City, někdy nasednu na omnibus do East Hamu, vystoupím na Stainsby Road, doplížím se na nároží a vykouknu ven. Chápu, proč otec hledal jednu záminku za druhou, aby pro nás nemusel poslat. Samozřejmě že ho limitovaly prostředky a touha nebýt daleko od provozu na Narrow Street, a také si bezpochyby vsugeroval, že to bude pouze nakrátko – dokud si nebude moci dovolit některý z krásných georgiánských domů na East India Dock Road, kde tehdy žili zámožní majitelé lodí a kupci.

Dokud jsme se za ním nepřestěhovali, otec tam žil dva roky zcela sám, a výdaje na chod domácnosti omezoval na pět šilinků týdně. Ani velkoobchod se železářským zbožím totiž nevzkvétal, jak si představoval, a v Stourbridgi se musel starat o už celkem sedmičlennou domácnost. Matka tehdy o ničem nevěděla – dokud otce nezradil někdo ze známých – a poté vzala věci do vlastních rukou a ihned začala balit.

Ale ještě předtím ji zkrušila událost mnohem horší, než jakákoliv peněžní újma. Po krátké nemoci, ve věku pouhých šesti let, zemřel můj mladší bratr Milton. Zdá se, že to byl velice roztomilý hošík; ačkoliv možná jen matčina láska nadsadila veškerou jeho zbožnost a dětskou moudrost. Při každém výročí jeho skonu se svěřovala deníku, že shledání s Miltonem je opět o rok blíže. V posledním zápisu, o šestnáct let později a jen deset dnů předtím, než sama zemřela, stojí: „Narozeniny drahouška Miltona. Teď už to nemůže trvat dlouho. Přemýšlím, jestli se vůbec změnil.“

Smrt mého bratra otevřela v rodině propast. Moje mladší sestra Blandina byla o jedenáct let mladší než já a Paulina, ta starší, byla dospělá mladá žena, která učila v nedělní škole a měla nápadníka, když jsem já ještě nosil dětské šatečky. Oním nápadníkem byl jistý Harry Beckett, povoláním strojník.

Matka si zprvu dělala naděje, že ho přivede na pravou víru, ale jak se zdá, později od toho upustila, když se dozvěděla, že Harry se stal vítězem staffordshirského mistrovství boxerů střední váhy. Zkormouceně ho odepsala jako „v podstatě pouhého hazardního rohovníka“, a pokud jsem správně vyrozuměl, v očích mých rodičů byl nežádoucí osobou i z jiných důvodů. Vím, že nakonec tekly slzy a Harry odjel do Kanady. Znovu se objevil až někdy v osmdesátých letech, kdy mou sestru překvapil jako blesk z čistého nebe.

Náhodou jsem byl tehdy s ní. Tou dobou už z ní byla matka sedmi pěkně urostlých chlapců a dívek. Harry zůstal oním statným pohledným chlapíkem s rozesmátýma očima a vlídným vystupováním. Já jsem začínal psát povídky a celá situace mne notně zajímala. Ve světě se mu dařilo; ale nikdy se neoženil. Když jsme tam tak večer ve třech seděli – můj švagr byl služebně někde na severu –, whisky si sice možná míchal s menším množstvím vody, než by bylo záhodno, ale když jsem je pozoroval, neubránil jsem se filozofickému závěru, že život bude vždy jen ruleta, kdy kulička někdy padne nerozvážným a moudří velmi často vyjdou naprázdno.

Právě až s naší cestou do Londýna, když mi byly čtyři roky, nabývají mé vzpomínky jasnějších obrysů. Pamatuji se na vlak a na pole a domy, které se ode mne vzdalovaly, a na konci toho všeho na rozlehlou jeskyni plnou ozvěn – nádraží Paddington, pokud se nemýlím. Matka si zapsala, že dům byl po našem příjezdu prázdný, že nábytek dorazil až o čtyři dny později. „Táta a já a náš nejmladší jsme už v domě spali.“

Nějaký ten nábytek v domě ale přece jen být musel, protože tam bydlel otec. Pamatuji se, jak mi udělali lůžko na podlaze. A jak se mi do snů vplétal rozhovor rodičů usazených po obou stranách ohně. „Obě dívky ubytovala paní Richardová a Fan a Eliza spaly u Lashfordových.“

Eliza, pokud se nepletu, musela být služka. Teta Fan byla matčina sestra, která s námi žila; zvláštní drobná stará paní s kudrnatými vlasy a růžovoučkou pletí. Vždy si na ni vzpomenu, když vidím obrázky mladičké královny Viktorie.

Mé vzpomínky na ony první dny v Poplaru jsou nicméně zmatené a nepřehledné. Když jsem povyrostl, měl jsem dovoleno toulat se sám po okolních ulicích. Matka proti tomu sice protestovala, ale otec namítal, že je to tak pro mne lepší. Musel jsem se naučit sám o sebe postarat.

Se svým Londýnem jsem se důkladně obeznámil. Bezútěšná bída číhá v těsné blízkosti jeho okázalých tříd a i v těch nejzámožnějších čtvrtích se táhnou smutné, špinavé ulice. Nicméně z East Endu čiší zlověstnost, neodbytná hrůza, jakou nenajedete nikde jinde. To příšerné ticho jeho vyčerpaných ulic. Ty popelavé tváře s neživýma očima, které se noří ze stínů a jsou ztracené.

Z tohoto prostředí, v němž jsem strávil své dětství, jsem si patrně odnesl svou melancholickou, zádumčivou letoru. Dokážu vidět humornou stránku věcí a užít si legrace, když na ni přijde, ale ať se podívám kamkoliv, připadá mi, že v životě je vždy více smutku než radosti. Tehdy jsem si samozřejmě nic takového neuvědomoval. Jediná potíž, již jsem měl neustále na paměti, bylo pronásledování od ostatních chlapců z ulice.

Když jsem měl tu smůlu a zahlédli mne, hned se ozval divošský křik. Hnán nepříčetnou hrůzou, neutíkával jsem ani tak před ranami jako spíše před posměšky a všemožným popichováním. Podle matčiných slov se tak dělo proto, že jsem urozený člověk. Tím jsem se se svým příkořím zčásti smířil a na základě zkušeností jsem se naučil obíhat oblá nároží a nechávat pronásledovatele daleko za sebou, a když zrovna nebyli na dohled, uměl jsem na ně i zapomenout.

Byl to život, jaký musí vést lecjaký zajíc. Ale i ten tomu nějak uvykne a nakonec určitě i zakouší okamžiky povznesení, kdy se mu podaří přechytračit všechny nepřátele a usadí se na vršku a hrdě se rozhlíží kolem dokola, ač stále lapá po dechu.