Recenze: Opera současné skladatelky Saariaho se zabývá vztahem dvou lidí, kteří se nemohou setkat

Láska působí bez ohledu na vzdálenost, ale k jejímu naplnění dojde jen skrze smrt. A vůbec nemusí jít pouze o lásku k člověku, stejně silná může být touha po daleké vlasti nebo po spojení s Bohem. Stejně tak není potřeba zemřít fyzicky, stačí být mrtev pro tento svět.

Finská skladatelka Kaija Saariaho a libretista Amin Maalouf se ve své opeře Láska na dálku nezabývají jen vysněným vztahem dvou lidí, pro něž je takřka nemožné se setkat. Ideální a idealizované vztahy probíhají v několika paralelních rovinách, které se dotýkají, prolínají, ovlivňují a vzájemně vychylují z jen zdánlivě přímočarých drah.

Českou premiéru opery, kterou vloni v prosinci z newyorské Met přenášela tuzemská kina, v pátek uvedlo Janáčkovo divadlo v Brně.

Trubadúr Jaufré Rudel, kníže z Blaye, zemřel pravděpodobně během druhé křížové výpravy v roce 1147, na kterou se údajně vydal pod dojmem vyprávění o kráse hraběnky z Tripolisu. Jaufré Rudel, hraběnka Clémence a Poutník, který mezi nimi přenáší zprávy, jsou také hlavními postavami opery Láska na dálku. Jejich myšlenky, vnitřní život i činy bohatě komentuje sbor.

Informační dálnice nevznikla až s vynálezem internetu, i když se po ní v dobách vrcholného středověku jezdilo jinými rychlostmi než dnes.

Vztah Jaufrého a Clémence probíhá na mentální úrovni, která není o nic pomalejší než přenos dat. Jen konkrétní informace oba získávají od Poutníka, jehož neustálý pohyb je jedinou zřetelnou spojnicí mezi nimi. Zřetelnou, ale pořád nejednoznačnou – stále se jedná o zprostředkovaný kontakt, jehož aktéři podléhají vlastním představám a interpretacím toho, co je na druhém konci jejich spojení. Vztah mezi vysílaným a přijímaným je stále nejistý.

Kaija Saariaho a Amin Maalouf napsali dílo, jehož vnější statičnost, nedějovost a silná účast sboru stírají hranice mezi operou, oratoriem a sound-artem.

V libretu prakticky chybí příběh a spektralistická hudba, vycházející z analytické práce se zvukovými barvami, také nehýří pohybem vpřed. Svým východiskem ze středověkých legend a historických zmínek, skrze něž se vyjadřuje k dnešním otázkám, se ale Láska na dálku zároveň hlásí k tradiční operní metodě. Mytičtí či legendární pěvci k opeře patří od počátku žánru, kdy klíčovou úlohu sehrál orfeovský mýtus.

Prudký rozchod se záplavou smyslné lásky a hledání ideálního duchovního vztahu stojí nejen na počátku cesty Jaufrého v Lásce na dálku, ale také Wagnerova trubadúra Tannhäusera.

V Lásce na dálku ovšem zásadní roli nehraje samotný rozpor smyslné a ideální lásky, respektive hledání harmonie mezi nimi. Důležitý je způsob, jak sdělení o svých citech vyslat na cestu, získat odezvu, zpracovat ji a zase odpovědět.

Režisér Jiří Heřman pro jevištní ztvárnění neviditelných informačních toků našel sdělný a souznějící klíč. Vytvořil v podstatě obrovskou scénickou instalaci z několika vzájemně prolnutých pohyblivých prostorů. Použití tabletů ve sboru hrálo především ilustrační roli – pozor, tady jde o předávání informací.

Pohyb sboru se proměňoval z uspořádaných útvarů k organizovanému chaosu a zase zpět. Byl zhmotněním neuropřenašeče způsobujícího vznik emocí i motivací, ale zároveň publiku zprostředkovával obraz niterných procesů. Bez popisnosti, ale zcela přirozeně a živě.

Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Michala Vajdy odvedl zcela profesionální práci po pěvecké i herecké stránce, ačkoliv nároky samotné hudby jsou obrovské samy o sobě.

Scéna Tomáše Rusína umocněná světelným designem Daniela Tesaře do díla vnášela linii pomalu plynoucí proměnlivosti iniciované spletitými proudy podnětů, myšlenek a sdělení. Kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové zdůrazňovaly stylizované bezčasí, v němž se inscenace odehrávala.

Recenze: Opera současné skladatelky Saariaho se zabývá vztahem dvou lidí, kteří se nemohou setkat

Dalších 17
fotografií

Jaufré Rudel, hraběnka Clémence a Poutník proplouvali osamělými drahami, které se protnou v závěrečné katarzi. Pěvec umírá a jeho pozemská existence končí. Clémence se odevzdává Bohu a ztrácí svou individualitu mezi řádovými sestrami. Jen úděl Poutníka se ve své věčné neukotvenosti nemění.

Dirigent Marko Ivanović nastudoval Lásku na dálku přesvědčivě a orchestr pod jeho vedením odvedl výborný výkon. Zvukově rafinované dílo působilo kompaktně a zřetelně ve vrstvení komplikovaných souzvuků, z nichž občas vykoukl exotický motivek jako hudební připomínka vzdáleného Tripolisu.

Ohromující dynamické vrcholy vyrůstaly z propracovaného tichého zvuku neohrožujícího slyšitelnost pěvců.

Hlasy představitelů sólových rolí spolu velmi dobře souzněly objemem i stylově – snad v tom hrála roli i skutečnost, že se všichni tři věnovali či věnují interpretaci staré hudby. Sopranistka Pavla Vykopalová v roli hraběnky Clémence uplatnila svůj sklon k lyrickému a melancholickému projevu, který je jí bližší než dramatické akcenty. K těm se v potřebných místech dostávala výrazově a zvolna, nikoli prudkou naléhavostí a silou.

Barytonista Roman Hoza ztvárnil roli trubadúra Jaufrého Rudela pádně a do dramaticky vypjatých míst se rovněž nijak nehnal. Svědčilo to jak mužnému, ale nikoli hrdinně chlapáckému charakteru postavy, tak hlasu teprve šestadvacetiletého pěvce.

I tak ovšem zůstává otázka, jestli pro Hozu nejsou role takového rozsahu předčasné, jakkoli teď mohou v jeho podání působit bezproblémovým dojmem.

Mezzosopranistka Markéta Cukrová jako Poutník tvořila hlasovou i významovou spojnici mezi Jaufrém a Clémence: citově zaujatou a prosycenou emocemi, které v jejím podání nebyly jen nezaujatě předávaným sdělením.

U všech tří pěvců by se mělo zapracovat na uvěřitelnější francouzské dikci.

Nejbližší reprízy opery Láska na dálku se konají 26., 28., 30. a 31. března a 5. dubna v Janáčkově divadle. Jsou to zároveň jedna z posledních představení, která se tam odehrají před rozsáhlou rekonstrukcí. Ta vyřadí Janáčkovo divadlo z provozu minimálně na čtrnáct měsíců.