Jiří Kratochvil: Jízlivá potměšilost žití

Temná výzva

Adam Kočí byl detektiv specializovaný na vraždy. Ale zatímco jeho otec Dan Kočí si směl ještě říkat očko, protože jeho práce spočívala jenom ve sledování, šmírování nevěrných žen a jeho nástrojem byl pouze fotoaparát, Adam už byl vybaven právem zatýkat a jeho nástroji byla želízka, tedy klepeta, a zbraň, spolehlivá policejní pistole, a měl taky svou mordpartu. Čili Adam přeskočil v rodové posloupnosti svého otce, soukromé očko, a skočil přitom až pěkně dozadu, a navázal tak na svého dědu, kriminalistu, o němž bylo známo, že vlastnonožně šlápl na krk několika hrdlořezům.

Adam už měl za sebou řadu případů, pro něž ale bylo charakteristické, že spíš než zbraň musel uplatnit svou kognitivní výzbroj. Ale teď zcela určitě nešlo pouze o doplnění některých článků v řetězci vrahova činu, nýbrž vypadalo to, že ta vražda je tentokrát míněna taky jako temná výzva, určená neznámo komu. Anebo právě ta provokativní obludnost měla možná zmást, udělat z primitivního zločinu cosi obdařeného něčím osudovým.

Adam přímo nesnášel ty vraždy, z nichž jak sláma z bot trčely vrahovy kreativní ambice. Takovému vrahovi nestačilo, že vraždil, chtěl zároveň ukázat, že by klidně mohl být, kdyby jenom trochu chtěl, taky znamenitým spisovatelem, sochařem, pop-artistou, op-artistou či konceptualistou: to byly všechny ty vraždy, které se rozhodly postupovat třeba podle horoskopu nebo podle prvních šesti tahů slavné šachové partie Aljechina s Capablancou, anebo zas krok za krokem naplňovaly krvavou Pythagorovu větu. A přítomná vražda byla nepochybně odlita z téhož kadlubu.

Slíbil otci, že ho dneska navštíví. A zvedl se z lavičky pod Špilberkem, odkud to nebylo daleko na Orlí ulici, kde ve čtvrtém poschodí rohového činžáku přebýval Dan Kočí.

O. K., přijdu, ale dnes pouze na skok.

Adam byl jeho pozdní dítě. Narodil se Danovi až po padesátce a dá se říct, že s matkou se nikdy neviděl. Nezůstala po ní ani stopa velikosti mušince na zrcadle jeho paměti. Což bylo zaviněno tím, že Zuzana krátce po šestinedělí zmizela s nějakým snad Portugalcem a snad do Magellanovy vlasti. Dan se odmítal o ní bavit, a přestože měl byt plný zarámovaných fotografických portrétů — hodně podivnou, ba prapodivnou fotogalerii, přes čtyři sta kusů po třech řadách na zdech —, Zuzanina fotografie tam chyběla.

Dům byl bez výtahu a vyšlapat to odpudivé schodiště nebyla už ani pro Adama žádná slast. Čtvrté poschodí, dveře z nějaké dost nepovedené imitace mahagonu.

Otočil klíčem, prošel předsíní a vzal na vědomí, že tam už na věšáku Olžin lehounký plášť potištěný jmény kdysi slavné skupiny Beatles.

Olga, úctyhodná dáma, byla pečovatelkou slynoucí vším, čím pečovatelky mají slynout. (A tady je vypravěč povinen upozornit, že už za chvíli se setkáme s ještě další pečovatelkou. Ale zatímco Olze budeme věnovat přetrvávající pozornost, druhá, tentokrát rusovlasá pečovatelka, se jenom mihne, i když by určitě stála za pozornost, vždyť je malována podle jedné mé dávné rusovlasé přítelkyně.) A navíc Olga byla velkou sběratelkou lidských osudů, jimiž potom sytila své opečovávané svěřence, kteří se jí pověsili na rty, sotva se objevila ve dveřích domu s pečovatelskou službou. Jenže kdo chce někoho sytit, musí na druhé straně někde čerpat. A k tomu jí právě sloužil Dan Kočí. Olga byla trpělivou pečovatelkou, která by mu třeba i vyměňovala inkontinenční vložky, kdyby to už nezvládal sám, ale zároveň byla zvlášť trpělivou posluchačkou Danových historek o nevěrných ženách a roznášela je pak dál jako mimořádně horlivá bacilonosička. A Dan vždycky ožíval těmi svými prastarými příběhy, v nichž kdysi jako soukromé očko hrál roli profesionálního a dobře placeného voyeura a pohotového fotografa.

Adam tiše pootevřel dveře a chvilku spolu s pečovatelkou naslouchal soukromému očku:

...měla vždycky zaráz právě tolik milenců i milenek, kolik má tasemnice článků svýho těla, a milovala se s nimi nejraději na těch nejnemožnějších místech, v loudavých výtazích i na střechách věžáků, v klášterních kryptách a pak hned zas pod kopulí cirkusového stanu, ale i přímo na řeznických pultech anebo v Diogenových sudech, ale z toho zas na očích davů, na stojáka na hrkavých eskalátorech a na koníčka či na kravičku před pomníky rudoarmějců, ale neopovrhla ani těmi nejodpudivějšími squaty anebo toaletami v nejexpresnějších rychlících, ale často trvala na tom, že její milenci či milenky musejí mít masky rypoušů lysých nebo hyen žíhaných, ale dělali to i v uniformách městských strážníků či převlečení za prince Charlese a princeznu Dianu, a byla tak nenasytná lásky, že milenci i milenky byli pro ni jenom tisícihlavá lovná zvěř, a protože měla oči blízko u sebe jak ústí dvojhlavňovky, odstřelovala je a s požitkem se pak chodila dívat, jak se po dlouhá léta svíjejí v bolestných, však nesmrtelných křečích...

Ale to už Adam vešel.

Zdravím tě, papa. Chceš tím říct, že se má člověk vyhýbat ženským, co mají oči jak ústí dvojhlavňovky? A že ženy dokážou být takhle krutý?

Vítám tě, synku. Za těch dávných časů, kdy si mě najímali na slídění po ženských nevěrách, se ještě takový ženy sem tam vyskytly.

Jsou ještě i dnes, kývla pečovatelka. A je jich teď dokonce mnohem víc. A vynikají zvlášť vytříbenou krutostí.

Tak to se z pohledu svý profese musím, paní Olgo, žen zastat. Vražednic je jak šafránu. A nejsou to skoro nikdy žádný monstrózní vraždy, nýbrž taková ta zkratová jednání v okamžitém pominutí smyslů anebo ve výbuchu vášní a ušlápnutých citů. Například při manželský hádce: na kuchyňský lince něco porcuje, a tak má pak ve zlou chvíli v ruce nůž.

Vidím, pane Adame, že váš obzor je omezen na klasický vražedný vercajk. Však ženy vraždí i daleko chytřejšími nástroji. Ale vás pak na místo činu nikdo nezavolá, ten mrtvý je totiž nepochybně sebevrah, anebo ho vražednice nemusí ani k sebevraždě dohnat, ale odstřelí ho, jak to řekl váš pan otec, dvojhlavňovkou svých očí a postřelený se už potom na celý zbytek života propadne do nejtemnější ze všech temnic.

Zdá se, paní Olgo, že nemáte o ženách dobré mínění a můj papa vám těma svýma historkama nahrává, protože jeho zákazníky byli, až na malé výjimky, vždycky jen mužští. Ale kdyby si ho tenkrát najaly ženy, aby jim slídil po nevěrných mužích, slyšela byste úplně jiný historky a nepochybuji, že mužští by tam pak vystupovali v hodně ošklivých rolích.

Máte pravdu, kývla zas pečovatelka, ženy i muži jsou dvě proradná plemena. Vůbec si nemyslím, že perfidnost jedněch zaostává za perfidností druhých.

Aha, vmísil se Adam, a kdo nám tedy zbývá? Na koho smíme vsadit?

Nevsázejte na nikoho. Vložte svůj osud do rukou králíků, řekla paní Olga. Chvíli všichni mlčeli a pak Adam prohodil nějaký hloupý vtip, který nestojí za citování, ale všichni se mu hlasitě zasmáli. A hned potom si odvedl pečovatelku stranou.

Tak jak?

Nepovím vám nic novýho. Tady platí: žádný zprávy, dobrý zprávy. Stav vašeho pana otce je setrvalý. Stále pokračuje jenom úplně lehounké alzheimření, krátkodobá paměť sice už častěji selže a někdy se stane, že ztratí i v tomhle bytě prostorovou orientaci, ale vzpomínky na časy, kdy fungoval jako soukromé očko, jsou pořád plný hodně živých detailů, však jste sám slyšel, tady je paměťová stopa perfektní. Poslouchat ty jeho kouzelný historky, to je zážitek, kterého bych se moc nerada vzdávala. I kdybyste mi za tu službu u vašeho pana otce ale vůbec nic neplatil, stejně bych tady moc ráda seděla. Ale to s tím neplacením byl jen vtip, dodala rychle.

V jeho věku si nejsem jist, zdůraznil Adam, co se mu může každou chvíli přihodit. Vaše přítomnost je tady nezbytná. A k vašim pečovatelským povinnostem náleží i to, že jste mu trpělivou posluchačkou. Jak s těmi historkami pak naložíte, to už je vaše věc.

O dvacet minut později sedí všichni u kulatého stolu s čistým pestrobarevným ubrusem a s jednou nohou opřenou o pryžový špalíček. Čaj popíjejí z porcelánových šálků zdobených křehkými kresbami konvalinek a pečovatelka se pokouší z Adama vytáhnout nějakou informaci o brutální vraždě, co teď právě vyšetřuje.

Je to možná nejsofistikovanější mord, jaký jsem kdy zažil, přizná Adam, ale informace tu nejsou na rozdávání.