Dan Ephron: Zabití krále - Vražda Jicchaka Rabina

Prolog

Čtvrtého listopadu 1995 se Jicchak Rabin probudil před sedmou ráno s oční infekcí. Původně chtěl jít hrát tenis, absolvovat ve svém bytě na severu Tel Avivu několik pracovních schůzek a večer vystoupit na mírovém shromáždění na náměstí Králů Izraele. Kvůli infekci, po které mu oteklo a zrudlo oko, však své plány znovu zvážil. V otázce účasti na shromáždění byl rozpolcený – připadalo mu jako událost, jakou by uspořádal nějaký bolševický režim a navezl na ni autobusy placených aparátníků s transparenty schválenými stranou. Souhlasil, že tam půjde, spíš proto, že jeho politickým odpůrcům se několika velkými a hlasitými protestními demonstracemi podařilo vyvolat dojem, že většina země je proti jeho už druhé mírové dohodě s Jásirem Arafátem. Demonstranti na nich měli upravené fotografie Rabina s kefíjou na hlavě – kostkovanou černobílou, jakou nosí Arafát – anebo ještě hůř, Rabina v nacistické uniformě. Premiér se ale obával, že na náměstí přijde málo lidí, a místo aby shromáždění rozptýlilo dojem o jeho politické slabosti, by jej nakonec mohlo posílit. Ani sám Rabin si nebyl úplně jistý, jestli je to jen dojem, nebo tvrdá realita.

Šel do své pracovny, zvedl telefon a zrušil tenis. I v sedmdesáti čtyřech letech hrál každou sobotu několik setů, do nedalekého klubu chodil pěšky a mezi jednotlivými hrami kouřil cigarety značky Parliament. Pak chtěl zavolat Šlomovi Lahatovi, bývalému primátorovi Tel Avivu, který dnešní shromáždění organizoval. Sloužili spolu v armádě a potom i v hlavním štábu. Než ale stačil vytočit číslo, odněkud z bytu na něj zavolala Lea, která byla už čtyřicet sedm let jeho manželkou, a oznámila mu, že sehnala očaře a ten je už na cestě k nim. Samozřejmě přijde premiérovi pomoci, i když je šabat. Jestli doktor nezjistí nic vážného, Rabin nebude mít žádnou výmluvu a bude muset na shromáždění jít.

Zhruba v tutéž dobu vstal doma u rodičů v Herzliji o několik kilometrů dál na sever Jigal Amir. Tento nevysoký a pohledný pětadvacetiletý student práv měl na sobotu také své plány. Pomodlí se v ortodoxní synagoze u nich ve čtvrti, poobědvá s rodiči a sourozenci – celkem jich bylo osm dětí – a navečer vyrazí do Tel Avivu. Amir si oblékl džíny a tmavé tričko. Z nočního stolku u postele vyndal berettu devítku a zastrčil si ji vzadu za kalhoty – zbraň s sebou nosil všude. Hned za ním šel jeho starší bratr Chagaj, s kterým měl Jigal společný pokoj. V ruce držel sametový sáček s talitem, šálem s třásněmi spletenými do uzlů, do něhož se věřící židé každý den zahalují při modlitbách. Vyšli spolu ven na chodník.

Někde mezi domem a synagogou, v jedné z ulic se stromy ve středostavovské části Herzlije, řekl Jigal bratrovi, že se večer na shromáždění pokusí zabít Rabina. Nebylo to nic překvapivého a Chagaje to nezarazilo. O tom, jak by bylo možné premiéra zabít, spolu mluvili už přes dva roky, od uzavření Rabinovy první mírové dohody s Arafátem. V pokoji domu na Borochovově ulici si bratři za zavřenými dveřmi vyměňovali nápady, k nimž patřil i jeden zvlášť bizarní – vstříknout nitroglycerin do vodovodního potrubí činžáku, kde Rabin bydlí. Nejdůmyslnější plány vymýšlel Chagaj. Byl o dva roky starší než Jigal, studoval fyziku v židovské osadě Ariel a rád experimentoval. V kůlně za domem s oblibou rozebíral staré přístroje a zase je sestavoval. Jigal se ale stále vracel k prostému plánu, který mu připadal nejlepší – Rabina bez ustání sledovat a zastřelit ho berettou.

Teď, když šli po ulici, přišel Chagaj znovu s jedním svým dřívějším nápadem – sehnat pušku a zastřelit Rabina z bezpečné vzdálenosti. Chagaj prošel na vojně výcvikem na pěchotního ostřelovače a na jednom cvičení pro záložníky vyhrál první místo ve střelecké soutěži. Řekl, že i kdyby se Jigal dostal k Rabinovi dostatečně blízko a vystřelil, premiérova ochranka je perfektně vycvičená a bude střelbu opětovat. Byla by to sebevražedná akce. Třebaže byli oba bratři odhodláni Rabina zabít, Chagaj nebyl ochoten se kvůli tomu obětovat. Také Jigal měl pochybnosti a obavy, dokonce i tehdy v sobotu ráno. Řekl si však, že se k Rabinovi dostane co nejblíže – a pak se svěří Bohu, aby ho vedl.

V synagoze Jigal nalistoval stránku v Tóře, která se tento týden četla – byla to Lech lecha, která líčí příkaz Boha Abrahámovi, aby odešel z domu a zamířil do Kanaánu, kde se stane otcem velkého národa. Je to vlastně biblický okamžik, kdy Bůh Židům slíbí vlastnictví prostoru, který se dnes jmenuje Izrael (a Západní břeh, pásmo Gazy a části Jordánska). Za zvuku disharmonických hlasů mužů modlících se okolo něj, kteří tiše mumlali a odříkávali text, si Jigal pomyslel, jak by bylo příhodné, kdyby premiér, jenž se některých oblastí Izraele záměrně vzdal, zemřel právě v době, kdy Bible připomíná Židům, že mají na toto území odjakživa právo.

Kapitola první

Okamžik proměny nastal u Jicchaka Rabina v pátek desátého září 1993 někdy mezi devátou hodinou a půlnocí. Tyto tři hodiny strávil ve své pracovně v telavivském bytě v ulici Rava Ašiho číslo 5 usilovným přemýšlením, zda má o víkendu letět do Washingtonu, nebo tam místo sebe poslat ministra zahraničí. Sešel se také se svým poradcem a telefonoval s americkým ministrem zahraničí Warrenem Christopherem, který mu zavolal. Celý večer upíjel whisky zředěnou sodovkou tak, že byla skoro bezbarvá. Při tom měl pořád puštěný těžký televizor, na kterém rád sledoval fotbal a tenis, ale se staženým zvukem. Izraelská veřejnoprávní televize tehdy večer zrovna vysílala španělské drama Starý dům uprostřed Madridu.

Podle kalendáře na psacím stole byl Rabin premiérem Izraele už skoro čtrnáct měsíců. Tuto funkci zastával už podruhé; jeho první období skončilo před šestnácti lety téměř ostudou. Jak tehdy sám přiznal, chyběl mu potřebný věk i zkušenosti, protože byl v době nástupu do úřadu v politice jen necelých šest měsíců.

Teď mu bylo jednasedmdesát, měřil sto šedesát sedm centimetrů a měl místy bílé vlasy, které si sčesával hladce dozadu a odhaloval ustupující pihovaté čelo a část lebky. Nosil obleky šité na míru, a oblékal se tak lépe než většina izraelských politiků. Zůstal však věrný starým černým koženým botám, které si téměř každý den osobně čistil; v podstatě zůstal vojenským důstojníkem, jímž byl na začátku své profesní dráhy.

O tři týdny dříve dospěli izraelští vyjednavači po mnoha měsících tajného jednání v norské metropoli Oslo k dohodě s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). I když šlo pouze o nástin mírové smlouvy, troufal si tento dvanáctistránkový dokument aspirovat na historické ujednání. Ukončoval nepřátelství mezi Izraelem a OOP, sliboval zásadní změnu izraelské politiky vůči Palestincům na Západním břehu a v pásmu Gazy a vytvářel prostor pro celkové řešení arabsko-izraelského konfliktu. Prezident Clinton pak obě strany pozval na třináctého září do Bílého domu k slavnostnímu podpisu dohody.

Přestože však tato smlouva byla jeho vlastním dílem, Rabin měl stále stísněný pocit.

Zčásti to působila nerozhodnost muže, jenž strávil značnou část života střílením do týchž lidí, s nimiž se teď smiřoval, když bránil Izraelce před krvavými palestinskými útoky a mařil palestinské národnostní cíle. Narodil se v roce 1922 v Jeruzalémě a brzy po maturitě vstoupil do jedné z židovských ozbrojených skupin v tehdejší mandátní Palestině – do slavného Palmachu. V roce 1948 se zúčastnil nejdůležitějších bojů války za nezávislost Izraele a během jedné nechvalně známé akce dohlížel na vyhoštění tisíců Palestinců z jejich rodného města Lod. Pak se upsal k další vojenské službě, postupoval v žebříčku hodností stále výš a ve věku dvaačtyřiceti let velel celé armádě. Právě Rabin vedl fascinující izraelský útok proti koalici arabských vojsk v roce 1967 – ve válce, kdy Izrael ovládl Západní břeh a pásmo Gazy. Rabin také jako ministr obrany nařídil koncem osmdesátých let agresivní zásah proti Palestincům, kteří na těchto územích někdy i pomocí násilí organizovali nepokoje, aby získali samostatnost. Tomuto vzbouření se později začalo říkat první intifáda, arabsky doslova „procitnutí, povstání“.

Dohoda z Osla slibovala Palestincům určitou samosprávu v částech Západního břehu a pásma Gazy. Přinejmenším naznačovala, že by tam jednoho dne mohli mít vlastní stát. Rovněž tam zřizovala sídlo pro předsedu OOP Jásira Arafáta, jehož Izraelci nesnášeli víc než kteréhokoli jiného nepřítele kvůli řadě hrůzných útoků na civilisty, které jeho skupina prováděla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Izraelci, kteří považovali Západní břeh a Gazu za svou zemi, protože jim ji slíbil Bůh – hlavně věřící židé a pravičáci, kteří se tam v průběhu let usadili – považovali tuto dohodu za nehoráznost. Rabin však žádné náboženské cítění neměl (jeden americký představitel ho označil za nejsvětštějšího Izraelce, jakého kdy poznal) a k osadníkům nechoval sebemenší respekt. Dohoda pro něj znamenala hlavně bezpečnostní úkol, a to nebylo málo vzhledem k tomu, že bezpečnost byla podstatou jeho politické osobnosti. Jenže s sebou také nesla osobní setkání s Arafátem – počínaje slavnostním podpisem v Bílém domě, pokud se tam Rabin rozhodne jet. Už jen při pouhém pomyšlení se mu dělalo nevolno.

Rabinovy rozpaky měly i politický rozměr. Jednání, která vyústila v dohodu, vedli lidé, kteří měli blízko k ministrovi zahraničí Šimonu Peresovi. Mezi oběma muži, Rabinem a Peresem, panovala po celá desetiletí nejen politická rivalita ve Straně práce, ale i osobní nepřátelství, jaké v izraelské politice nemělo obdoby. Nesnášeli se tak vášnivě, až to lidem kolem nich často připadalo nepochopitelné. Rabin se procesu v norském Oslu chopil hned v počátečním stadiu, jmenoval svého zmocněnce k jednání a řídil Perese, který proces sledoval z pozice ministra zahraničí v Jeruzalémě. Pak se z procesu stal jejich společný podnik, v jeho čele však stál Rabin. Přesto mu jej kalilo pomyšlení, že vznikl jako nepovolený dialog Peresových chráněnců se zástupci OOP. Vždycky, když se ho na tajná jednání ptali američtí představitelé – tedy těch nemnoho, kteří o nich věděli – odpovídal svým typickým mávnutím ruky, které naznačovalo, že z nich stejně nic nevzejde.

I potom, co vyjednavači v Oslu v polovině srpna dohodu zpečetili, si Rabin čas od času neodpustil nějakou přezíravou poznámku. Když se ho pár dní potom u páteční večeře zeptala přítelkyně rodiny, novinářka Aliza Wallachová, který představitel OOP vedl palestinský vyjednávací tým, Rabin posměšně odpověděl: „Nějaký Abú Alí“ – což je v hebrejštině hovorový výraz s přibližným významem „nějaká nula“. Ve skutečnosti to byl Ahmad Kurajja, finanční šéf OOP známý pod přezdívkou Abú Alá‘.

S těmito rozporuplnými pocity zahájil Rabin v pátek desátého září svůj pracovní den četbou dopisu od Arafáta. Rabin zastával dvě funkce současně – premiéra a ministra obrany. Pracovní týden začínal v metropoli Jeruzalémě, v jedné z řady šedých budov, kde se nacházela vládní ministerstva. Tři noci každý týden pobýval s manželkou Leou v premiérské rezidenci v luxusní čtvrti Rechavja. Ve středu pak jezdili hodinu autem do Tel Avivu, kde se Rabin věnoval státním záležitostem v rozlehlém areálu ministerstva obrany. A zbytek týdne přespávali ve svém bytě.

Tenhle pátek však jel do Jeruzaléma, aby přijal norského ministra zahraničí Johana Jørgena Holsta, jenž přijížděl rovnou z Arafátova hlavního stanu v Tunisku. Dopis, který mu Holst od Arafáta přivezl, bude tvořit přílohu dohody z Osla. Byl adresován „panu premiérovi Rabinovi“, měl sedm odstavců a obsahoval květnatá vyjádření o „nové éře v dějinách Blízkého východu“ a „nové epoše mírového soužití“. Hlavním tématem bylo uznání práva Izraele na existenci „v míru a bezpečí“ Organizací pro osvobození Palestiny a odmítnutí „užití terorismu a dalšího násilí“. Na skupinu, jejíž charta z roku 1964 prohlašovala existenci Izraele za „nezákonnou, neplatnou a neúčinnou“, to byl pozoruhodný text.

Rabin si jej přečetl několikrát a pak načrtl odpověď. Sestávala z jediného odstavce a neobsahovala ani zdvořilosti, ani vznešené výrazy, jaké používal Arafát. Izrael se rozhodl „uznat OOP za představitele palestinského lidu“, napsal Rabin. Pozdrav však dole na stránce nepřipojil. Podepsal dopis až později dopoledne obyčejnou propisovací tužkou na krátké tiskové konferenci, kde byli i Holst a Peres. Pak svolal tým poradců, aby s nimi probral slavnostní ceremoniál v Bílém domě.

Vedoucí jeho kanceláře Ejtan Haber strávil část předchozího týdne zjišťováním názoru politiků a předních osobností, včetně známého spisovatele Amose Oze, na to, zda se má Rabin slavnosti zúčastnit sám, nebo místo sebe poslat Perese. Kontroloval také průzkumy veřejného mínění, které naznačovaly velkou podporu dohodě z politického středu, kde se jeho šéf cítil nejlépe, a samozřejmě i od levicových stoupenců míru. Tento bývalý novinář, který si česal vlasy přes hlavu od jednoho ucha k druhému a často vypadal nevyspale, měl na starosti premiérův itinerář a psal mu projevy. To obnášelo i ošemetný úkol poznat, co si Rabin myslí, skoro stejně přesně jako sám premiér. Na zmíněné schůzce zdůraznil, že dohoda s sebou nese obrovská rizika, a poznamenal, že většinu týdne protestují před premiérovým úřadem pravičáci, rabíni a osadníci ze Západního břehu. Jejich pokřik bylo z chodníku slyšet i teď, když mluvil.

Když Rabin pošle Perese, bude to vypadat jako opatrnický krok, tvrdil Haber. Když bude dohoda úspěšná, přijdou i další ceremoniály, kterých se premiér bude moci zúčastnit. A když zkrachuje, Rabin to může připsat svému snílkovskému ministrovi zahraničí. „Můžeme z toho pak vinit Perese,“ řekl Haber. Rabin se přiklonil k jeho názoru a schůzku ukončil.

Když však byl pak doma s rodinou, zvážil celou věc znovu. Účastníci páteční večeře u Rabinů měli zavedený rituál. Začínali přesně v osm, obvykle mluvili chvíli o politice a dojedli tak, aby se Rabin mohl podívat na zprávy v devět. U stolu pravidelně sedávala Rabinova dcera Dalja, její manžel Avi a děti Noa a Jonatan. Rabinův syn Juval žil s rodinou v Severní Karolíně a jezdil na návštěvu jen občas.

Podle izraelských měřítek byl byt v nejvyšším patře osmiposchoďového domu na ulici Rava Ašiho, kde se shromáždili, svým způsobem výsadní, ale nikoli výstřední. Nedávno prošel renovací a měl dvě ložnice, pracovnu a na střeše druhou menší kuchyni, kde hostitelé pořádali večírky až pro třicet lidí. Když ale byla doma jen rodina, jedli v jídelně v bytě a vynechávali formality – až do té míry, že Rabin, který si v pátek odpoledne rád zdřímnul, přišel někdy ke stolu v županu a trepkách. I tak ale byla důležitá přesnost – když se někdo nedostavil do několika minut po osmé, Rabin se díval na hodinky a začínal být neklidný.

Řadu měsíců Rabin o rozhovorech s OOP nikomu v rodině neřekl kromě manželky Ley. Tohle tajnůstkářství připomínalo Dalje začátek šestidenní války před šestadvaceti lety. Rodiče ji tehdy v pondělí poslali do školy, aniž by jí řekli, že izraelská letadla začnou ještě dopoledne bombardovat Egypt, přestože to byl Rabin, kdo rozhodoval o čase zahájení ofenzivy. Dalju to naučilo neočekávat žádné výsady dcery náčelníka hlavního štábu armády a později premiéra.

Teď už se však o dohodě s OOP vědělo, a tak se Dalja opatrně vyptávala, proč se Rabin rozhodl nejet do Washingtonu. Neměl by smlouvu podpořit celou vahou svého postavení a v Bílém domě zastupovat Izrael sám? Dalja otcův názor málokdy zpochybňovala. Byl pro ni v izraelské politice výjimečnou osobností, metodickou ve všem, co dělal, a naprosto poctivou. Taky se však zoufale neuměl prodat – což byl handicap, za který v průběhu let častokrát zaplatil. Otec byl introvert. Nesnášel onu politickou námahu, s níž bylo třeba pěstovat si novináře nebo okouzlovat dárce. Rabin často i při společenské konverzaci podával vlastní analytické výklady s brilantním smyslem pro situaci, ale zajíkavě a monotónně.

Lea věděla, že je Rabin rozpolcený, zda má, nebo nemá potřást Arafátovi rukou, ale celý týden si svůj názor nechávala pro sebe. Ozvala se až teď. Když Rabin zůstane doma, nespadnou všechny zásluhy do klína Peresovi?