Kadeřábkova opera Žádný člověk: Poctivě odvedená a působivá práce, v níž je na prvním místě hudba

V soutěži návrhů na pomník generalissima Stalina na pražské Letné roku 1949 utrpěl vítězství sochař Otakar Švec. Utrpěl proto, že úmyslně přihlásil návrh, který sám pokládal za naprosto nemožný. Přesto byl vybrán.

Hudebně-scénické dílo Jiřího Kadeřábka nazvané Žádný člověk, které mělo v pátek světovou premiéru na Nové scéně Národního divadla, reflektuje vznik pomníku, jeho likvidaci i znepokojivou prázdnotu, která po něm zůstala.

K odhalení plastiky na Letné došlo se zpožděním až v roce 1955, kdy už po Stalinově smrti v Sovětském svazu probíhala kritika kultu osobnosti a mrtev byl Otakar Švec i jeho manželka. Likvidace monstrózního pomníku diktátorskému monstru následovala roku 1962. Nahrazení kamenného masivu spletí individuálních aktivit, které charakterizují současnou Letnou, je samo o sobě metaforou běhu nedávných dějin.

Stejně se ale zdá, jako by od zániku pomníku nad Prahou pořád něco chybělo, a to i lidem, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Odstraněním člověka se sice podle Stalinova výroku „žádný člověk – žádný problém“ odstraní i problémy, ale evidentně to neplatí o sochách.

Skladatel Jiří Kadeřábek a libretisté Katharina Schmittová a Lukáš Jiřička rozdělili své dílo Žádný člověk do tří částí: Stavba, Výbuch a Přízraky. Jejich hudební stylizace přináší obraz pozvolného rozpadu tradičních forem. Ten postupuje od kompaktní ansámblové Stavby, z níž se občas vydělí výraznější ariózní pasáž, přes elektroakustický Výbuch až po Přízraky, v nichž se konkrétní slova teprve skládají ze samostatných hlásek a poté se přeskupují jejich slabiky i významy.

Pohromadě je drží přesvědčivá hudební stylizace, která je celkově nejsilnější složkou díla. Jiří Kadeřábek se jím ve své dráze dosud nejsilněji přihlásil k operní tradici – ať už vědomě, či nevědomě.

Žánrově je přitom obtížné Žádného člověka jednoznačně charakterizovat. Obsahuje nejen prvky zcela jasně operní, ale také kus hudební instalace, a navíc monumentální nehybnosti charakteristické pro oratorium. A snad právě oratorium se do mysli vtíralo nejčastěji, zvlášť pod dojmem nedotaženého scénického ztvárnění Kathariny Schmittové, která je také režisérkou inscenace. Na rozdíl od hudby však vytvořila nepřehlédnutelnou linii nedůsledností.

Kadeřábkova opera Žádný člověk: Poctivě odvedená a působivá práce, v níž je na prvním místě hudba

Dalších 12
fotografií

První část věnovaná vzniku a odhalení sochy a smrti manželů Švecových je stylizovaná do socialistickorealistické popisnosti. Zvlášť v kostýmech Patricie Talackové ale byla silně přítomná povrchnost a ahistoričnost. Když už pěvci vystupovali stylem toporného předkládání tezí, který evokoval protivné manýry zarputilých funkcionářů, měli podle toho také vypadat.

Především oblek Otakara Švece a kostýmek i boty jeho manželky vypadaly jako z jiné, spíše pozdější doby: nebyly ani dost abstraktní, ani dost věrné, jen rušivé. Nejde tu samozřejmě o boty nebo sako, ale o absenci estetického zastřešení, které inscenace na rozdíl od hudby postrádala.

Pěvecké role obsáhly základní spektrum hlasových poloh, kromě tenoru a altu. Sopranistka Eliška Gattringerová, mezzosopranistka Sylva Čmugrová, kontratenorista Jan Mikušek, barytonista Jakub Tolaš a basista Josef Škarka neměli přidělené jednoznačné role – jen baryton a mezzosoprán se v první části vtělily do manželů Švecových. Jinak se jednalo o hlasy lidu, funkcionářů, komentátorů a ve třetí části i přízraků, které po zmizelé soše zůstaly a straší dodnes.

Zpěv přes mikroporty hlasům vždy ubere dynamické možnosti, ale zároveň je vyrovná, což mělo dobrý vliv na vyznění ansámblů tvořících jádro celého díla. Bylo těžké si občas nevzpomenout na „ansámblové“ opery, jako je Pucciniho Gianni Schicchi nebo Verdiho Falstaff.

Nastudování ansámblů byla věnována chvályhodná péče. Jiří Kadeřábek, který páteční premiéru sám dirigoval, s pěvci odvedl pořádný kus přesvědčivé práce.

Ozvučení hlasů bylo ovšem nutné i proto, že značná část hudby zněla z nahrávky, kterou s orchestrem Státní opery a externím sborem natočil dirigent Pavel Šnajdr. Vyrovnat zpěv s nahrávkou tedy bylo na zvukaři, který zpěv preferoval snad až příliš – z orchestrální hudby se místy stával jen podkres v pozadí.

Elektroakustický Výbuch byl zviditelněný kouřovými efekty, do jejichž rozplývání se pěvci vrátili v bizarních kostýmech nevyjadřujících gender ani dobu – a ze stylizovaně artikulovaných hlásek začali skládat závěrečné poselství. Doprovod tvořil živý komorní soubor.

Tato přechodová pasáž ze druhé do třetí části měla strhující a nekompromisní sílu, když poněkud rozhozené vektory hudebních, scénických a textových prostředků našly společný směr a složily se do ohromující výslednice.

Libreto by vůbec zasluhovalo více dramaturgické pozornosti, nebo spíš nezávislosti. Dramaturgem Žádného člověka je spoluautor libreta Lukáš Jiřička. Snad vlastní práci neviděl s dostatečným odstupem. Především první část by potřebovala ubrat textu a nechat víc prostoru hudbě samotné. Nemusí se jednat zrovna o barokní operu, aby se příval informací občas zastavil a dílo spočinulo na hudebně vyjádřené emoci.

Nadbytečně působila i málo využitá role spíkra s fotoaparátem – komentujícího i zaznamenávajícího události.

Žádný člověk od Jiřího Kadeřábka je poctivě odvedená a působivá práce, v níž je na prvním místě hudba. Je to především její zásluha, že se k emocionálním vrcholům není potřeba protrápit. Posluchač, jenž se příliš nedívá, k nim přirozeně a rád dospěje. A nebylo by vůbec marné zvážit úpravu celé věci pro koncertní uvedení, snad jen s obří Stalinovou hlavou na jevišti: žádné divadlo, žádný problém.