Recenze: Děti málokdy hrají tak přirozeně jako ve filmu Pátá loď, který uspěl na Berlinale

Ve věku, kdy člověku přijde stejně fascinující živý ježek jako mrtvá kočka, stačí vyjít nad město, odkud už je sotva vidět na okna paneláku. Za nimi žádné velké štěstí nečeká. Zato uprostřed křoví ano.

Desetiletá Jara tam ve slovensko-českém snímku Pátá loď, který v únoru vyhrál soutěž dětských filmů na festivalu Berlinale a nyní vstupuje do kin, nalezne dobrodružný svět, který patří jenom jí.

Slovenská režisérka Iveta Grófová však natočila hodně nezvyklý dětský film. Anebo hodně nezvyklé sociální drama.

Důležití jsou v něm mravenci, co lezou po dívčím obličeji, na němž stojí okousaná hruška. Nebo ježek schovaný v krabici v malém panelákovém bytu, kde Jara bydlí se svou mladou nezodpovědnou mámou Lucií, která nemá ráda, když se jí říká mámo, protože přeci není žádná „stará kráva“. A s babičkou, která na tom zdravotně není nejlépe.

Je to svět plný lyrických detailů, které stojí v kontrastu k bídě a chudobě.

V první polovině je Pátá loď především sociální drama – o neochotě přijmout odpovědnost, o unikání do světa večírků, hudby, alkoholu. Nebo do Prahy „za štěstím“.

Režisérka Grófová na vše – od povalování se na koupališti až po rozjařený večírek, kde dvacátníci v rauši montují prskavky na vyděšeného ježka – hledí dětskou perspektivou. A jako by také chování všech postav bylo dětinské.

Společenská témata však režisérka jen naznačuje, ve vyprávění spoléhá spíše na citlivou kameru než na dialogy.

Když Lucie na pár dní zmizí do Prahy a babičku hospitalizují, malá Jara shodou náhod získá možnost vytvořit si náhradní rodinu. Na nádraží, odkud chce jet za mámou do Prahy, přijde ke kočárku s dvojčaty a spolu se sousedem Kristiánem s nimi zmizí do chatky nad městem.

Tady vlastně začíná klasické dobrodružství, na jakém stojí každý povedený dětský film. Jen tohle je spíš pocitové než akční a také v něm jde o mnohem temnější věci než o bezstarostné dětské hrátky.

Grófová je jako režisérka silnější v líčení atmosféry než v zachycení konfliktních situací, ale už díky schopnosti spojit bezútěšné sociální drama s dobrodružným, přitom velmi jemným dětským příběhem, se její film vymyká.

Brýlatý introvertní Kristián je až komicky autentický – ať už šťouchá do mrtvé kočky klacíkem, vyvádí v lese nebo se pomocí mouky snaží zamaskovat, že rozsypal sunar. Vždy je v obličeji poznat, že je především nejistý „stydlín“, co poslouchá Jaru na slovo. A Jara ve své dominantní roli také není zcela „doma“, snaží se přebrat zodpovědnost za chod věcí ve věku, kdy by podobné starosti vůbec mít neměla.

Málokdy děti hrají tak přirozeně, a tady díky nim i díky trpělivosti a umu tvůrců vzniká intimní prostor, kde se vše podstatné říká mimoděk. Cena od dětské poroty z Berlína dokazuje, že nelehký film rezonuje u mladých diváků.

A dospělí vnímají všechny ty temné aspekty v pozadí malého dobrodružství, které zákonitě nemůže dlouho trvat. Za každým špatným dětským rozhodnutím je možná tragédie. K té však Pátá loď nikdy nedopluje, jen říká, že za horizontem není bezstarostný svět, ale jeho pravý opak. Tam už však musí diváci dohlédnout sami.

Iveta Grófová umí neobyčejně dobře pracovat s křehkostí. Děti školního věku tu nejsou zdaleka těmi nejkřehčími bytostmi, byť Kristián každým svým výrazem prozrazuje, že je neduživý a nesmělý dobrák. Podobně křehký je i svět „dospělých“, v němž je vše podobně pomíjivé a nejisté jako jiskry prskavek sršící mezi bodlinami ježka, který vyplašeně utíká z místnosti plné opilých lidí. A nejkřehčí jsou pochopitelně dojemné a zároveň děsivé situace, v nichž se oba školáci v doslova polních podmínkách intuitivně starají o dvě nemluvňata.

S přibližujícím se koncem je jasné, že tato iluze „šťastné rodinky uprostřed přírody“ musí skončit. Nejnapínavější vlastně není, jak to dopadne.

Nejsilnější pocit, který v divácích neustále roste, je vědomí, že tato dětská hra na pomezí pohádky, tragédie a zločinu je tím nejhezčím, co v podobném prostředí mohla malá Jara prožít.