Recenze: Jakub Špaňhel maluje jako Rembrandt, Matisse nebo ještě raději jako Reynek

Malíř Jakub Špaňhel, jehož oblíbenou barvou je černá, svěřil výběr svých prací pro novou výstavu kurátorovi a propagátorovi dekadentního umění Otto M. Urbanovi.

Není pak divu, že návštěvník přehlídky, nazvané podle básně Arthura Rimbauda Na černé hladině kde zrcadlí se noci, očekává chmurnou a temnou atmosféru. Výstava v Galerii Miroslava Kubíka na Smetanově náměstí v Litomyšli však taková vůbec není.

Špaňhel je bytostný optimista a to se zvláštním, podvratným způsobem odráží i na jeho obrazech, v nichž zcela vážně cituje či variuje práce slavných předchůdců.

Právě parafráze známých děl, které Špaňhel maloval v posledních dvaceti letech, naplňuje litomyšlskou výstavu, jež má podtitul Obrazy z dějin umění.

Prvními díly poměrně velké přehlídky je trojice "Rembrandtů", respektive tři varianty obrazu z Národní galerie Učenec v pracovně, který je jediným průkazně pravým dílem holandského mistra v české sbírce.

Učebnicový obraz je snadno rozpoznatelný, i když vystavené "kopie" zůstaly jen letmo, rychlým štětcem naznačenými variacemi.

Pouze jeden z trojice Učenců má alespoň v náznaku vyvedenou tvář – je to ten obličej moudrého starce, o kterém se traduje, jak byl pro Rembrandta důležitý, neboť jej mistr maloval v jiných obrazech stále znovu a znovu.

Špaňhel ale nachází jinou kvalitu než psychologickou virtuozitu, obdivovanou u starého mistra. Štětcem jako by ohmatával otisk v paměti. Nezáleží na detailech. Obrys, barevná atmosféra a dobře vystižená kompozice způsobují, že i divák na obraze rozeznává vlastní vzpomínku na známý obraz.

Špaňhelův Rembrandt je úplně přesný, i když se předloze přiblížil asi tak, jako se Opera v Sydney podobá skutečné plachetnici.

Recenze: Jakub Špaňhel maluje jako Rembrandt, Matisse nebo ještě raději jako Reynek

Dalších 13
fotografií

Stejně je to v galerii s ostatními obrazy. Výtvarník parafrázuje Matisse, Hollara. Největší souznění ale nastává ve spojení s básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem, jehož dvorkům a jiným vesnickým výjevům je v Litomyšli věnováno nejvíc obrazů a jehož "jehličkový" rukopis Špaňhel nejvěrněji zachoval.

Ale ani Reynek není nedotknutelný. Na velkém plátně zůstaly otisky podrážek tenisek, neboť malíř je zvyklý malovat na podlaze.

Kurátor také v textu k výstavě píše o "nepietním, ale zcela upřímném a otevřeném" přístupu autora ke klasikům.

Na výstavě nechybějí ani Špaňhelovy profilové náměty. Jsou tu tři obrazy lustrů a také několik chrámových interiérů. Naopak do kurátorského výběru zaměřeného na historické výpůjčky se nevešly pověstné malířovy benzínky.

Jakub Špaňhel, narozený roku 1976, patří k nejvyhledávanějším umělcům své generace. Má styl, který se za dvacet let, jež výstava reflektuje, jen prohlubuje: na velkých plátnech rozmáchle "nahazuje" zcela konkrétní téma, jež zůstane nedořečeným, z černé barvy vystupujícím přízrakem. Jako mimochodem se však do obrazu dostane i světlo.

"Myslím, že je řada autorů, kteří můžou působit temně, ale v jejich díle je velký optimismus," říká kurátor výstavy Otto M. Urban a jako příklad uvádí i malíře Josefa Bolfa.

Jakub Špaňhel na okraj, v promítaném televizním portrétu, prozrazuje zcela prozaický původ své obliby v černé barvě: jako rodák z Karviné v dětství často vídal hromady uhlí.