Ivan Vyskočil slaví. Zakladatel Divadla Na zábradlí ovlivnil Havla a vymyslel Nedivadlo

Nikdo další neumí tak legračně a zároveň moudře huhňat pod vousy jako Ivan Vyskočil.

Divadelník, spisovatel a pedagog se nikdy nestal tak populární jako jeho kolega Jiří Suchý, se kterým roku 1958 založil pražské Divadlo Na zábradlí. Ale všechno to, na čem stojí současné autorské divadlo, Vyskočil objevoval už v šedesátých letech.

Ivan Vyskočil, k němuž se hlásí už třetí generace režisérů, tento čtvrtek slaví osmaosmdesáté narozeniny. U jejich příležitosti lze sáhnout například po novém vydání knihy Nedivadlo Ivana Vyskočila, jež se prvně objevila v 90. letech minulého století.

Vyskočil začátkem 50. let vystudoval herectví a režii, angažmá v divadle ho však nelákalo. "Když jsem dostudoval tohleto herectví, tak jsem zjistil, že mě vůbec nezajímá, a studoval jsem ještě psychologii a filozofii a pedagogiku a sociologii a takovéhle obory," vzpomíná divadelník v knize.

Kariéru si začal budovat nejprve v oboru psychologie, ani tam jej ale vyšlapaná cesta nelákala. Už při studiu Vyskočil pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, kde se důvěrou a přátelským přístupem snažil "napravovat" mladé lidi se škraloupem.

Dokonce se na měsíc stal inkognito chovancem v jedné polepšovně.

I když ve spolupráci s polepšovnami pokračoval i později, na socialistický systém "nápravy delikventů" tehdy zanevřel.

Ivan Vyskočil slaví. Zakladatel Divadla Na zábradlí ovlivnil Havla a vymyslel Nedivadlo

Dalších 6
fotografií

Místo toho Vyskočila pohltilo Nedivadlo, vlastní styl divadla, které se začalo rodit během pověstných "textappealů", poloimprovizovaných vystoupení v pražské Redutě. Ty inscenoval spolu s Jiřím Suchým.

Po následné éře v Divadle Na zábradlí, kde mimo jiné ovlivnil Václava Havla, se v šedesátých letech vrhl na rozvíjení Nedivadla, které ve stejnojmenné knize charakterizuje jako divadlo programově chudé.

"Vědomě se zříká nákladných divadelních obvyklostí, neboť věří v sílu a podstatnost myšlenky, představy, setkání, jazyka, fantazie, dramatické hry," píše Vyskočil.

Jejich představení neměla přesnou strukturu, Vyskočil se svými přáteli, nejčastěji Leošem Suchařípou a Pavlem Boškem a za doprovodu hudebníků, improvizovali a reagovali na diváky.

Jak Vyskočil vzpomíná, nikdy se nedalo hovořit o repríze. "Vlastně každý večer je takovou premiérou," přibližoval Vyskočil Nedivadlo dobovému divákovi. "A dá se snad říci, že to poslední (představení) bude premiéře nejblíže,“ uvedl.

Svůj pověstně bezbřehý proud myšlenek Vyskočil uplatňoval nejen na divadle, ale také jako publicista a spisovatel. Jeho řeč byla "souvislý proud přípodotků," jenž kritiky dráždil i fascinoval.

Když psal hry, raději ani neoznačoval repliky – nechtěl, aby se mu "postavizovaly", protože pak se ztrácela spontánní představa situace a celku.

Od začátku sedmdesátých let se Vyskočil stal nežádoucím autorem, nesměl publikovat a vystupoval většinou jen mimo Prahu. Kromě Nedivadla se podílel například na recitálech Evy Olmerové.

Po revoluci se stal vyhledávaným divadelníkem a proslulým pedagogem pražské DAMU. Jeho dialogická metoda vyučování byla pověstná, na semináře přicházeli nejen budoucí herci, ale také třeba studenti pedagogiky.

Ivan Vyskočil, spolutvůrce fenoménu divadla malých forem, se objevil též v několika porevolučních filmech. Například si zahrál cara ve snímku Král Ubu.