Sochařka Hulačová zažívá úspěšné období, v Liberci vystavuje podměrečné postavy bez tváře

Mezinárodní porota Ceny Jindřicha Chalupeckého sice loňskou finalistku, sochařku Annu Hulačovou, za vítěze nezvolila, přesto to pro ni byl dobrý rok.

Vystavovala v Itálii, Polsku a Německu, samostatně ještě ve Štrasburku. Mezinárodní magazín artsy.net ji zařadil mezi 30 umělců, které se vyplatí sledovat „od Pekingu po Bejrút“. A na výstavě pěti finalistů Chalupeckého ceny v Národní galerii ji návštěvníci zvolili svou favoritkou.

Navíc Hulačové letos v lednu jiná porota udělila cenu Osobnost roku 2016.

Poněkud podměrečné, sotva metr vysoké figurální sochy Anny Hulačové nyní vystavuje Oblastní galerie v Liberci pod názvem Odpočinek mezi směnami. Vedle soch jsou tu poprvé ve větším celku k vidění autorčiny kresby.

Přehlídka v prostorách někdejších libereckých lázní, jež připomínají nápisy na sloupech mezi exponáty „plavky ždímejte do výlevky“, není nijak velká. Na setkání se stylem umělkyně, jejíž hvězda strmě stoupá, ale stačí.

Dvaatřicetiletá sochařka spojuje syntetické materiály s přírodními a lidovou kulturu s moderním tvaroslovím. Výsledkem jsou historicky povědomé a zároveň tajemné figury.

Libereckou výstavu otevírá sousoší nazvané Povýšení na pracovní pozici. Dva muži v oblecích vykonávají rituál podobný pasování na rytíře. Místo meče „šéf“ pokládá ruku na rameno druhému, poklekajícímu muži.

Dvojice jsou u Hulačové vůbec oblíbené: Spící dělníci – sádrové reliéfy, které zřejmě daly výstavě jméno – jsou dva, Dělníci s vrtačkou rovněž. Jen Kyklop je sám, stejně jako Dívka s pláství v břiše.

Sochařka Hulačová zažívá úspěšné období, v Liberci vystavuje podměrečné postavy bez tváře

Další 2
fotografie

Originální metodu, při které Hulačová v útrobách již hotové sochy nechá včely vytvořit plástev, autorka představila i na loňské pražské výstavě finalistů Chalupeckého ceny.

V Liberci se kromě jiného vrací k ještě starší metodě dotváření povrchu soch pomocí cukrářského zdobítka, které se obyčejně používá na zkrášlení klasických českých dortů. Místo sladkého krému však Hulačová užívá trvanlivější tmel. Zažitá zkušenost je ale silná, je těžké ubránit se pokušení a do "krému" nezkusit namočit prst.

Poprvé takovou záměnu Anna Hulačová představila před sedmi lety při klauzurách na akademii. Tehdy vytvořila uhrančivou bustu Babičky.

Hlavu staré ženy vymodelovala ze dvou druhů hlíny – z babičinny "rodné hlíny" a té, na kterou se po svatbě přestěhovala. Vlasy měla socha z obilí a rysy tváře začínající sochařka vykreslila právě cukrářským tvořítkem.

Výsledek tehdy působil trochu indiánsky, na rozdíl od liberecké dívky s pláství, která vypadá spíš folklórně.

Další specialitou sochařky Hulačové je, že její figury z betonu často nemají obličeje. Jako by se autorka nakonec své práci rozhodla vymazat identitu a obličej vytvořené postavy úderem majzlíku odsekla. Na jeho místo pak Hulačová lepí abstraktní kreslenou strukturu, jaká se objeví například po odštípnutí ušlechtilého kamene.