Malíř Egon Schiele se vnímal jako spasitel podobný Kristu, ukazuje výstava ve Vídni

Od naší spolupracovnice ve Vídni – Do Vídně se dnes nejezdí pouze na Sacher dort a svézt se v Prátru na obřím kole. Davy turistů do hlavního města Rakouska pravidelně míří také za dvěma umělci, kteří se stali synonymem pro vídeňskou kulturu.

Gustav Klimt a Egon Schiele, učitel a svého času jeho žák, jsou ve městě secese a biedermeieru dnes populárními celebritami, jejichž stopy lze potkat na každém druhém rohu. Aktuální výstava v Albertině mapující krátký, ale přesto bohatý život buřiče Schieleho tento trend potvrzuje.

Kurátoři malíře představují, jak se sluší a patří. Totiž konvenčně. Sály naplnili Schieleho obrazy chronologicky, od juvenilních portrétů datovaných k začátku století přes krátkou odbočku do Českého Krumlova až po sugestivní a syrové podobizny jeho manželky Edith těsně před začátkem první světové války.

Díky zvolené metodě, postupně vyprávějící život mladého umělce, na povrch přesto vyplyne několik inspirativních faktů.

Návštěvníka zaujme, že Schiele už od počátku disponoval výrazným expresivním rukopisem, znejisťujícím diváka afektovanými, a přesto pozoruhodně vyrovnanými linkami. V průběhu necelých deseti let, které mu byly pro práci vyměřeny, zůstal obdivuhodně konstantní a sebejistý.

Druhá věc, která prostupuje celou jeho tvorbou, je směs narcismu a arogance. Umělec velmi rád maloval sám sebe a často u jeho křečemi zmítaného autoportrétu narazíme na gesto ruky připomínající písmeno V. Tento znak objevil mladý Schiele v knihách o umění, kde s ním staří mistři zobrazovali Ježíše Krista. A Egon Schiele sám sebe vnímal jako podobného spasitele.

Malíř Egon Schiele se vnímal jako spasitel podobný Kristu, ukazuje výstava ve Vídni

Dalších 13
fotografií

Záliba v sebeprezentaci ale nebyla podmíněna jen fascinací vlastním já, mimochodem podobnou nynější módě selfie. Na přelomu století byl člověk stále vnímán především jako fyzický objekt bez individuálního, pestrého vnitřního života.

Schiele se svými osobitými autoportréty postavil proti této představě. Člověk – potažmo on sám – je naopak přeplněný city, které nelze zkrotit.

Malíř si nedělá starosti s konvencemi a také dnes, kdy je jeho tvorba velmi známá a populární, diváka dokáže znejistit. Především v sérii maleb věnovaných dětem se dostává na hranu lascivnosti a „dobrého vkusu“.

Tabu, které je i v dnešní době stokou pro většinu umělců, Schiele na začátku století suverénně překročil. Nebál se malovat děti, především ženského pohlaví, s jistou dávkou erotična a přiznané sexuality. Své nezletilé modely si vybíral mezi chudými obyvateli jihočeského Krumlova a vědomě tak stvrdil, že pro něj je dívčí tělo přitažlivé v každém věku.

Možná i proto kurátoři vyvážili sérii dětských portrétů obrazy květin, jedním z mála přírodních témat, kterému se Rakušan oddával. I ony jsou ale vždy nezkrotné, v tenzi a divoké.

Vrchol umělcovy tvorby autoři výstavy zarámovali do ostře červeného pokoje. Volba přímočaré a sugestivní barvy snad ani nebyla třeba. Tak výrazný a neklidný styl, jakým se zapsal Egon Schiele, podtrhávat nepotřebuje, protože rozpaluje emoce sám o sobě.