Reportáž: Umělci Ondak, David, Kovanda vystavovali ve vile Tugendhat, jejich zásahy musel divák hledat

Mies van der Rohe, puristický zastánce tvarové čistoty a autor slavné funkcionalistické vily Tugendhat v Brně, by se divil. Do jeho architektonického skvostu v uplynulém týdnu poprvé intervenovali umělci.

Přehlídka nazvaná Tugendhat 1, kterou s kurátorem Marinem Dostálem provedli umělci Jiří David, Jiří Kovanda a Roman Ondak, byla vůbec první výstavou v prostorách brněnské vily. Fakt, že umělci zde nic nedoplňovali či nedekorovali, je nutné ocenit.

Van der Rohe majitelům vily údajně nedovolil žádnou dekoraci, aby nekazila jeho do detailu vycizelované interiéry. Osud vily však byl krkolomný. Původní židovští majitelé museli prchnout a dům postupně plenily živly těch nejhorších režimů.

Když se Brno konečně dohodlo s dědici, rozhodlo se vilu rekonstruovat do původního stavu a učinilo z ní muzeum, ukázalo se, že jde o důležité lákadlo pro zahraniční hosty. Řada původních konstrukcí a vybavení ve vile Tugendhat se dochovala či byla nalezena – vzácná stěna z drahého kamene onyxu odolala i náporu ruské jízdy po osvobození v roce 1945, interiéry byly citlivě doplněny o repliky nábytku podle fotografií.

Dobrý pozorovatel ve vile Tugendhat pozná novodobé prvky, ale i laik vidí zásadní chyby. V dobré vůli se zřizovatel snažil nějak návštěvníkům zlidštit chladné interiéry. Proto do vily nastrkal vázy s dekorativními pruty či květinami a někdejší zimní zahradu zaplnil hřbitovem květináčů, florou a ornamentem českých kanceláří. Tohle by Mies van der Rohe nepřežil.

Intervence umělců Jiřího Davida, Jiřího Kovandy a Romana Ondaka v uplynulém týdnu do prostoru vstoupila nenápadně jako chápavý a obdivný komentář s trochou jemné ironie. Geneze výstavy asi nebyla jednoduchá, ale rozhodnutí uvést „historickou“ budovu do současného kontextu se ukázalo jako logické a správné.

Umělecká díla či miniinstalace nebyly prezentovány jako umění s popiskem, nýbrž právě jako intervence – bez určení autora, anonymně, v místech, kde je divák musí hledat, nebo dokonce tak, že splývají s prostředím.

Reportáž: Umělci Ondák, David, Kovanda vystavovali ve vile Tugendhat, jejich zásahy musel divák hledat

Dalších 10
fotografií

Tento neviditelný způsob je vlastní zejména Slovákovi Romanu Ondakovi, který pracuje vždy s konkrétním prostorem. Ondak je na významných zahraničních přehlídkách v současnosti nejfrekventovanějším umělcem z kdysi rozděleného Československa, v tuzemsku je ale bohužel vidět zřídka.

Ve vile Tugendhat si pohrál s detaily, které s prostředím naprosto splývají, jako je například umístění malých šuplíků na stole v dětském pokoji do tvaru hákového kříže – to upomíná na vyhnání původních obyvatel nacisty.

U vchodu v hale Ondak umístil část dobové vany se zbytkem vody jako slzou po nevratných předmětech i jejich uživatelích. Do obývacího pokoje zakomponoval dřevěné trámky a desky s funkcionalistickým tvaroslovím. Jako by si i zdejší děti musely hrát stylově.

Jiří David byl mnohem razantnější a doslovný: na klavír přidal brutální černou krychli, na stolek dalekohled či na psací stůl fotoaparát naložený v jakémsi akváriu.

Jiří Kovanda pak zasahoval svými typickými „kovandinami“. Poukazoval spíš na to, že také v okázalém a vyčištěném domě kdysi bývali živí lidé. Na stolek umělec položil otrhanou knihu Joyceova Odyssea a k němu vyrobil malý žebříček ze špejlí, jinde umístil krabici s rukavičkami či dámské lodičky.

Projekt Tugendhat 1 vlastně nebyl klasickou výstavou. Trval pouhý týden, a protože památka má jiný provoz než běžné umělecké galerie, na návštěvu se bylo nutné dopředu objednat.

Přesto šlo o určitou výzvou, jak s podobně zmrtvělými místy zacházet. Neměly by sloužit jen k VIP akcím – ve vile Tugendhat kdysi český premiér Václav Klaus se slovenským Vladimírem Mečiarem podepsali rozdělení republiky – či pro návštěvy vzácných hostů města, nýbrž by občas měly ožít právě jako v uplynulém týdnu.

Na prvomájové vernisáži hosty přivítalo Divadlo Husa na provázku a jeho končící režisér Vladimír Morávek tu rozjel malou performance se zpěvem a jízdou na kole nazvanou Cosi nedořečeného uprostřed stromů, co mají divné světlo a ticho, co by se dalo krájet. Slovy herců to byl opravdu významný den – i týden – v dějinách brněnského výstavnictví.