Recenze: Nový film o králi Artušovi je průšvih epických proporcí, artušovskou legendu pohřbil

Zdá se, že hollywoodské studio Warner Bros. postihla nevyléčitelná nemoc, která jako strašidlo obchází všechny jejich nedávné filmy. Jmenuje se trapná temnota a aktuálně posedla snímek Král Artuš: Legenda o meči, který vstoupil do českých kin.

Vše nejspíš začalo, když se studio rozhodlo vystavět superhrdinský filmový vesmír v čele se Supermanem a Batmanem. Konkurovat měl mnohem rozlehlejšímu komiksovému světu studia Marvel, jejichž Avengers a další snímky stabilně bourají rekordy návštěvnosti.

Místo marvelovské různorodosti Warneři v titulech jako supermanovský Muž z oceli z roku 2013 či pozdější Batman v. Superman vsadili vše na jedinou kartu: temnotu šerou a bezvýchodnou tak, že se jí nakonec nešlo než smát.

A teď jako by v tom nešvaru studio pokračovalo i mimo svět komiksů. Krále Artuše však paradoxně dostal za úkol oživit britský režisér Guy Ritchie. Ten si na přelomu milénia udělal jméno krimikomediemi plnými drobných neschopných zlodějíčků, zběsilých střihů a náhod, jež všechny postavy v pekelém tempu vyprávění svedou dohromady.

Když později Ritchie svérázně přetvořil detektiva Sherlocka Holmese ve dvou snímcích z let 2009 a 2011 v podobného charismatického uličníka, vedly se debaty, zda jde o vtipnou a v mnohém věrnou modernizaci, či o trestuhodné znesvěcení.

U Krále Artuše se podobné diskuse nepovedou, neboť při psaní scénáře si na původní artušovskou legendu nejspíš vůbec nikdo nevzpomněl.

Jakmile se v úvodu objeví na plátně obří bojoví sloni velikosti hradních věží, je jasné, že půjde především o velkolepé akční fantasy, v němž asi netřeba hledat stopy dávného mýtu.

Artuš coby dítko přijde po zákeřném skutku strýce Vortigerna o otce a skončí v bordelu, kde má dost času vyrůst v typického hrdinu filmů Guye Ritchieho. Tedy chlápka, co si hledí svého malého, trochu špinavého „byznysu“, ať už žije v Londýně nultých let jednadvacátého století či Londiniu ve století pátém či šestém. Nějaké kralování je mu ukradené.

A tady někde začíná průšvih epických proporcí. Nejnudnější fantasy příběh o muži, co touží po všem jiném než stát se králem, bohužel však vytáhne z kamene magický meč, který ho k tomu předurčuje, je už od oné první bitvy se slony zahalen v temnu a šeru. Ať už doslovném či metaforickém.

Nejenže je skoro pořád tma, ale filmu dominují patetické záběry na meč či poletující havrany, folklórní smyčce v soundtracku lkají nad příběhem osudového významu.

Jenže ke všemu ty smyčce občas přehluší údernější rocková hudba a do klišovitého fantasy světa vstoupí režisérovo postmoderní pomrkávání. Artuš v Ritchieho podání je vtipný chlápek s hipsterským sestřihem, vousem i oděvem, který umí rozehrát kulometné slovní přestřelky. Ty se v dynamickém střihu mění v akci.

Je to režisérův typický režijní a střihový trik: postavy něco plánují a paralelně se to i děje, plán a akce si v ďábelském tempu předávají štafetu. Bohužel tentokrát se ten trik vnoří do velikášského fantasy světa, v kterém zatím slovo humor nikdo nevynalezl, do světa, kde dosud vládla pomalost, s níž se na plátně rozvalovala temná klišé o temné magii.

Přestože podobné scénky patří k nejzábavnějšímu, co film Král Artuš nabízí, působí, jako by omylem zavítaly z jiného žánru.

„Tohle je stůl. Sedí se u něj,“ padne v samotném závěru, po dlouhé debatě nad tím, co je zač onen známý kulatý předmět z artušovských legend. Tato situace takřka jako ze skeče britské skupiny Monty Python sice pobaví. Ale zároveň přichází s pachutí, že si tvůrci zapomněli vybrat, zda bude Artuš pohotový humorista, anebo hrdina, co třičtvrtě filmu omdlévá, když uchopí meč Excalibur, a propadá se při tom do temných traumat z minulosti.

Král Artuš navíc často selhává i jako akční film. Sice je hlučný a nějaká bitka je v něm každou chvíli. Ale když už Artuš posbíral tu nejpodivínštější skupinu parťáků, která kdy aspirovala na rytířský status a místo u kulatého stolu na hradě Kamelot, divák by čekal, že se předvedou s velkou parádou.

Ve zmateně vyprávěném snímku si však nelze zapamatovat ani jejich jména či tváře, natož činy. A to navzdory faktu, že jeden z nich je Číňan a jmenuje se Kung-fu George.

Jakmile po úmorných scénách typu „divně mluvící kouzelnice útrpně hledí do prázdna a havrani v houfu vzlétají k šedivé obloze“ konečně dojde na akci, často choreografii soubojů pohltí šero, prach či nepřehledný střih.

Producenti z Warner Bros. plánovali mít z Artuše ságu o mnoha dílech. Po tomto prvním nepodarku snad existuje naděje, že ono všudypřítomné šero nakonec pohltí také samotné hrdiny. A pokud ne, možná zůstanou navždy sedět u toho kulatého stolu a budou s bystrostí sobě vlastní zkoumat, k čemu ten záhadný předmět slouží.