Už dlouho nezažil pražský Obecní dům takovou lekci hudby, jakou při pátečním zahájení Pražského jara předvedli Vídeňští filharmonikové řízení Danielem Barenboimem.

Každoroční nepříjemnou starost festivalu, jak oživit a obnovit tradici, která velí hrát na úvod přehlídky Smetanovu Mou vlast, letos nebylo třeba probírat. Barenboim s Vídeňskými ukázali nejenom to, jak silná a mocná dokáže být hudba, ale zároveň potvrdili, že dílo národního skladatele v sobě – i přes otřelost opakováním a průměrnou obehranost – nese punc světovosti.

Když se s hudbou Bedřicha Smetany vážně a naplno s poctivou přípravou setká světový orchestr, stává se světovým i Smetana.

Předzvěstí mimořádného večera byla už hra státní hymny, kterou Barenboim s orchestrem pojali s vytříbenou empatií pro dynamiku, tempové mezery a doznívání. Tradiční jímavost lyrického vyjadřování vztahu k vlasti přesahovala až mytická vznešenost – kombinace, která v mnoha ohledech přetrvala i v provedení Mé vlasti.

Barenboim rozbíhal typicky český soubor symfonických básní překvapivě nadvakrát. První pokus přerušil pláč malého dítěte, jež musela chůva vynést z prvních řad, aby nerušilo koncertní představení. Jako by se už v samém počátku naznačovalo, že to nebude líbezné hraní pro malé děti, jak se Smetanova klasika někdy jeví z jalových nahrávek bez náboje a nacházení jakýchkoliv cest výkladu – prostě se to přehraje.

A přitom ve Vyšehradu byli Vídeňští vlastně nejlíbeznější. Pomalu, s pečlivosti pro jemné tóny a kontrasty síly zvuku vykreslovali obraz hradiště v ranním rozbřesku. Hradiště plné slávy, a přece opuštěného. Dýchající hlínou i dějinami. Opar nad místem, kdysi posvátným, byl v sále skoro až viditelný.

Ale už tady bylo zřejmé, jak v pečlivosti a důrazu na dynamiku a překvapivá tempa – vše bylo buď více pomalé, nebo více rychlé než "obvykle" – vykvétá Má vlast do podoby barvitější a působivější. A přitom temnější, hlubší, mystičtější. Vyšehrad jako Valhalla očekávající soumrak Bohů a příchod velkého věku lidí.

Hlubina interpretace se naplno rozevřela v následné Vltavě. Barenboim, který před koncertem prohlásil, že výklad jeho přítele, dnes již nežijícího dirigenta Rafaela Kubelíka, je nepřekonatelný, zde zcela evidentně těžil z přítelova odkazu.

Kubelík hrával úvodní vltavské burčení v horách velmi rychle, totéž – snad ještě rychleji, ale tak to bylo se vším – s orchestrem předváděl Barenboim. Voda se valila sálem, a tento vnitřní pocit se dokonce zhmotnil v rychlém synchronním obracení not smyčcových sekcí.

Vlna běžela orchestrem a postupně i řadami v sále. V jedné věci byl Barenboim možná jen malinko nad Kubelíkem. V divokosti a mohutnosti hry v peřejích a v následném kontrastu s uklidněním volného klidného toku řeky. Kontrast, silný, výrazný a přitom nepřeháněný a přirozený, byl obrovskou a mocnou zbraní dirigenta Barenboima.

Šárka přímo navázala na mytický tón Vyšehradu, přidala jen trochu více vznešenosti, která se ale nikdy nedostala na hranici hudebního národního kýče. Luhy a háje postrádaly romantickou sladkost, byly více radostné, svěže přírodní, chtělo by se dokonce říci "juicy" – šťavnaté. A také lehce taneční.

Barenboim velmi dobře procítil taneční vlivy, které vstupují do Smetanovy skladby, zatančil i sám za dirigentským pultem, který ovšem příliš nepotřeboval, protože hrál celou rozsáhlou skladbu zpaměti.

Výrazněji v Mé vlasti "tančil" – v hudbě, nikoliv za dirigentským zábradlím – snad jen Thomas Hengelbrock před dvěma lety s hamburským rozhlasovým orchestrem, který ze Smetany v mnoha tanečních místech udělal téměř rozverného a žertovného Mahlera.

Koncert

Bedřich Smetana: Má vlast

(Zahájení festivalu Pražské jaro)

Vídeňská filharmonie

Daniel Barenboim – dirigent

12. a 13. května, 20 hodin

Obecní dům, Praha

Tábor v Barenboimově výkladu opět nabyl na vznešenosti, ale také na osudovosti. Opakované ozvuky husitského chorálu, které tvoří jakousi smyčku této části Smetanova díla, však už nebyly duněním ztracené minulosti, nýbrž výzvou k promýšlení současného.

Vážnost hudby v té chvíli měla až ironický náboj, to když se posluchači náhodou prohnala hlavou myšlenka, jak daleko husitský národ dnes došel a jakými "problémy" se nynější politické společenství české zabývá.

To už se ale řítili rytíři z Blaníka. Barenboim si evidentně představuje jízdu zachránců národa podobně jako prudké nájezdy vojska mrtvých z Pána prstenů. Byla to hudební lavina, zvuková smršť, kterou sál v Obecním domě dlouho nepamatuje.

Mohutná síla zvuku, hraná ve zběsilém tempu, napevno propojila posluchače se židlemi, ale též navzájem mezi sebou. Blaník díky naprosto fascinující hře orchestru hnaného emocionálním dirigentem udělal z masy individuí jedno těleso. Blanickým se sice nepodařilo zachránit národ, zato hudbou spasili publikum, které po posledním tónu vybuchlo v nehraný jásot.

I ten byl přirozeným výrazem radosti z hudby, kterou do Smetany v Praze přinesli Vídeňští filharmonici s dirigentem Danielem Barenboimem.

A radost (Ó, Freude!) byla vedle technických, dynamických a interpretačních postupů tou největší hudební lekcí večera, na který se určitě nezapomene. Proto také po citovém hudebním vyvrcholení – po oné "malé smrti tónu, zvuků, temp a barev" – tentokrát nepřišel podobně silný smutek (post festum animal triste est), nýbrž pocit naděje a těšení. Že radost z hudby může dál hledat své hlubší a silnější vrstvy a že se také po "festu" při velké cílené snaze může vrátit i do všedního dne hudebního provozu v Čechách.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist