Dětská kniha o holokaustu nemůže mít happy end, říká spisovatel Boyne. V Praze představil svůj bestseller

Přestože román irského spisovatele Johna Boynea zvaný Chlapec v pruhovaném pyžamu bývá doporučován dětským čtenářům, jeho autor se s touto radou neztotožňuje. „Nezáleží na nálepkách, zda je kniha určená dětem či dospělým. To jsou označení vhodná do knihkupectví,“ řekl Boyne v pátek v Praze.

„Kapitoly v knize jsou krátké. Máte-li sedmileté nebo osmileté dítě, jako rodič je můžete dítěti číst a probrat s ním, co se v knize děje. Desetileté dítě už knihu určitě přečte samo. Stejně jako to může udělat dospělý. Nechci, aby nějaká klasifikace určovala, co má kdo číst,“ prohlásil Boyne.

Šestačtyřicetiletý irský romanopisec byl v pátek hostem pražského veletrhu Svět knihy. Na diskusi v Průmyslovém paláci dorazily desítky posluchačů včetně dětí a dospívajících, kteří pak autorovi kladli dotazy. Sál byl plný až po okraj.

„Možná se říká, že čtenářů ubývá. Ale podívejte se kolem sebe, nemohu věřit, kolik se vás tu sešlo,“ poznamenal Boyne.

Román Chlapec v pruhovaném pyžamu vyšel v roce 2006, do češtiny byl přeložen o dva roky později. Příběh o osmiletém synovi velitele koncentračního tábora Brunovi a jeho kamarádovi, stejně starém židovském chlapci Šmuelovi, se stal mezinárodním bestsellerem a roku 2008 podle něj vznikl celovečerní film.

„Myslím, že lidé k Brunovi a Šmuelovi přirostli. Oceňují jejich naivitu, nevinnost, charisma Bruna, který nechce víc než mít s kým si hrát, s kým kamarádit,“ podotkl v Praze Boyne.

Ten se během debaty ohradil vůči představě, že knihy pro děti by měly mít happy end. „Podle mě musí hlavně končit upřímně. Pokud píšete román, který je historicky posazen od doby holokaustu, těžko můžete předstírat, že příběhy z této doby končily dobře,“ řekl Boyne, avšak dodal, že právě možná díky krutému konci příběh u čtenářů tak silně rezonuje.

Dětská kniha o holokaustu nemůže mít happy end, říká spisovatel Boyne. V Praze představil svůj bestseller

Boyne je dnes autorem patnácti knih. Tu první vydal, když mu bylo dvacet. „Ale psát jsem začínal v sedmi osmi letech. Jako teenager už jsem zasílal své texty do časopisů,“ vzpomněl v Praze spisovatel, který prý pracuje každodenně.

„Jsem ranní ptáče. Okolo půl deváté ráno už sedím v pracovně, píšu do oběda. Snažím se být disciplinovaný. Když chcete napsat román, nemůžete čekat, že se to napíše za vás. Musíte si to odpracovat,“ prohlásil.

Chlapce v pruhovaném pyžamu nicméně Boyne napsal v návalu tvůrčí energie. „Nápad se zrodil v úterý večer. Ve středu ráno jsme začal psát, večer jsem si uvědomil, že mám spoustu materiálu. V pátek okolo oběda jsem dokončil první náčrt, aniž bych mezitím spal,“ vzpomněl autor, který si prý své dnešní knihy promýšlí déle. „Víte, že když vás napadne myšlenka, musíte se jí věnovat a jít za ni,“ dodal.

Za lepší než Chlapce v pruhovaném pyžamu Boyne označuje například svůj novější román pro děti a dospívající zvaný Chlapec na vrcholu hory. Ten v českém překladu Petra Štádlera letos vydalo nakladatelství Slovart, prodává se také na Světě knihy.

Mezi oběma knihami existuje spojitost, dokonce se v nich mihnou stejné postavy. Hrdinou Chlapce na vrcholu hory je však malý Pierrot, jenž osiří a stěhuje se za tetou na vrchol hory. Netuší, že jeho teta pracuje v horském sídle Adolfa Hitlera, který si chlapce vezme pod svá křídla.

„Ten román se zabývá tím, jak snadné je někomu vymýt mozek. Chlapec do děje vstupuje jako ohleduplný, hodný a obyčejný hoch. Stává se však obětí Hitlerových idejí,“ popsal Boyne knihu, kterou podle něj mohou číst už osmileté děti.

Nad dotazem moderátora diskuse Radka Malého, zda jsou dnešní děti stejně náchylné k brainwashingu jako ve 30. letech minulého století, spisovatel zaváhal. „Dnes jsou mladí lidé asi nezávislejší ve způsobu uvažování. Vymývání mozku by lépe odolávali. Ale každý má v sobě laskavou stránku i nějaké zvíře. Vždy to hrozí,“ odpověděl nakonec Boyne.

Na pražském veletrhu se též ohradil proti nálepce, která jej zplošťuje na autora „knih o holokaustu pro děti“. Boyne připomněl, že z jeho patnácti titulů se druhé světové války týkají jen dva.

Za své nejlepší dílo označil prózu, kterou nedávno vydal anglicky pod názvem The Heart's Invisible Furies. Šestisetstránkový příběh o Boyneově rodném Irsku prý od jeho předchozích knih odlišuje, že je zábavný.

John Boyne působí také jako recenzent irského deníku The Irish Times, proto je coby spisovatel prý shovívavější ke kritikám. „Knihu trvá napsat dlouho, novinář ji většinou zrecenzuje narychlo. Jako spisovatel to musíte vědět a mít hroší kůži,“ poznamenal.

„Pokud vám někdo zkritizuje knihu, nejlepší je prostě to ignorovat. Nemůžete být jako Donald Trump, který na každou kritiku odpoví dvaceti tweety,“ dodal.