Román lze napsat kvůli druhým, nebo jím zaplnit prázdnotu. Hosté Světa knihy diskutovali ve vzducholodi

Člověk se může rozhodnout napsat román proto, aby předal dál naléhavý příběh ze svého okolí, nebo naopak z toho důvodu, že kolem sebe cítí prázdnotu a chce ji vyplnit.

Rozmanité důvody, proč píší prózu, na sobotní debatě v pražském Centru současného Dox uvedli makedonský spisovatel Goce Smilevski a slovinský autor Aleš Šteger.

„Člověk začíná psát ve chvíli, kdy mu přijde, že ve světě sám ztrácí na významu, zato se dovede napojit na příběhy druhých,“ míní Smilevski.

Dvaačtyřicetiletý autor, jehož romány Freudova sestra a Návrat slov v češtině vydalo nakladatelství Odeon, v dětství trávil mnoho času v sirotčinci, kde pracovala jeho matka.

„Každé dítě má pocit, že matka existuje jen pro něj. Ta moje ale jako by byla maminkou všech sto osmdesáti dětí, které v tom sirotčinci žily,“ řekl v Praze Smilevski, který si prý již tehdy uvědomil, že každé dítě má vlastní příběh. „Začal jsem psát proto, že svět je plný rozmanitosti a příběhů. A vy je chcete předat dál,“ dodal.

Aby napsal román, Smilevski k tématu potřebuje cítit osobní vztah. „Román vyžaduje spoustu času. Příběh, který chcete vyprávět, musí být velmi intimní. I když nepíšete o sobě,“ řekl.

„Pokud několik hodin denně přemýšlíte nad tématem knihy, kterou chcete psát, znamená to, že k tématu cítíte intenzivní vztah. Pokud to tak není nebo se vás to téma natolik nedotýká, asi byste o něm psát neměli,“ dodal.

Naopak slovinský spisovatel Aleš Šteger prý v dětství příběhy druhých obklopen nebyl. „Tohle mi vůbec nic neříká. U nás v rodině vládlo ticho. Zejména prarodiče, kteří v sobě nosili traumatické zážitky z druhé světové války a nikdy o nich nehovořili. Jako dítě mě tak obklopovalo ticho, kterému jsem nerozuměl,“ řekl Šteger. 

„Začal jsem psát, protože jsem kolem sebe cítil prázdný prostor,“ dodal.

Román lze napsat kvůli druhým, nebo jím zaplnit prázdnotu. Hosté Světa knihy diskutovali ve vzducholodi

Třiačtyřicetiletý rodák z města Ptuj, které leží u slovinských hranic s Chorvatskem, na sebe v 90. letech upozornil několika básnickými sbírkami. „Tehdy jsem cítil nějaké vnitřní pnutí, rozhodnutí psát poezii přišlo zčistajasna. Četl jsem si překlady latinskoamerických básníků a zachtělo se mi též psát poezii. To mi změnilo život,“ popsal Šteger.

Na debatě v Praze ale také vysvětlil, jak ho psaní poezie postupně vyčerpalo. „V jednu chvíli jsem cítil, že bych se začal opakovat, a to je pro autora jako smrt. Musel jsem tedy učinit změnu,“ vysvětlil, proč roku 1997 napsal svoji první prózu, cestopis z jihoamerického Peru. Tuto knihu v roce 2003 pod názvem Někdy je leden uprostřed léta vydalo nakladatelství Větrné mlýny. To Štegerovi do češtiny nedávno přeložilo ještě titul Berlín.

Psaní prózy prý Štegera vnitřně osvobozuje. Když dnes opět píše poezii, připadá mu, jako by si odpočíval od prózy a naopak. „Jako spisovatel jsem tedy na permanentní dovolené,“ poznamenal.

Mezi psaním poezie a prózy prý přesto nachází podobnosti. „Napsat konceptuální básnickou sbírku, která se čte jako ucelená kniha, vyžaduje stejnou míru soustředění jako napsat román,“ řekl kupříkladu.

O svém psaní Šteger ještě dodal, že ho přitahují experimenty. Vůbec ho prý nezajímá navazovat na tradici realistických románů.

Sobotní diskuse se uskutečnila ve vzducholodi na střeše pražského Centra současného umění Dox. Uspořádal ji právě probíhající veletrh Svět knihy. Jeho v Praze žijící francouzský dramaturg Guillaume Basset debatu moderoval.

Diskuse se jmenovala „Nejevropštější umění, román“ a Basset její účastníky vyzval, aby se nějak postavili k názoru spisovatele Milana Kundery, že román je nejevropštějším z umění.

Například Slovinec Šteger se s Kunderovým názorem neztotožňuje. Nemyslí si, že by román byl evropský vynález, což ilustroval na příkladu Příběhu prince Gendžiho, japonského románu ze začátku 11. století, jehož autorem byla zřejmě Murasaki Šikibu.

„Mohli bychom tedy debatovat nad tím, co je skutečně evropské. Možná že evropská je jen tradice všechno nějak označovat,“ podotkl Šteger.

Posledním účastníkem sobotní debaty byl portugalský autor José Luís Peixoto. Ten se domnívá, že evropský je pouze ten typ románu, s nímž se na starém kontinentě ztotožní několik generací čtenářů.

Peixoto tvrdí, že nakladatelé dodnes dávají přednost románům před povídkami. „Já například zbožňuji, že jsou Francouzi schopni napsat sbírku povídek a označit ji za román,“ řekl a z vlastní zkušenosti přidal dva roky starou historku, kdy napsal novelu, avšak nakladatel ji tvrdohlavě označoval za román. „Existuje tu nesmírně mnoho předsudků o tom, co je román a jak by měl správně vypadat,“ míní Peixoto.

Na dotaz, proč píše, odvětil, že pro něj tato činnost souvisí se vzpomínkami. „Kolikrát se snažím detailně popsat nějakou vzpomínku, až si díky tomu vybavím nějakou jinou. A strnu v úžasu, nechápu, že jsem tento obraz tak dlouho nosil v hlavě,“ prohlásil dvaačtyřicetiletý spisovatel, který byl v minulosti rezidentem projektu Praha – Město literatury.

V českém překladu již Peixotovi vyšla sbírka básní Dítě v troskách a romány Nikdo se nedívá a naposledy Městečko Galveias.

„Když jsem se jednou procházel po Karlově mostě, pozoroval jsem tam hráče na australské Didgeridoo, kteří umí při hraní dýchat a zároveň vyluzovat tón,“ prohlásil Peixoto. „Tuhle techniku se člověk musí naučit, aby se neustále nadechoval a vydechoval zároveň. Přijde mi, že já to mám s psaním podobně. Psaní je svým způsobem také druh dýchání,“ dodal.