Reportáž: Muzeum v Moskvě uspořádalo trienále ruského umění, připomínalo sběr duší z Gogolova románu

Moskevské muzeum současného umění zvané Garáž udělalo další krok k tomu, aby bylo vnímáno jako nejvýznamnější instituce svého druhu v Rusku.

Začalo to, když si pro rekonstrukci bývalé restaurace v moskevském parku Gorkého vybralo předního současného architekta Rema Koolhaase. V nové budově následně muzeum připravilo ambiciózní výstavní program i velkorysé vzdělávací a výzkumné projekty.

Nyní Garáž uspořádala trienále, tedy přehlídku současného ruského umění. Skončila uplynulý víkend.

Podle svého ředitele Antona Bělova se Garáž nesnaží vybudovat alternativu k Moskevskému bienále, které bylo dosud nejrozsáhlejší podobnou akcí v Rusku. Prý chce jen představit průřez současným ruským uměním a zavést tradici národní přehlídky světového významu, která by byla srovnatelně důležitá jako třeba americké Whitney Biennial. To se už pětaosmdesát let koná v newyorském Whitneyho muzeu.

Garáž tedy oslovila sedm kurátorů, kteří s pomocí expertů z jednotlivých regionů rozlehlého Ruska vybrali sedmdesát umělců. Jejich díla trienále rozčlenilo do sedmi okruhů dost širokých na to, aby zahrnuly co nejrozmanitější autory.

Jeden se jmenoval Postava mistra a připomínal směrodatné umělce, kteří ve svých komunitách dlouhodobě vystupují jako guruové – šlo o autory jako sedmačtyřicetiletý Anatolij Osmolovskij, kdysi spjatý s moskevským akcionismem, Pavel Aksjonov, spojovaný s východoruským městem Iževsk, či již nežijící disident Dmitrij Prigov.

Jiný úsek na trienále byl nazván Společný jazyk a zaměřil se na výtvarníky, kteří pracují s koncepty nebo globálními tématy.

Jedna oblast pokryla angažované a protestní umění, okruh Autorská mytologie představil umělce vytvářející osobité světy – kupříkladu Jevgenije Antufjeva stavícího dřevěné totemy nebo skupinu performerek Něžné ženské, která v rámci jedné ze svých performancí kdysi vracela sůl do moře.

Muzeum Garáž tyto umělce pozvalo do Moskvy, nechalo je instalovat jejich díla a také jim zaplatilo. Mezi oslovenými nechyběli ani výtvarníci, kteří už se dříve prosadili v Evropě – například Jevgenij Antufjev vloni vystavoval na putovním bienále Manifesta ve švýcarském Curychu. Pavel Pepperštejn, jehož díla nedávno představila ostravská galerie Plato, v rámci trienále představil takzvanou budoucí reinkarnaci Picassa, v níž fiktivní instituce křísí významné osobnosti z mrtvých.

Video doprovázejí Pepperštejnem vytvořené obrazy „reinkarnovaného“ Picassa. Aby se však divák dozvěděl, jak příběh pokračuje, musí si kleknout na rohož a přečíst text umístěný na úrovni podlahy.

Reportáž: Muzeum v Moskvě uspořádalo trienále ruského umění, performerky vracely sůl do moře

Dalších 23
fotografií

Dále se trienále zúčastnila skupina Što dělat, která ve videu nazvaném „To se se mnou zatím nestalo“ metaforou komentuje současnou situaci v Rusku týkající se bezpečnosti a svobody umělecké tvorby.

Kromě toho na trienále nechyběly ani „nálezy“ z lokálních scén, třeba kinetické sochy dosud neznámého sedmašedesátiletého Nikolaje Panafidina z Čeljabinsku.

Přestože kurátoři hovořili o uvolněné koncepci a zbavování se tematického diktátu, výstava působila dojmem, že je naopak přísně kurátorována. Díla byla vázána na určitý systém třídění a výběru. A jako každá srovnatelná institucionální aktivita se také trienále vázalo ke spoustě byrokratických či hierarchických kroků – jako když místní experti z regionu vytvářeli seznam hodnotných lokálních umělců, s nímž pak pořadatelé dále pracovali.

O této části procesu se kurátorské texty ani nezmiňují. Pokud však chtěli pořadatelé bez „diktátu kurátorů“ ukázat, jaký je stav současného ruského umění, proč trienále organizovali právě s pomocí kurátorů? Nebylo by lepší uspořádat přehlídku formou otevřené výzvy, do níž by se mohli umělci sami hlásit?

Trienále v Garáži se podobně jako spousta nedávných světových přehlídek zřeklo jednotného zastřešujícího tématu nebo koncepce, která by všechna vystavená díla spojila. Stejně tak se nezaměřilo ani na jednu konkrétní oblast, což rovněž potvrzuje západní trendy – ostatně letošní přehlídka Documenta se kromě tradičního německého Kasselu v těchto dnech koná také v řeckých Aténách.

Zrovna v Rusku a právě na první „národní přehlídce“, jakou se trienále chce stát, by ale nějaké zaměření nebylo od věci. Organizátoři mohli třeba prozkoumat problematiku modelu centrum vs. periferie, který ruskou scénu stále značně ovlivňuje. Moskva je i nadále centrem finančního a kulturního života, zatímco menší města často nemají jedinou galerii nebo experta, jenž by mohl zmapovat místní uměleckou scénu a dodat Garáži ten zjevně tak potřebný seznam umělců.

U příležitosti trienále Garáž vytvořila také on-line databázi umělců. Organizátoři do ní nahráli všechny informace, které během rok a půl trvajících příprav sesbírali – dokonce i o výtvarnících, jež nakonec na trienále nevybrali.

Spíš než výsledky bádání to ale nakonec celé připomíná sběr duší z Gogolova slavného románu Mrtvé duše. Garáž se možná na začátku opravdu chtěla vyhnout kurátorskému diktátu. Všechna ta dokumentace, archivace a prezentace – ještě navíc jako dělaná pro západní oči – nakonec ale působí jen jako ustanovení institucionálního diktátu Garáže nad současným ruským uměním.