Režisér Haneke v Cannes uvedl film Happy End, drama o rozkolu v rodině přechází do satiry

Od našeho zpravodaje v Cannes – Neštěstí na filmovém festivalu v Cannes nechodí po horách, ale po buržoazních rodinách. Alespoň to tak vypadá po první půlce zdejší hlavní soutěže. Takřka všichni přední světoví filmaři se v duchu Tolstého repliky „každá nešťastná rodina je nešťastná po svém“ zaměřili na nedostatek lásky či rodinného štěstí. Obzvláště mezi bohatými.

Platí to nejen pro ruské drama Loveless režiséra Andreje Zvjaginceva či pro hororovou tragédii Killing of a Sacred Deer od řeckého provokatéra Yorgose Lanthimose, ale také pro novinku dvojnásobného držitele Zlaté palmy z Cannes, rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Byť její název zní Happy End.

Haneke zdejší hlavní cenu naposledy získal v roce 2012 za film Láska, který nezvykle detailně vyprávěl o bolestech stárnutí a umírání. Byť se tehdy ozývaly i pochybovačné hlasy, jestli dřívější přesný a nemilosrdný analytik společenských neduhů trochu nezakademičtěl.

Prvních šest minut jeho novinky je natočených na iPhone a dává najevo, že od portrétu starých manželů se Haneke vrací k radikálním metodám a opět chce zasadit úder pod žebra měšťácké společnosti. 

Poté, co její matka ze záhadných důvodů skončí v nemocnici, musí dvanáctiletá Eva žít s otcem, který už má novou ženu i dítě. A také široké příbuzenstvo, lapené v různých problémech, obsesích, závislostech či úchylkách.
Haneke na své poměry pracuje s nezvykle mnoha postavami, dlouho jen propojuje jednotlivé nitky – kdo je čí manžel nebo sourozenec a proč se chová, jak se chová. A nikdy je zcela nepropojí.

V mrazivých detailech – často za využití anonymních facebookových či mailových konverzací plných sexuálně explicitních podrobností – se skládá svět, kde lidský cit nemá místo. Rozkol v už tak nesoudržné rodině zesílí nedbalost jednoho z nejmladších členů, kvůli níž dojde k smrtelné nehodě na stavbě patřící rodinnému byznysu.

Jenže tentokrát snad poprvé Hanekeho typické zbraně – manipulativní hry, využití netradičních filmařských formátů, analyticky chladný pohled na hrdiny – neutvářejí komplexní celek. Haneke stále umí obrazem i střihem vyvolat očekávání a vytvořit intenzivní drama.

Ale kupříkladu za scénou s marockými přistěhovalci a jejich štěkajícími psy jako by už nic nestálo. Jako by tu ta neklidná scéna byla jen jako prázdná rozbuška říkající, že v Calais, kde se film odehrává a kde rovněž existoval známý uprchlický tábor, existují migranti. A že to by mohlo být zdrojem napětí.

Ve starších snímcích Utajený či Funny Games režisér promyšleně vytvářel atmosféru chaosu, který vpadá do zavedeného života postav. Dovedně pracoval s důsledky dlouho jen naznačovaných informací a mířil ke zdrcujícím, až šokujícím závěrům.

V Happy Endu se nacházejí silné dílčí scény, v nichž funguje charisma hereckých hvězd Isabelle Huppertové či Jeana‑Louise Trintignanta, který tu vlastně pokračuje v roli staříka George z předchozího filmu Láska. A stejně jako v Lásce se také zde řeší eutanazie.

Název filmu Happy End je třeba chápat s jízlivou ironií, i když úplný závěr přechází z temně mnohoznačného vyústění do satiry, která vyvolá spíš smích než šok. Jako by tentokrát největší „peklo“ spočívalo v tom, že z pochroumaného rodinného koloběhu nelze vystoupit. Coby satira o pokleslé buržoazii, jejíž členové jsou schopni dosáhnout vzájemnosti jen na prchavou chvilku, a navíc extrémním způsobem, nabízí Happy End několik temných míst k zamyšlení.

K radikalitě Hanekeho starší tvorby – k historické komplexnosti dramatu Bílá stuha či k emočnímu zásahu, s jakým v divácích rezonovala Láska – má však daleko.