Recenze: Divadlo v Dlouhé uvedlo Čechovova Racka. Vyznívá chladně, diváky dost nevtáhne

Je možné, že tvůrci nejnovější inscenace Racka v pražském Divadle v Dlouhé by jeho autorovi Antonu Pavloviči Čechovovi udělali radost: s velkou vážností promýšleli každý detail jeho hry a snažili se vyhnout „popisnému realismu“, jejž ruský spisovatel nesnášel.

Také herci ztvárňují klasické postavy s maximálním nasazením. Situace jsou vtipné, vynalézavé, na správných místech rusky melancholické či hysterické. Přesto Rackovi režírovanému autorskou dvojicí Skutr něco podstatného chybí. Divadlo v Dlouhé svou poslední novinku sezóny uvedlo ve čtvrtek.

Na šedobílé scéně stojí řada sklápěcích sedadel z kina, také zadní stěna tvořená širokými dveřmi s typickými kulatými okénky evokuje kinosál. Podlahu pokrývá podestýlka z papírových proužků ze skartovače a v popředí se tyčí mikrofon.

Volným tempem se schyluje ke scéně nočního divadelního představení, které si připravil uměleckými ambicemi sžíraný Treplev, syn slavné herečky Arkadinové. Kromě ní se Treplevovy premiéry na břehu jezera má účastnit i její milenec, slavný spisovatel Trigorin.

Noční představení pořád nezačíná, sedačky se pomalu zaplňují čechovovsky nešťastnými postavami. Dcera správce Máša s lahví vodky odhání tokajícího učitele Semjona a tajně touží po Treplevovi, strýc Sorin si mnohomluvně stěžuje na svůj nenaplněný život, správcova žena se lepí na doktora Dorna, který kvůli ní nehodlá měnit svůj staromládenecký život.

Pouze Treplev, kterého s horečnatou intenzitou hraje Pavel Neškudla, a statkářova dcera a současně herečka jeho představení Nina Zarečná, jíž se sympatickou rozpačitostí ztvárnila Marie Poulová, se zdají na okamžik šťastně zamilovaní. Fiasko, ve které se ale ohlášené vystoupení zvrhne, a následné vzplanutí Zarečné pro spisovatele Trigorina smete i tento náznak štěstí.

V pražském Edenu vystoupili Rammstein. Nepřivezli novinky, přesto nadchli až 25 tisíc lidí

Dalších 13
fotografií

Podíl na tom má i Treplevova matka, herečka Arkadinová, kterou s oslnivou sebestředností hraje Klára Sedláčková-Oltová. Svou drobnou postavou dokáže ve vteřině elektrizovat celou společnost. Její exaltovaná gesta a klokotavý smích jsou důvodem k bezmeznému obdivu (Zarečná) i k zášti (Treplev).

Arkadinová naschvál naruší synovo představení – ani ne tak proto, že by ji zmatené a dekadentní vystoupení nudilo, ale proto, že půvabná Zarečná svým naivně hraným monologem začíná uchvacovat přítomné, včetně jejího Trigorina se pozornosti dostává i jejímu synovi.

Právě chvíle, kdy rozzuřený Treplev po matčině vpádu ukončuje představení a drze útočí na matku, je v Čechovově hře tou nejtrapnější a zároveň nejlepší.

Bolestivě se vyjevuje dvojí konflikt a také téma hry: slavná umělkyně zesměšní „novou formu“ divadelního vyjádření, nedovolí, aby její syn, který by mohl mít také talent, dostal prostor. Zavedené umění tak brání novému. Zároveň je tu i konflikt syna, který svou matkou pohrdá, snaží se ji ponížit, ale zároveň tuší, že ji nemůže překonat, protože ji miluje.

Hra Racek je látkou přetékající toužením po lásce i sarkastickou komedií o střetu popkultury s avantgardou. Režisérské duo Skutr, které tvoří Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, si vybralo a příliš zdůraznilo jen to druhé. Přes všechnu vynalézavost a herecké nasazení je inscenace Divadla v Dlouhé chladná.

Inscenátoři se nejspíš nechali příliš pohltit představou, že Racek je notoricky známý námět, u kterého diváci hlavně očekávají, nakolik se režisérům podaří vymyslet něco nového.

V Divadle v Dlouhé je toho hodně: čokoládoví zajíčci, kteří se v dekadentním Treplevově představení roztékají pod vzduchovým proudem fénu. Nebo herectví jarmarečně obrácené přímo do hlediště a ozdobené mnoha symbolickými gesty, které – jak napovídá program – odkazuje na skandální avantgardní představení z roku 1912. (Choreograf a tanečník Václav Nižinský tehdy spolu s baletem Sergeje Ďagileva pobouřil Paříž představením Faunovo odpoledne.)

Možná by byl Čechov za všechny ty promyšlenosti vděčný, ale divák by spíš ocenil, kdyby jej inscenace víc vtáhla, kdyby vnitřní prožitky postav nezůstaly tolik vzdálené.

Obzvlášť závěrečná scéna pražského představení je odtažitá. Osudové setkání Zarečné, která se po moskevské eskapádě s Trigorinem stala herečkou, a Trepleva, jenž konečně publikuje v časopisech, je spíš důmyslnou svlékací choreografií.

Text, v němž se navzájem zraňují a z něhož vyplývá, že opětovné sblížení není možné, pronášejí lehce, nezúčastněně, možná ironicky.

Potom ani závěrečný výstřel nevzbudí žádné emoce. A když se navíc úplně vytratí symbol racka a nahradí jej postmoderní, zcela nepřekvapivý skartovač, v němž zmizí i poslední Treplevův vzkaz, divák se cítí trochu podveden.